JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.

 vyhledávání:

A
B
C
Č
D
E
F
G
H
CH
I
J
K
L
M
O
N
P
R
S
Š
U
T
W
V
Z

Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


ŠKODA nákladní typ 125

Původní článek pro Truck Magazin (dvojčíslo červenec, srpen 2007) od Petra Hošťálka.

Lehký nákladní vůz Laurin & Klement - Škoda 125 v základním provedení jako valník. Lehké nákladní automobily Škoda 125, stejně jako všechny ostatní typy vozů, které vyvinula boleslavská automobilka Laurin & Klement ještě před fúzí s koncernem Škoda, nesly na chladiči dvojí označení: nahoře to byl oválný, modře smaltovaný, znak Škoda a přes voštiny chladiče pak šikmý nápis Laurin & Klement, vystřižený z poniklovaného plechu. Ten dokládal konstrukční původ vozidla.
Pohled na motor ukazuje dobře umístění dynamo-magnetky po straně bloku a vzadu na převodovce je vidět buben ruční brzdy s rohatkovým ozubením. Motor měl ještě nesnímatelnou hlavu, odlitou vcelku s blokem. Typ 125 se vyráběl v letech 1927 až 1929.
Byl to lehký čtyřválcový nákladní vůz s pohonem zadní nápravy, který byl určen pro dopravu nákladů do 1.250 kg, tedy jeden a čtvrt tuny. Hnacím agregátem byl osvědčený, řadový vodou chlazený, čtyřválcový motor, použitý z osobního vozu typu Laurin & Klement 110.
Tento motor měl vrtání 75 mm a zdvih 110 mm, což dávalo obsah 1944 ccm a výkon 30 koní. Ventilový rozvod byl SV, tedy postranními (spodovými) ventily, vačkový hřídel byl poháněn nehlučným šroubovým soukolím. Klikový hřídel měl pouze dvě hlavní kluzná ložiska, vylitá měkkou bílou kompozicí, což vzhledem k relativně nízkému výkonu bohatě postačovalo.
Mazání bylo kombinované. Olejové čerpadlo mazalo tlakovým olejem hlavní ložiska motoru a skříň rozvodů, ojniční ložiska si za běhu sama nabírala olej z misek umístěných pod nimi a zbytek motoru byl mazán rozstřikem.
Barevná obálka německého prospektu, vydaného v dubnu 1927 tiskárnou Grégr v Praze. Model 125 je zde inzerován jako „Schnelllastwagen“, tedy „rychlý nákladní vůz“, což je graficky ztvárněno symbolickým rozmáznutím kresby. Vodní chlazení bylo termosifonové, bez čerpadla, pouze podporované ventilátorem za chladičem. Ventilátor poháněl samočinně napínaný plochý kožený řemen.
Zapalování a elektrický systém obstarávalo kombinované dynamo-magneto, upevněné po levé straně bloku motoru a poháněné ze skříně rozvodů. Většina vyrobených vozů byla vybavena dynamo-magnetem švýcarské firmy Scintilla, ale továrna uváděla i možnost montáže obdobného, ale dražšího, příplatkového, zapalování od firmy Bosch. Vůz už měl samozřejmě elektrický starter.
Jen barevným tónem se lišila česká obálka prospektu od německé. Tenhle prospekt byl vydán poněkud později, v listopadu roku 1927. Přípravu směsi obstarával přírubový horizontální karburátor. Normálně to byl Zenith TD 30 o průměru hrdla 30 mm, ale mohl být dodán i karburátor Solex obdobného provedení. Nádrž na 75 litrů paliva byla zavěšena na zadním konci rámu a benzin se z ní ke karburátoru dopravoval podtlakovým nassavačem. Kromě toho byl palivový systém ještě doplněn samostatným čističem s odkalovací nádobkou.
