Je snazší vyměnit ženu než sbírku motorek

Každý motocykl v mé sbírce má nějaký svůj příběh, tvrdí majitel motocyklového muzea v českobudějovické Solnici Petr Hošťálek
Host Deníku

Radek Gális
České Budějovice - Jeho koníček voní benzinem. Už skoro padesát let sbírá staré motocykly nadšenec Petr Hošťálek, který se s nimi chlubí a dělá tak radost návštěvníkům českobudějovické Solnice, kde si před několika lety otevřel muzeum.
Stovky krásných strojů zde hýčká s velikou péčí a o každém exempláři umí vyprávět příběh, po kterém pochopíte, proč zrovna tuhle motorku nemůže prodat.

Začínal jste jako kluk ježděním na fichtlovi?
Nikdy jsem tyhle výdobytky socialismu nezakusil. Dneska říkám naštěstí – tehdy to bylo proto, že nové stroje pro mě byly nedostupně drahé. Měl jsem sice tenkrát cukání pořídit si prvního padesátku Pionýra, ale než jsem došel do Mototechny, rozleželo se mi to v hlavě. Co budu dělat se strojkem, který má maximální rychlost 45 km v hodině? Bylo mi jasné, že už za týden mě nebude bavit, a což teprve za měsíc? Tak jsem se otočil na patě, přečetl v centru Liberce inzeráty a ještě ten den koupil v Krkonoších svůj první pořádný stroj, dvanáctistovku Harley–Davidson se sajdkárem. Stál ani ne půl Pionýra…

Kdy jste začal kompletovat svou sbírku motocyklů?
Harleye jsem si koupil v 17 letech a po roce ho dal pryč. Místo něj jsem si pořídil 750 Indiana, Police-Scouta, protože jsem měl pocit, že sedmsetpadesátka bude mít menší spotřebu než dvanáctistovka. Jako studenta by mě byl Harley sežral. Neuměli jsme si tehdy poradit s americkými karburátory, které se seřizovaly ručně. Věděli jsme, že jsou tam regulovatelné trysky, ale nevěděli, jak je seřídit. Člověk se musel hodně učit.
V tehdejších dobách se o sběratelství ještě nemluvilo. Jako kluci jsme chtěli hlavně jezdit, ale auto bylo pro nás v tehdejší době naprosto nemyslitelné. Dneska ho má každý mladý kluk, my když chtěli jezdit, tak na motorce. A pořizovali jsme si takové, abychom stačili frajerům na nových dvěstěpadesátkách. S dvanáctistovkou Harleyem se to každé Jawě dalo nandat, kdy kdo chtěl. Po Harleyi a Indianu jsem získal dvouválcovou BSA, anglickou mašinu 770 ccm a po ní legendární Rudge, čtyřventilovou pětistovku, která jezdila už v roce 1930 skoro 160 km v hodině. Byla to ale nebezpečná motorka, s rychlým motorem, ale s podvozkem, který na to neměl. Když jste s ní vletěl do zatáčky, třebas dlážděné, protože asfaltu tehdy moc nebylo, jela tam, kam chtěla ona a ne vy. Jezdil jsem, s podpisem rodičů, legálně už v sedmnácti letech. To se psal rok 1960, tehdejší silnice nebyly nic moc a Račka (Rudge) byla nebezpečná hračka…
Pohled na svět motocyklů se mi diametrálně otočil ve chvíli, když jsem se poprvé posadil na bavoráka (BMW). Najednou jsem zjistil, že je úplně někde jinde, o dobře deset let před všemi ostatními. Byla to první motorka, která už měla teleskopické pérování vpředu i vzadu.
Motorky s modrobílým odznakem na nádrži zakrátka byly až příliš nadčasové. Když jsem začal jezdit první veteránské akce a přijel s bavorákem, tak byť byl z roku 1926, řekli mi, ať s takovou modernou na veterány nejezdím. Že prý je to sportovní motorka a ne veterán…

