![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.
|
||
![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: ČZ 150 c - 1951 STADION S 11 - 1961 STADION závodní silniční - 1960 PETRÁK Speciál 2 x 125 ccm - 1949 JAWA 350 ccm typ 361
Poslední aktualizace:
16.4.2025 Tiskové zprávy - 1000 MIL ČESKOSLOVENSKÝCH - 2013 14.4.2025 Tiskové zprávy - Zemřela Jaroslava BRUTAROVÁ Ostatní - Rudolfinum - Zbraslav 2025 - plaketa |
|
ZIS - 5
Když v roce 1931 skončila v továrně AMO výroba lehké jedenapůltunky podle licence Fiat, začal se připravovat náklaďák nový. Tentokrát to měla být třítuna, jejímž vzorem byl americký nákladní vůz AUTOCAR z roku 1929.
Americký originál byl jednoduchý a důkladně dimenzovaný náklaďák s nenáročným benzínovým motorem, který nejenže spolehlivě "chytal" za každého počasí i ruského mrazu, ale ochotně konzumoval jakýkoliv právě dostupný benzín, počínaje oktanovým číslem 55. Měl důkladný dvojitý chromovaný nárazník, čelní (vyklápěcí) sklo vcelku a po straně kabiny zvenku přístupné nalévací hrdlo nádrže. Jak bylo v Americe zvykem, měl kromě hlavních reflektorů i obrysové lampičky, montované před předními sloupky kabiny. Snímek je z náročných zkoušek, které předcházely rozhodnutí vzít za vzor právě tento vůz. V pozadí je viděl tovární doprovodný AMO F-15...
Sověti zakoupený vzorek odzkoušeli v místních podmínkách, byli s jeho výkonem nadmíru spokojeni a tak se konstruktéři A. I. Lichačev a E. I. Važinskij pustili do přípravy jeho výroby. Nejdřív pod označením AMO-2 a následně AMO-3.
Spolu s ideologickým přejmenováním továrny AMO na „Zavod Imeni Stalina“ pak dostal tento náklaďák definitivní název ZIS-5 a mezi ruskými šoféry dobromyslnou přezdívku „Zachar“.
Emblém vozu ZIS-5 byl vlisovaný do horní partie plechové masky chladiče.
Vozy první série
byly dvoutunové, měly označení AMO-2 a jejich řadový šestiválcový motor měl obsah 4.882 ccm. Při kompresi 1 : 4,6 dával výkon 60 koní. Už od října 1931 ale naběhl do výroby modernizovaný typ AMO-3, u něhož byla zvýšena nosnost na 2,5 tuny. Jeho výroba trvala až do začátku roku 1934, za tu dobu ho údajně vyjelo z bran závodu téměř 35.000, poslední už s označením ZIS-3, což souviselo s tehdejším přejmenování továrny na Stalinův závod. 1 - klikový hřídel 2 - malé rozvodové kolo klikového hřídele 3 - velké rozvodové kolo vačkového hřídele 4 - vačkový hřídel 5 - vačka 6 - nadzvedák ventilu 7 - vedení nadzvedáku 8 - ventil 9 - vodítko ventilu 10 - ventilová pružina 11 - spalovací prostor 12 - sací (resp. výfukový) kanál Sice měl stále podle původního vzoru spodové ventily a kompresi pouhých 1 : 4,6, ale větším obsahem se jeho výkon zvedl na 73 koní, což pro třítunu bohatě stačilo a přitom to stále zaručovalo dlouhou životnost. Od této chvíle to na příštích dlouhých třináct let byl ZIS-5. Motor se od americké předlohy příliš nelišil: sací a výfukové potrubí bylo provedeno kvůli předehřívání směsi jako společný odlitek, pod nímž byl zavěšen vertikální karburátor s regulovatelnou hlavní tryskou podle amerického vzoru. Na levé straně bloku bylo nalévací hrdlo oleje, za ním rozdělovač zapalování, pak stojatý chladič oleje a za ním vodní pumpa, poháněná venku běžícím hřídelem, vytaženým ze skříně rozvodů. Také větrák za chladičem byl poháněn od skříně rozvodů, ale z jejího čela, kde byla jednoduchá klínová řemenice. Zadní náprava byla tuhá, s předlohovou rozvodovkou. Hruška s talířem byly v předsazené skříni a masivním čelním soukolím poháněly diferenciál, umístěný v nápravnici typu „banjo“. Na snímku je rozeznatelné dvojí ovládání zadních mechanických brzd - jedny klíče jsou pro ruční (parkovací) a druhé pro nožní (provozní) brzdy.