![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.
|
||
![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: STADION S 22 - 1964 Svatební oznámení pro Libora Gýnu 2004 - Renovace vojenského soutěžního "péráka" DŘEVOPLYN - náhradní paliva ERA - sidecary
Poslední aktualizace:
14.2.2025 Š - ŠKODA 420 Rapid 13.2.2025 Š - ŠKODA Sagitta - prototyp 1937 Š - ŠKODA 1101 a 1102 v užitkových verzích |
|
HARLEY-DAVIDSON 350 typ B - 1926
Původní článek pro ČMN č.41 (2010) od Petra Hošťálka.
S jednoválcovou třistapadesátkou přišla firma Harley-Davidson na trh v roce 1926. Byla to, s téměř ročním zpožděním, odpověď na konkurenční Indian Prince.
(na snímku z největšího evropského musea amerických motocyklů v holandském Raalte) s jednoválcovým motorem 350 ccm SV přišel na americký trh už v roce 1925 a tak firmě Harley-Davidson nezbylo než rychle zareagovat a ukázat se s něčím podobným. s ventilovým rozvodem SV, poprvé se snímatelnou hlavou válců Flathead se spalovacím prostorem Ricardo a mohli jste si vybrat: buď typ A bez světla, jen s magnetovým zapalováním, nebo typ B se zapalováním bateriovým a kompletním elektrickým osvětlením a houkačkou. Byl to tedy motocykl velmi moderní, ale řekněme si rovnou, na americké poměry ne dost velký. Tamní sportsmeni, zvyklí na vidlicové dvouválce 1000 i více ccm, o něm posměšně tvrdili, že je to „motorové kolo“, dobré tak pro kluky, eventuelně pro mladé dámy. V šetrnější a střízlivěji uvažující Evropě se ale prodával velice dobře. Zákazníci oceňovali kromě jeho spolehlivosti především velmi nízkou spotřebu, doloženou reklamní soutěží, vypsanou pro novináře všech významnějších evropských motoristických časopisů. Jak tedy ten „malý zázrak“ po technické stránce vypadal? Stojatý jednoválcový motor byl dlouhozdvihový, měl vrtání Ø 73 mm x zdvih 82 mm a to dávalo objem 345, 8 ccm. Při 4.000 otáčkách to znamenalo výkon 7 koní a maximální rychlost až 95 km/hod. V pravé půlce karteru byla odlita komora rozvodů, Tady, uzavřená pod hliníkovým víkem, běžela řada ozubených kol, uložených v bronzových pouzdrech. První kolo otáčelo vačkou výfukového, druhé vačkou sacího ventilu. Další kolo v řadě obstarávalo pohon venku umístěné pístové olejové pumpy a konečně poslední ozubené kolo pohánělo šestivoltové dynamo s otočně uspořádaným přerušovačem zapalování. Všechna rozvodová kola měla vyražené značky, takže správné nastavení rozvodů bylo snadné i pro úplného laika. Ručně řízený předstih. Pootáčením přerušovače (drátovým bowdenem od levé otočné rukojeti) měl jezdec možnost řídit předstih. Pro start se předstih ubíral až na doraz, na nulu, kdy jiskra pálila přímo v horní úvrati, aby kickstarter nemohl „kopnout“ zpátky. Za normální jízdy se předstih dával plný. Spodové ventily měly nadzvedáky se seřizovacími šroubky i ventilová pera uzavřené ve šroubovacích chromovaných patronách, takže celý ventilový mechanismus byl prachotěsně uzavřený. Zvenku byla na víku rozvodů malá páčka, která sloužila k zastavení motoru. Jejím pootočením se nadzvednul výfukový ventil, takže motor ztratil kompresi. Tento způsob zastavování motoru měl ale význam pouze u levnějšího modelu, který měl zapalování magnetem. U popisovaného stroje bylo zapalování bateriové se spínací skříňkou na řidítkách, kde se motor pohodlněji zastavuje pouhým otočením páčky s klíčkem... Tento způsob byl ve dvacátých letech zcela běžný. Motorový olej se plnil do zvláštního oddílu palivové nádrže a poté, co namazal všechny pohyblivé části motoru, vystříkával ven, byl v podobě rozprášené mlhy výdechovými trubkami nasměrován, aby ještě mazal řetězy, než definitivně odkapal na silnici. Protože se ale u strojů se ztrátovým mazáním stávalo, že olej v nádrži během jízdy došel, bylo vždy jistější, mít ho s sebou do zásoby. Olejářské firmy to věděly, tak většina z nich nabízela svým zákazníkům jednolitrové plechovky s univerzálními držáky, které bylo možné jednoduše uchytit na vhodném místě rámu nebo přední vidlice - tady je příklad držáku s plechovkou "Mobiloil".
Karburátor.
Motor krmil benzínem horizontální karburátor Schebler s otočnou škrtící klapkou a ručně regulovatelnými tryskami. Pro chladný start měl druhou klapku, určenou pro obohacení směsi, kterou jezdec podle potřeby přivíral vzduch.
Oddělená převodovka s nožní spojkou
O přenos síly z motoru na třístupňovou oddělenou převodovku se staral primární řetěz, běžící pod plechovým krytem na levé straně stroje. Suchá spojka měla dvě třecí lamely a jak bylo tehdy u amerických strojů zvykem, ovládala se levou nohou, kolébkovým pedálem. Řazení ale bylo ruční, dlouhou pákou, vedenou v niklované kulise po levé straně nádrže. Sekundární řetěz k zadnímu kolu běžel po pravé straně stroje. V Americe panovala vůči předním brzdám nedůvěra až do roku 1927. Takže i jednoválec Harley z roku 1926 měl vpředu pouze jednoduchou nábu se seřizovatelnými konusovými ložisky. Brzděné bylo v roce 1926 jen zadní kolo. Brzdy ovšem byly dvě a působily obě na společný buben. Nožní pásová zvenku, čelisťová, ovládaná páčkou z řidítek, působila zevnitř.