Odkdy se věnujete veteránům?
Historickým vozidlům jsem propadl poměrně brzo. Už v roce 1966 jsem v Českých Budějovicích byl na první Mezinárodní veteran rallye s autem z roku 1922. Měl jsem krásnou fiatku po první majiteli, pak z roku 1930 nádherného forda na drátěných kolech. Za celý život jsem měl celou řadu legendárních automobilů, z nichž nejraději vzpomínám na dvousedadlové sporťáky BMW.
Dá se říci, že od onoho roku 1966 jsem už byl ve světě veteránů pevně chycený. Ve chvíli, kdy člověk přišel na to, jaký půvab a jaké konstrukční fígle jsou ve starých motocyklech, přestaly ho plechové výrobky znárodněného průmyslu jednou provždy zajímat. S podivem jsem začal zjišťovat, co všechno lidé už 50 let před námi věděli a znali. Najednou jem ty staré klasické stroje začal chápat a milovat, protože některá jejich technická řešení byla fantastická.

Kolik motocyklů jste za půl století nasbíral?
V současné době vystavuji v českobudějovické Solnici na Piaristickém náměstí téměř stovku motocyklů. Dalších kolem 40 až 45 jich mám připravených k vystavování, ale zatím není kde. Proto chystám další expozici, která by měla být jinde, než tady, protože v Solnici už další prostory nejsou.

Jste ročník 1943, máte ve sbírce motorku z téhož roku?
Mám z toho samého roku válečného Harleye, který tu zůstal v pětačtyřicátém po Američanech a se kterým jezdím už víc než 35 let. Pak mám dva válečné bavoráky z let 1940 a 1941 a mou legendární BMW-Saharu z roku 1942, ta je jen o rok starší než já.

Zažil jste zajímavé příběhy při shánění motocyklů, třeba že jste nějaký objevil ve stodole?
Takových příběhů mám hodně. Snad každý motocykl v mé sbírce má svůj.
Občas se dá zaslechnout vyprávění o tom, jak někdo přišel, otevřel léta zamčenou stodolu a našel v ní poklad. Dokonce jsem viděl i pár takových videí z Anglie a Ameriky. Ale já to doopravdy zažil! Právě takhle jsem našel onu moji Saharu BMW 750…
Měl jsem kdysi známého, trochu opilce, trochu mluvku, a ten mi jednoho krásného dne v roce 1969 řekl: „Hele, ty furt sháníš ty starý motorky, nechceš Saharu? Řeknu ti o jedný. Zajeď do Český Lípy, a když pojedeš směrem na Děčín, tak v první nebo druhý vesnici zahni u autobusový zastávky doprava. Přijedeš dolů pod kopec, kde je mlejn nebo něco takovýho a tam maj válečnýho bavoráka!“
Já na to jen, že takové pivní řeči znám. Ale i když jsem mu od samého počátku nevěřil, nedalo mi to a ten výlet jsem si udělal. Život vás naučí, že každou takovou možnost je potřeba ověřit, jinak můžete celý zbytek života litovat…
Skutečně jsem našel tu zastávku, i tu cestu u ní dolů s kopce a vydal se po ní. Dole dojel k chalupě, která na mlýn moc nevypadala, ale nějaký potok byl hned vedle. Zazvonil jsem, vyšla stará paní a když jsem se zeptal „Vy prý máte na prodej motorku?“ tak že „Kdepak!“ a už se chystala zmizet zpátky za dveřmi. Jenže já pokračoval, že se mi donesla informace, že by v jejich stodůlce měl být válečný motocykl!
„Jo, vy myslíte ten krám z války?“ Zavolala dědu, otevřeli vrata a tam fakt stála pod vrstvou prachu na prázdných gumách Sahara v polní šedi, ještě s německým označením a popiskami. Byli jsme tam tehdy autem, s mou první ženou. Tak musela vzít volant, já dofoukal Sahaře gumy, šplíchnul do ní z kanystru benzín a motor skutečně na čtvrté, možná páté, šlápnutí chytil! Šel jen na jeden válec, na druhém jsem musel vyčistit karburátor, ale pak už jsem na ní po vlastní ose dojel až do Liberce, kde jsem tenkrát bydlel…
V Liberci jsem strávil půlku života a sem, do Českých Budějovic jsem se stěhoval až v roce 1976. Tu saharu ze stodoly vlastním dodnes. Tady, v Solnici, mám vystavenou stejnou, ale od kamaráda, který má dvě. Problém zdejších prostorů je, že motocykl se sajdkárou musíte rozebrat, aby se dal protáhnout vstupními dveřmi a protože s mou Saharou hodně a rád jezdím, mám ji radši v garáži, aby byla kdykoliv přístupná, dalo se šlápnout a jet.