Motor byl sešroubován do jednoho celku s čtyřstupňovou převodovkou, spojka byla suchá, vícelamelová. Převod síly na zadní nápravu kardanem, opatřeným dvěma pružnými gumovými spojkami „Hardy“. Na výstupním hřídeli převodovky byl masivní litinový buben parkovací ruční brzdy, opatřený po obvodě rohatkovým ozubením. To bylo spolu s rohatkou zařízení, zabraňující při rozjezdu v kopci, aby vůz při neobratnosti řidiče nemohl nechtěně couvnout. Provozní brzdy byly mechanické, bubnové, soustavy Perrot, továrna udávala, že typ 125 je prvním nákladním vozem, který má tyto brzdy na všech čtyřech kolech. Ještě předchozí typ 115, který se vyráběl do roku 1927, měl jak ruční, tak i nožní brzdu pouze na zadní kola.
Na retušované fotografii samostatného podvozku jsou ještě vidět kola staršího provedení s falcovými pneumatikami. Rám vozu byl žebřinový, tvořený dvojicí ocelových podélníků, hnací agregát v něm byl uložen natvrdo, vpředu v jednom bodě, vzadu prostřednictvím dvou masivních ramen v partii komory setrvačníku. Obě nápravy byly tuhé, zavěšené na podélných listových perech. Přední tvořil profilový výkovek z niklové oceli, zadní náprava byla lisovaná z ocelového plechu, diferenciál se do ní vkládal zadním víkem. Hruška s talířem měly spirálové ozubení „Gleason“. Vůz neměl tlumiče pérování.
Kola disková, z ocelového plechu, byla upevněná šesti šrouby a měla dělené ráfky s odnímatelným okrajem. Poprvé byly použity pneumatiky s ocelovým lankem v patce pláště, tedy S.S. a to v rozměru 30 x 5.
Výstřižek z dobového tisku, na kterém je zachycen vůz L&K – Škoda 125, vystavovaný v exposici mladoboleslavské automobilky na Pražském autosalonu v roce 1927.
Popis karoserií a výpravy:
Normální výprava chassis:
Chassis v základním nátěru, lakovaný chladič, motorový příklop, přední blatníky, 6 diskových kol s pneumatikami 30x 5" SS., příčná stěna, zapínací skříˇhka pro zapalování, spouštění a osvětlování, kombinovaný měřič rychlosti a počítadlo kilometrů, elektrická lampička na přístrojové desce, reflektory a zadní číslová lampička, spouštěč, hydraulický zvedák vozu, úplná souprava nářadí, nástrojů a náhradních součástí.
Valníky:
Kromě výše uvedeného patří k výpravě valníku krátká ruční houkačka, elektrická houkačka, široké vstupní dveře na obou stranách vozu, řidičovo sedadlo potažené umělou koží, třídílná skleněná vyklápěcí stěna v dřevěném rámu před řidičem, pevná dřevěná budka s okny, okno u řidiče spouštěcí na kličku, jednoduché sklápěcí bočnice valníku, vyplechovaná podlaha valníkové plošiny, lakování karoserie standardní barvou.
Dodávkové skříňové provedení mělo celodřevěnou karoserii, vzadu opatřenou širokými dvoukřídlovými dveřmi. Továrna v prospektu tvrdila, že „Obchodní doprava moderní doby je účinná jen tehdy, když je rychlá, spolehlivá a laciná“. Typ L&K Škoda 125, který byl tehdy za rychlý a úsporný považován, měl spotřebu 14 litrů benzínu na 100 kilometrů a dosahoval maximální rychlosti 60 km/hod. Vozy zavřené:
Kromě výše uvedeného (ovšem bez bočnic) jednoduchá dřevěná karoserie úplně uzavřená, dvoukřídlové dveře v zadu se zámkem, prázdný vnitřek karoserie, sklápěcí stupačka vzadu vozu.