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Technické údaje: Motor: čtyřtaktní, benzínový Typ: ZIS-5 Počet válců: 6, v řadě Vrtání: Ø 101,6 mm Zdvih: 114,3 mm Obsah válců: 5.555 ccm Kompresní poměr: 1 : 4,6 Maximální výkon: 73 ks při 2.400 ot./min. Maximální kroutící moment: 28,5 kgm Ventilový rozvod: SV (spodové ventily) Pohon vačkového hřídele: čelními ozubenými koly Blok válců: ze šedé litiny Hlava válců: ze šedé litiny Mazání: tlakové oběžné Olejový filtr: obtokový, s výměnou plstěnou vložkou Chlazení: vodní, nucené, s pumpou na boku motoru a větrákem Karburátor: vertikální, sovětské konstrukce MKZ-6 Palivo: benzín, okt.číslo 55 - 60 Váha motoru: 434 kg Zapalování: bateriové s rozdělovačem a cívkou Elektrický systém: 6V Baterie: 6V/112 Ah Spojka: suchá, dvoulamelová Ovládání: mechanické, pedálem Převodovka: čtyřrychlostní se zpátečkou, bez synchronizace Řazení: přímé, ruční pákou uprostřed vozu Převody: 1.rychlost – 1 : 6,60 2.rychlost – 1 : 3,74 3.rychlost – 1 : 1,84 4.rychlost – 1 : 1,00 Zpátečka – 1 : 7,63 Přenos na zadní nápravu: kardanem se dvěma Spicer klouby Rám: žebřinový, nýtovaný z lisovaných ocelových profilů U Uspořádání náprav: 4 x 2 Zadní náprava: pevná, hnací, s nápravnicí typu „banjo“ Rozvodovka: s předlohovým diferenciálem Převodový poměr: 1 : 6,41 Zadní pérování: podélnými listovými péry Přední náprava: pevná, kovaná, profilu I Přední pérování: podélnými listovými péry Řízení: šnekem a čepem, bez posilovače, volant vlevo Brzda nožní: mechanická na všechna kola Brzda ruční: mechanická na zadní kola Kola: 20“ ocelová disková, upevněná šesti šrouby Disky: 5,00 S - 20 s plochým ráfkem, děleným okrajem a závěrným prstencem Pneumatiky: 34 x 7“ nebo 36 x 8“ nebo 9,00 – 20“, vzadu ve dvojmontáži Rozvor: 3.810 mm Rozchod vpředu: 1.525 mm Rozchod vzadu: 1.675 mm Průměr otáčení: 17,2 m Délka: 6.060 mm Šířka: 2.235 mm Výška přes kabinu: 2.160 mm Světlost: 250 mm (pod diferenciálem) Rozměry valníku: 3.085 x 2.085 mm Výška bočnic: 592 mm Pohotovostní váha vozu: 3.100 kg Nosnost: 3.000 kg Stoupavost zatíženého vozu: 15° Přípustná váha vleku: 3,5 tuny Maximální rychlost: 60 km/hod. Spotřeba na 100 km: 34 – 36 litrů Nádrž: 60 litrů (v kabině, pod sedadlem) Akční radius: 190 - 200 km ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žebřinový rám
tvořily ocelové podélníky profilu U, spojené nýtovanými příčkami. Přední konce rámu spojovala vešroubovaná distanční roura, vzadu mohl, ale ne vždy byl, listovým pérem odpružený závěs pro vlek. Obě nápravy byly zavěšené na podélných poloeliptických pérech, vzadu opatřených pomocnými svazky. Vzor byl americký, takže vůz měl řízení vlevo, brzdy prvních sérií byly mechanické. Její šíře téměř nepřesahovala šířku rámu, takže byla deklarovaná jen jako dvoumístná. Její základ tvořila dřevěná kostra, na níž byly přibíjené panely oplechování. Dvířka měla podle původního Autocaru dva úzké vodorovné prolisy. Na první pohled nápadné bylo provedení čelního okna – bylo nesymetricky dělené, přičemž širší část před řidičem se dala vyklápět směrem vzhůru. Nad čelním oknem byl dopředu přesahující štítek a jediný stírač poháněl podtlak, přiváděný kovovou trubičkou od sacího potrubí, což byl systém rovněž okopírovaný podle americké předlohy.
Sériová výroba se rozeběhla na jaře roku 1933
a do začátku druhé světové války bylo vyrobeno přibližně milion vozů. Tato fotografie z nádvoří továrny byla v našem tisku uveřejněna koncem třicátých let. V listopadu 1941 bylo rozhodnuto moskevský závod evakuovat před blížící se frontou za Ural. Výrobní zařízení bylo přestěhováno do Uljanovsku, kde se od února 1942 rozběhla výroba verze Uaz-Zis (viz tovární fotografie z uljanovské výrobní linky - konvejněru) a do města Miass v Čeljabinské oblasti, odkud v červenci 1944 začaly vyjíždět vozy s emblémem Ural-Zis. Po odražení Němců byla výroba v Moskvě obnovena a pokračovala zde až do roku 1948. Pro vojenské vozy ZIS-5B (B=V „vojennyj“) byly charakteristické ploché přední blatníky á-la džíp a kabina, provedená včetně dvířek z dřevěných palubek. Často se ani nemontovaly brzdové bubny předních kol, frontoví šoféři si museli umět vystačit jen s brzděnou zadní nápravou. Na snímku je provedení Ural-Zis z evakuované výroby v továrně v Miassu.
