![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Knihy cestopisné i technické.
|
||
![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: JAWA 250 soutěžní ÚDA Praha - 1951 STADION S 23 - 1962 (export Holandsko) JAWA 500 OHC model 15 - 1953 AERO - sidecary DŘEVOPLYN - náhradní paliva
Poslední aktualizace:
3.2.2025 Motocykly civilní - JAWA-ČZ 175 - 1959 31.1.2025 Š - ŠKODA autobusy 706 RO Č - ČZ 125 c - 150 c (odpérovaná) |
|
2011 - Ostré ThajskoNadchlo nás to tak, že došlo k rozhodnutí zopáknout si zážitek s Rajbasem ještě jednou. Pro změnu na ostrých terénních motorkách místo na Enfieldech a v Thajsku, místo v Nepálu…
Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku…
Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Expedice Peking 40 000 km - 1.díl
Knihu si můžete objednat na adrese obchod.nakladatelstviruze.cz
Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku…
Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Expedice Peking 40 000 km - 2.díl
Knihu si můžete objednat na adrese obchod.nakladatelstviruze.cz
Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku…
Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Hedvábnou stezkou na motorce YukiVýsledkem byla cesta od jednoho oceánu ke druhému. O zážitcích z této cesty si můžete přečíst v této knize.
Knihu si můžete objednat například na adrese "knihy abz.cz",
nebo si o ni zavolat či napsat do Pyramidy Průhonice na adresu "prodej Yuki.cz"
Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku…
Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Nepálem na EnfieldechS Miloněm jsme oba milovníci starého železa. Máme rádi motocykly z minulého století, stroje, které neměly žádné dnešní elektronické (a záhadné) vymoženosti. A tak fakt, že se cesta pojede na anglické klasice padesátých let, strojích Royal Enfield, naše očekávání změnil v doslova natěšení, ale o tom víc až v knížce. Jen v krátkosti: projeli jsme na těchhle veteránech asi dva a půl tisíce kilometrů. Vyjeli jsme skoro do čtyř tisíc metrů, ke klášteru nad horským městečkem Muktinath, navštívili někdejší královské město Gorkha i historickou část Káthmandu, čtvrť Patan…“ říká Petr Hošťálek.
Knížku vydalo Nakladatelství Růže.
V současné době je bohužel zcela vyprodaná. Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... |