Dřevěná karoserie označovaná jako „Camionet“ byla otevřená karoserie určena k dopravě osob. Byla vybavena dvěma podélnými koženými lavicemi a nastupovalo se do ní širokými dveřmi v zadní stěně. Vozy tohoto provedení používala obvykle policie nebo vojenské jednotky. Autobusy otevřené:
2 podélná sedadla, dobře vycpaná a polštářovaná koží, americká skládací střecha, potažená černým nepromokavým plátnem s obalem, americké postranice s celonovými okny, široké vstupní dveře v zadu vozu, sklápěcí stupačka v zadu vozu.
Autobus pro 10 osob na podvozku L&K – Škoda 125 v provedení z roku 1927. Autobusy zavřené:
2 podélné dřevěné lavice, opěry kolem stěn polštářované koží, závěsné držáky pro stojící osoby, vytápění vozu výfukovými plyny, vstupní dveře u řidiče s niklovým držákem, 2 spouštěcí okna proti sobě, ostatní pevná, nástropní osvětlení s žárovkami a vypínačem, větrací okénka u stropu, prutová galerie na střeše vozu pro zavazadla se žabříčkem. Poslední provedení autobusu pro 10 osob z roku 1929 už mělo zaoblenější tvary, zejména v zadní části karoserie.
Boční pohled na sanitní vůz typu 125, tak, jak byl nabízen v roce 1927. Sanitní vozy měly kabinu řidiče oddělenou od zadního prostoru skleněnou stěnou.  Prostor pro nemocné obsahoval dvoje nosítka a kromě širokých dveří v zadní stěně měl ještě jedny dveře na levém boku. Ambulance:
Zavřená dřevěná karoserie, uvnitř bíle lakovaná, 2 nosítka na pružných držácích nad sebou, 2 spouštěcí okna z mléčného skla s niklovanými mřížkami, pevná střecha nad řidičem se svinovacími celonovými postranicemi, vytápění vnitřku vozu výfukovými plyny, velké vstupní dveře na levé straně a vzadu vozu, nástropní osvětlení s clonkou a vypínačem, polštářované sklápěcí sedátko uvnitř vozu pro průvodce a pohodlné sedátko pro lékaře. Poslední provedení sanitního vozu z roku 1929 už nemělo na levé straně boční dveře. Místo nich bylo na stěně karoserie upevněno rezervní kolo.
Vozy pohřební:
Zavřená karoserie nebo skleněná, uvnitř bíle lakovaná, vyplechovaná podlaha, vyklápěcí zadní stěna nebo velké dvoudílné dveře vzadu, kolejničkové vedení pro jednu rakev, pevná střecha nad řidičem se svinovacími celonovými postranicemi.
Vozy speciální:
Karoserie i výprava podle přání a zvláštního ujednání.
Technické údaje.

Nosnost: 1.000 kg
Počet sedadel autobusu: 10

Motor: čtyřtaktní řadový čtyřválec
Vrtání: 75 mm
Zdvih: 110 mm
Obsah válců: 1.944 ccm
Výkon: 7 / 25 ks

Rozchod kol vpředu: 1.300 mm
Rozchod kol vzadu: 1.300 mm
Rozvor náprav: 3.120 mm
Kola: ocelová disková, upevněná šesti šrouby
Pneumatiky: vysokotlaké, 30 x 5" S.S.

Ložná plocha
Délka: 2.500 mm
Šířka: 1.660 mm
Výška bočnic: 400 mm
Výška plošiny nad zemí: 900 mm
Celková délka vozu: 4.850 mm
Celková šířka vozu: 1.710 mm
Celková výška vozu (přes kabinu): 1.570 mm
Váha chassis: 1.050 kg
Váha úplného valníku: asi 1.560 kg

Obsah benzínové nádržky: 75 l
Spotřeba benzínu na suché dobré cestě: 14 l / 100 km
Největší rychlost vozu: 60 km / hod.
Přípustné stoupání na dobré cestě: 20%