U mnoha vozů nebylo ani čalouněné sedadlo s opěradlem, jen dřevěná lavice. Vpředu se montoval obvykle jen jeden reflektor, vzadu chybělo osvětlení úplně a místo toho se pouze bíle natíral příčný trámek pod ložnou plochou. Sklápěcí bylo jen zadní čelo, bočnice zůstávaly pevné.
Ještě před napadením SSSR se na bázi vozu ZIS-5 připravovala pro potřebu Rudé armády terénní verze s označením ZIS-32, která měla přiřaditelný pohon přední nápravy (4x4). Vůz měl podstatně zvýšenou průchodnost těžkým terénem (viz foto ze zkoušek), ale továrna nebyla schopná zajistit jeho masovou výrobu. Takže podle firemních pramenů bylo realizováno pouze 197 kusů. ZIS-42 Další verzí, vynucenou podmínkami války, bylo od Němců odkoukané "kolopásové provedení. Z většiny dochovaných fotografií je ZIS-5 známý především jako "dělník války". Nenáročný a velmi spolehlivý náklaďák, používaný pro všechny druhy služby na frontě i za ní. ZIS-5 na letišti v Českých Budějovicích za války V areálu budějovického letiště byla opravna Luftwaffe (LBB). Na snímku z roku 1944 vleče ZIS-5, předělaný na pohon dřevoplynem, poslední tady opravenou stíhačku Focke-Wulf Fw 190 A k zalétávacímu zkušebnímu letu. Ze snímku je zřejmé, že generátorový kotel i ostatní příslušenství jsou německé, značky Imbert, takže šlo o Wehrmachtem ukořistěný vůz, na našem (tehdy protektorátním) území předělaný na dřevoplyn.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ZIS-5 na snímcích z příjezdu Rudé armády do Českých Budějovic v květnu 1945
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ještě s jednoduchými válečnými blatníky, na tomto snímku už ale v poválečných letech. "Ideální vůz do sibiřských lesů – vůz Ural-Zis na pohon dřevoplynem" (tovární provedení, které se v této podobě vyrábělo ještě řadu let po válce). Snímek je z dobového sovětského tisku na oblíbené téma: ukázka mechanizovaného kolchozního hospodaření - pásák DT-54 ve spolupráci s náklaďákem ZIS-5. V pozadí je vidět záď osobního vozu Gaz M-20 Poběda. Častou nástavbou bylo hasičské provedení a to nejen vlastní, sovětské. Cisternový hasičský vůz s dvojkabinou na podvozku ZIS-5 se vyráběl v poválečných letech i v Polsku (vyobrazení je z polského motoristického časopisu z roku 1955) Kromě toho se na podvozeku ZIS-5 postupně objevila i řada dalších nástaveb. Cisterny, autobusové nástavby, skříňové štábní i civilní karoserie, pojízdné dílny, komunální fekální, hasičské i speciální vojenské verze. Patří mu i jedno prvenství: tento legendární „gruzovik“ byl vůbec prvním sovětským automobilem, který byl exportován do zahraničí - už v roce 1934 bylo prodáno do Turecka prvních sto těchto vozů… Tenhle vůz, s nezaměnitelným sloupkem čelního skla kabiny mimo střed, jsme jako kluci znali z každoročních oslav květnového osvobození - jeho fotografií, ozdobených šeříkem, byly plné nástěnné skříňky v každém městě. Ve skutečnosti jsem ho potkal až v Polsku, koncem sedmdesátých let, když jsem jel na Harley sraz do Wolsztyna. Už hodně omšelý, ale pořád na normálních značkách, předjel jsem ho kousek za našimi hranicemi. Ale pořádně a v klidu jsem si je prolézal a fotil až na mé první, druhé, i dalších cestách po Ukrajině a Rusku. Potkáte je u každého většího města. Líp či hůř opečovávané, jako pomníky frontovým vojákům Velké vlastenecké války. Obvykle na nějakém vyzděném soklu, dveře a okna zavařená plechem, aby dovnitř nikdo nelezl a neničil je. Ten poslední, v Melitopolu, jsem ale potkal tak dochovaný, že věřím, že by mu stačilo jen vyměnit kabely ke svíčkám a vyčistit karburátor. Na podvozku nic nechybělo, i výfuk byl komplet a v pořádku a všechny pneumatiky nové!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pomník sovětským frontovým šoférům před městem Volsk (Saratovská oblast, Rusko) foto Hošťálek (2005)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pomník s vozem s plechovou kabinou a hranatými přední blatníky. foto Hošťálek (2005)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pomník vojenským řidičům od vděčných obyvatel vesnice Měžove (Ukrajina) – z vozu se dochoval jen rám s nápravami a pomuchlané přední blatníky, tak to místní klempíř dotvořil z pár tabulí plechu jak slepovačku z papíru. Škoda, že tomu aspoň nenamaloval ten typicky nesymetrický sloupek čelního okna… foto Hošťálek (2012)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
mimořádně dochovaný exemplář na pomníku sovětským vojákům v městě Melitopol (Ukrajina). foto Hošťálek (2012) |