Máte rozsáhlou a unikátní sbírku, kterou chodí obdivovat turisté. Co by se muselo stát, abyste ji prodal?
Nevím, ale rozhodně něco katastrofického. Několikrát jsem si to zkusil představit, ale nikdy to nedomýšlel do konce, abych se nad tím nezbláznil. Kdyby mě někdo postavil před volbu: „Smíš si vybrat tři motorky ze všech, které máš, a všechny ostatní musí pryč!“ nedokáži říct, které by to byly.
Každá motorka, se kterou něco prožijete, je něco jako pes nebo vlastní dítě. Stane se členem vaší rodiny, věnoval jste jí kus života, tak se jí zkuste zbavit?!! Něco jsou motorky mimořádně výjimečné – například budějovické závodní Hurikany. To byla značka od padesátých let po válce už prakticky zapomenutá. Až do chvíle, než jsme s přítelem Musilem prvního Hurikana zrenovovali a pak spolu s kulturním domem Metropol udělali gala večer, kde jsme ho slavnostně představili veřejnosti. Sjela se tehdy půlka Evropy, sběratelé z Rakouska, Německa, odborníci z muzeí i spousta sběratelů a fandů od nás. Od té doby se najednou o Hurikanech zase ví.
Nyní jsou v expozici už zrenovované tři. Bylo jich postaveno celkem osm a pět z nich se dochovalo. Čtvrtého s Jiřím Musilem v současné době renovujeme, je to práce nejmíň ještě na dva roky a pátého vlastní jiný jihočeský sběratel.

Odoláváte nabídkám sběratelů, kteří chtějí vaše unikáty koupit?
Nikdy jsem takhle žádný ze svých motocyklů neprodával. Je sice pravda, že se čas od času některého stroje zbavím, ale to bývají nepodstatné kusy. Takové, které mi nijak nepřirostly k srdci, nebo které mám dvakrát. Většinou proto, abych za utržené peníze pořídil kus z mého hlediska vzácnější, rarita nebo abych dokompletoval sbírku. Samoúčelně prodávat motocykly neumím.

A máte stále po těch letech nějaký sběratelský sen a přání?
Dneska se nedá říct, že by něco bylo nedosažitelné. Tím, že se nám otevřely hranice, je najednou dosažitelné cokoliv. Vymyslete si kterýkoliv sebevzácnější motocykl na světě co existuje, a pokud budete mít dost peněz, můžete si ho koupit.
Můj celoživotní sen byl šílený anglický motocykl Vincent HRD. To bylo něco jako superbajk v době, kdy Japonci ještě vyráběli koloběžky. Už tehdy, v 50-tých letech jezdil v sériovém provedení 200 km v hodině. Byl ale smrtelně nebezpečný, měl nesmírně výkonný motor, jenže mu chyběl odpovídající podvozek. U nás v Československu v 60-tých letech byly pouhé tři kousky a na každém se někdo zabil. Vždycky jsem chtěl tenhle stroj mít, ale tehdy byl nedosažitelný. Vypátral jsem všechny, které v Čechách byly, jenže majitelé nešli zlomit. Dnes už to možné je, dá se přivézt z Anglie, jenže je natolik drahý, že bych musel prodat část své sbírky, a nevím, jestli bych se k tomu odhodlal. Částka za tenhle motocykl před renovací začíná na 60 000 euro, což je za takovou hračku relativně dost. Důležité je, že vím, že je dosažitelný…