Falcové pneumatiky byly ve dvacátých letech samozřejmostí
Na obou kolech byly pláště se záhybem (tak se falcové pneumatiky nazývaly odborně) shodného rozměru 26 x 3,00. Tento typ plášťů vznikl v průběhu vývoje jízdních kol. Po stránce jízdního pohodlí to začátkem století byla převratná novinka, ale jeden závažný nedostatek tyto pláště měly: v případě úniku vzduchu, například při píchnutí, se obvykle okamžitě svlékly z ráfku a často i namotaly mezi kolo a vidlici nebo blatník. Následkem, zvlášť stalo-li se to vepředu, byl obvykle nekontrolovatelný pád, mnohdy s těžkými nebo i smrtelnými následky. Proto po roce 1929 prakticky všichni výrobci motocyklů přešli na bezpečnější pneumatiky se zavulkanizovaným drátěným lankem v patce, jaké se používají dodnes. Neoriginální kola Předchozí majitel, po němž jsem Harleye získal, byl vynikající a hlavně dost zkušený mechanik. A tak obě kola přepletl a původní falcové ráfky nahradil prohloubenými bezpečnostními ráfky pro moderní pneumatiky rozměru 3,00 – 19. Tato úprava lehce opticky pozměnila vzhled stroje, protože přepletená kola jsou na rozdíl od původních o dva a půl centimetru na průměru menší - což je ve skutečnosti jediná podstatnější změna popisovaného Harleye oproti originálnímu stavu.
Motocykly Harley-Davidson měly sice jednoduchý, ale důkladný rám, letovaný mosazí do rámových spojek (mufen) a teprve po sletování rovnaný „do stopy“. To se dělo přihýbáním za studena, přiměřeným násilím za pomoci dlouhých ručních pák.
Charakteristická harleyská přední vidlice byla trubková, s pomocnou vidlicí, odpruženou dvojicemi spirálových pružin. Společně s ní se o pohodlí jezdce starala teleskopická vzpěra v podsedlové rouře, která podepírala anatomicky tvarované kožené sedlo Messinger model No.2. Standardní lakování bylo olivově zelené, v barvě, která se stala harleyským firemním odstínem v podstatě díky tomu, že jí spousta zbyla po výrobě armádních motocyklů za první světové války. Bylo ji škoda vyhodit, tak se pro civilní trh pouze doplnila elegantním tmavě červeným a zlatým linkováním… Vyobrazený značně omšelý stroj mi byl nabídnut nedlouho po roce 1989. Přivezl mi ho syn předchozího majitele, který se představil jako František Klír ze Všestar, abych zprostředkoval jeho prodej a naznačil mi, že jeho otec stroj kdysi získal od předsedy Harley Klubu Praha. Po drobné údržbě a po repasi karburátoru se ukázalo, že Harley je bez dalších problémů provozuschopný a tak jsem žádného kupce nehledal. Ochotně jsem zaplatil požadovanou cenu a teprve později, podle jména na kupní smlouvě, mi došlo, že jsem se stal vlastníkem motocyklu, jehož předchozím majitelem byl Karel Klír, někdejší osobní mechanik a kamarád závodníka Vladislava Vlka, známého především jako tvůrce motocyklů Hurikan. Při bližším ohledání jsem zjistil, že motocykl byl velmi zodpovědně a odborně upraven pro provoz se sidecarem. Na rámu jsou dodatečně přivařena oka pro jeho uchycení a je použit jiný sekundární převod s mimořádně silným řetězem, dokonce silnějším, než se montoval na stroje Harley-Davidson 1200 ccm! Následně jsem se pak z dobového tisku dozvěděl, že třistapadesátku Harley–Davidson se sidecarem jezdil pan redaktor Karel Kameník, který dělal předsedu HCP od roku 1928. Dokonce byla v dobových novinách uveřejněna fotografie, zachycující jej s pasažérem v sidecaru na vrcholu Pradědu. Jenže původní technický průkaz jsem nedostal a Harley s číslem motoru B 66 HO byl v době, kdy mi byl nabídnut, už dávno odhlášený a bez sajdy. Hlavně ale předchozího majitele, pana Karla Klíra, už bohužel nebylo možné vyzpovídat. A tak otázka věrohodnosti vyprávěného původu zůstává otevřena...
**************************************************************************************
Technické údaje Harley-Davidson typ B:
Motor: jednoválcový stojatý čtyřtakt SV (Flathead) Vrtání: Ø 73 mm Zdvih: 82,5 mm Obsah: 345,7 ccm Výkon / otáčky: 10 ks při 3.400 ot.min. Karburátor: Schebler Elektrická výzbroj: zapalovací magneto Splitdorf, tříkartáčové dynamo 6 V Objem nádrže: 12 l benzin, 2,5 l motorový olej Pneumatiky: falcové 26 x 3,30" Parametry: Rozvor: 1 375 mm Délka: mm Šířka: mm Výška: mm Váha: Objem benzínové nádrže: 11,4 litru Objem olejové nádrže: 2,85 litru Spotřeba: 3,8 litru na 128-144 km (tovární údaj v prospektu) Max. rychlost: 60 mph (cca 96 km/hod.) sólo
*************************************************************************************
DOBOVÉ FOTOGRAFIE:
Podobně, jako u na začátku popisovaného stroje, i tento je dovybaven "hledacím" reflektorem na řidítkách. |