HANOMAG - tahač SS 100 Gigant

Původní článek pro Truck Magazin od Petra Hošťálka

Hanomag SS 100 Gigant

Německá firma Hanomag – Hannoversche Maschinenbau A.G. se sídlem v Hannoveru se zabývala výrobou vozidel už v letech před první světovou válkou a dá se říci, že její záběr byl pořádně široký. Od lokomotiv až po parní traktory, určené převážně pro zemědělské použití. První automobil s benzínovým motorem vyjel z továrny v roce 1924 – byl to legendární dvousedadlový vozík „Kommissbrot“ v neuvěřitelně nadčasové pontonové karoserii, který měl vzadu uložený stojatý čtyřtaktní jednoválec 500 ccm OHV, chlazený vodou. Vozík měl nečekaný prodejní úspěch a tak bylo logické, že firmu výroba motorových vozidel začala zajímat.

První lehký nákladní vozík nabídla továrna svým zákazníkům už o rok později, v roce 1925. Měl osvědčený jednoválcový motor z dvousedadlového Kommisbrotu, byl určen pro dopravu nákladů až 500 kg. Netradiční pokrokové myšlení, které se projevilo už při konstrukci Kommisbrotu a jeho nákladní verze, se nezapřelo ani u nákladního Hanomagu z roku 1933, což byla čtyřtuna s ležatým podpodlahovým čtyřválcovým dieselem a trambusovým uspořádáním kabiny.

Ale ve výrobě užitkových vozidel se firma Hanomag stala známou především svými silničními tahači (Eilschlepper), které vyráběla v několika váhových kategoriích. Nejmenším byl typ SS 20, odvozený v podstatě od osobního auta. Nejtěžším typem se stal Hanomag SSA 100, který byl poprvé představen v roce 1936 a o pouhý rok později dostal ve vylepšeném provedení typové označení SS 100 „Gigant“.

Tahače v Německu třicátých let umožňovaly po silnicích vlečení i dvou přívěsů a Gigant SS 100 směl táhnout celkovou váhu až 20 tun, při maximální rychlosti 40 km/hod.
V čem byla jeho přednost při srovnání s klasickým nákladním automobilem? Především v tom, že při plném vytížení dokázal dopravovat náklady o dobrou třetinu až polovinu levněji, než srovnatelné nákladní automobily té doby. To, že byl při tom nepatrně pomalejší, nehrálo podstatnou roli, na tehdejších silnicích bylo tempo nákladní dopravy pohybující se kolem 40 km/hod. považováno tak jako tak za závratné…

Už pouhé tři roky po zahájení výroby tahače SS 100 vypukla druhá světová válka. V té chvíli, dovybavený navijákem a označený Hanomag ST 100 W, se ve službách Wehrmachtu stal nepostradatelný jako tahač těžké ženijní techniky. A přirozeně také ve službách Luftwaffe jako tahač letadel, což dokládá tento inzerát, uveřejněný v knize Deuscher Flugzeugbau (Německá letecká produkce) dipl. ing. O. Hollbach, vydané v roce 1939.

Hanomag Gigant měl řadový vodou chlazený šestiválec typu D 85 S. Byl to předkomůrkový dlouhozdvihový OHV Diesel-motor s vrtáním Ø 110 mm a zdvihem 150 mm. Při celkovém obsahu 8.553 ccm motor dával rovných 100 koní. Kompresní poměr byl jen 1:18, což bylo tehdy považováno za motor nízkotlaký. Spolu s důkladným uložením klikového hřídele v sedmi hlavních kluzných ložiskách to zaručovalo dlouhou životnost. Motor měl vícelamelovou suchou spojku a čtyřrychlostní převodovku ZF s přímým řazením, pákou uprostřed vozu.
Celková koncepce tahače byla klasická: rám z lisovaných ocelových U-profilů, obě nápravy pevné, zavěšené na podélných listových pérech, vzadu s přídavnými svazky. Disková kola Hering s děleným ráfkem a závěrným prstencem byla upevněná deseti šrouby, vzadu se montovala ve dvojmontáži. Pneumatiky u prvních typů SSA 100 se používaly 9,00 – 20 Extra, pozdější typ SS 100 Gigant měl zesílené pláště rozměru 9,75 – 20 Extra. Provozní nožní brzda byla hydraulická Ate-Lockheed, na všechna čtyři kola, s podtlakovým posilovačem Bosch-Dewandre, nebo Knorr. Ruční mechanická, jen na zadní kola. Celková váha tahače se podle vybavení pohybovala od 5.000 kg až do 6.600 kg (existovaly verze s jednoduchou nebo dvojitou kabinou a pro armádní použití se tahač skoro vždy dodával s navijákem, který měl k dispozici 80 metrů ocelového lana a tažnou sílu 5,5 tuny).
Gigant měl na silnici spotřebu 50 litrů nafty na 100 km – nádrž umístěná na krátkém převisu rámu za kabinou měla tudíž odpovídající obsah 250 litrů. Takže v armádní příručce uváděný důležitý údaj - akční radius vozidla – byl 500 km na jedno natankování.

Tahač ST 100 se ukázal natolik úspěšný, že v průběhu války byl licenčně vyráběn i rakouskou konkurenční firmou Fross-Büssing ve Vídni.
Také firma Hanomag zažila v průběhu války několikeré bombardování, pravda ale je, že na rozdíl od většiny německých továren, ji to příliš nepostihlo. Výrobní haly i strojní zařízení zůstaly nepoškozené a tak již pár týdnů po kapitulaci Německa mohla výroba běžet na plné obrátky. A protože v případě tahačů a silničních i zemědělských traktorů se nejednalo o vojenskou výrobu, neměla firma problémy s poválečnými omezeními, nařízenými spojenci. A tak už v roce 1945 vyjelo z továrny 154 tahačů ST 100, o rok později dokonce dvojnásobek a do konce výroby v roce 1950 se tak na silnicích poválečného Německa objevilo ještě 1.112 těchto mimořádně osvědčených strojů, než byla jejich výroba definitivně zastavena.

Galerie dochovaných fotografií:

Poválečné provedení ST 100 z roku 1947 se lišilo pozměněnými bočnicemi kapoty, která měla místo původních šikmých otvíracích klapek už jen svislé žebrování. Také již nebyl vzadu naviják.