Chystáte pro letní sezonu nějaké novinky a kde budete vaše motorky nově vystavovat?
Na letošek jsem si toho nabral opravdu hodně. Až jsem trošku rozpačitý, jestli to vůbec všechno zvládnu. Kývnul jsem na několik výstav – první, na Výstavišti v Praze, kde jsem měl kolekci Indianů, se už konala. Další velice pěkná výstava byla v Praze Konviktu, na Českém vysokém učení technickém a zachycovala průřez historií českého motocyklu. Tam jsem měl sedm motorek.
Před pár dny začala ve vyšebrodském klášteře v Poštovním muzeu výstava „Pošta v jedné stopě“ pojednávající o dopravních prostředcích pošty v minulosti. Připravil jsem na ni krásný kousek, motocykl Ariel z roku 1929 se speciálním poštovním sajdkárem a také Jawu – Rikšu, kterou používaly pošty v padesátých letech. Navíc ještě i mimořádně zachovalé dámské kolo pro listonošku.
No a mám před sebou řadu dalších renovací a oprav. Letos bude slavit devadesátiny někdejší Mistr republiky v sajdkárových závodech, Rudolf Sůva ze Železného Brodu, který v 50-tých letech jezdil na kapotovaném bavoráku se spolujezdci Láďou Budínským a posléze Jirkou Třmínkem. Já tu jeho závodní mašinu někdy v 60-tých letech koupil, ale nikdy se nedostal k tomu, abych ji repasoval. Až teď, protože byl rád, kdyby si Ruda mohl k devadesátinám ještě pořádně prásknout plynem motorky, se kterou vyhrával tituly. A taky chci do srpna o něm vydat knížku. To je jedna z mých dalších aktivit, píšu do čtyř časopisů, většinou o historii motorismu. Kromě toho občas něco nakreslím a sem tam se mi podaří vydat nějaký ten cestopisy z mých cest.

Do zahraničí se nechystáte? Nelákaly vás oslavy 70. výročí vylodění v Normandii?
Letos ne. V Normandii jsem byl s mým válečným Harleyem už dvakrát, pokaždé po vlastní ose a sólo. Jednou u příležitosti 45. výročí a pak o pět let později. Letos jsem výlet k francouským plážím vypustil. Nevím, jak bych to finančně zvládl, protože mám rozjednaných několik nákladných projektů a renovací. Navíc mám před sebou v červenci cestu do Španělska. Bude dlouhá, pojedeme dobrých 5000 kilometrů. Není to ani tak z důvodu uskutečnění další motocyklové expedice, ale protože se můj parťák Miloň Dvořák, se kterým jsme společně jeli Stalingrad a Nepál, v létě ve Španělsku žení. Pozval mě, tak je mou povinností, abych ho doprovodil, pojedeme oba na historických motocyklech BMW se sajdkáry. Ostatně – jaké důstojnější svezení, než černý bavorák s elegantně bíle linkovanou lodičkou, by se dalo nevěstě nabídnout?

Zmínil jste parťáka, který se žení. Jak se váš koníček slučuje s rodinným životem? Co když dostanete od manželky ultimátum - buď ten Indian, nebo já?
Už jsem to několikrát řekl – tvrdím, že v manželství moje žena smí naprosto všechno, jediné, co nemůže říct je: „Buď já, nebo tvoje motocykly!“ Protože v tu chvíli mám celkem logický argument - je jednodušší vyměnit jednu manželku než sbírku sto padesáti motocyklů.

EXPONÁTY S VŮNÍ BENZÍNU.
Výjimečné motocykly vystavuje Petr Hošťálek v českobudějovické Solnici na Piaristickém náměstí.