Zetka slavila devadesátiny...

Původní článek pro ČMN od Petra Hošťálka

Nádvoří strakonického hradu se v sobotu, 12. září, stalo impozantní kulisou pro dobré dvě stovky nejrůznějších motocyklů, skútrů a jízdních kol. Kdo sem přišel, eventuelně přijel se podívat, měl ojedinělou příležitost vidět pohromadě stroje všech typů a výrobních ročníků, které měly společné to nejdůležitější: na nádrži onen známý kruhový emblém, se zakomponovanými písmeny ČZ.

V roce 1919 byla založena Česká Zbrojovka Strakonice a tak si několik zapřísáhlých příznivců motocyklů ČZ umínilo uspořádat k devadesátinám našeho někdejšího výrobce motocyklů důstojnou výstavu. Podařilo se jim získat pro to podporu v Muzeu středního Pootaví Strakonice, palce podrželo také město a nakonec se přidala i sama dnešní fabrika ČZ a.s..

Měl jsem v plánu strávit tenhle víkend na úplně jiných závodech historických motocyklů, čuchat spálený ricín a přihlížet, jak příznivci starých racerů brousí stupačky střídavě o asfalt a dláždění, ale pár dnů před tím mi zavolal kamarád:
„Hele, tam se to přece jezdí každý rok, tak můžeš jednou chybět. Ale Strakonice slaví devadesátku jen jednou! A kdoví, jestli v budoucnu ještě někdy vůbec! Popadni, co máš v muzeu ze zetek nejzajímavějšího a koukej přijet!“
Tak jsem z expozice vytlačil unikátní speciál Zdeňka Petráka, závodní motorku z roku 1949, která má dva motory ČZ 125 t vedle sebe a která vznikla v Českých Budějovicích v roce 1949…

V minulých letech se ve Strakonicích pořádaly veteránské rallye, kterých jsem se občas účastnil. Také v tomto případě se předpokládalo, že se v hojném počtu sjedou majitelé historických strojů, jenže, jak mi bylo řečeno, tentokrát nemělo být účelem jezdit ani na čas, ani na rychlost, ani jakkoliv jinak soupeřit. Dokonce ani nebyla podmínka, že by všechny zúčastněné stroje musely být pojízdné. Aktéři si za hlavní cíl stanovili jediné: představit co nejširší paletu motorek, které se za celou éru trvání firmy ve Strakonicích narodily. A to se jim podařilo!

Na bývalé zaměstnanecké parkoviště před továrnou se, jak jsem se dozvěděl, začali sjíždět účastníci z okolí i daleka od časného rána. Když jsem něco po deváté dorazil, už byla před přejímkou dlouhá fronta. Přijela známá parta na kývačkách ze severních Čech, od Železného Brodu. Výprava Skútr klubu z Brna dorazila na Čezetách pro jistotu už v páteční předvečer a jeden z cizích hostů přivezl ukázat svůj sportovní motocykl ČZ dokonce až z Německa, od Frankfurtu.

Nejvíc kilometrů po vlastní ose, něco přes čtyři stovky, ujel ovšem mladý majitel stařičké Zetky ze slovenského Pezinoku.
„Je to pěkný výkon.“ ohodnotil ho v odpoledních hodinách s trochou úsměvné nadsázky rozhlasový komentátor, který celou akci uváděl.
„Ale co je na tom, mezi námi, tak zvláštního? Tady ve Strakonicích přece odjakživa všichni víme, že na Číze se dá pohodlně objet celý svět! Stačí kouknout do továrního muzea, na tu stopadesátku kývačku, oplácanou plaketami autoklubů všech zemí, kterými projela…“

Jak na parkovišti, tak v tovární síni tradic, i v odpoledních hodinách na nádvoří strakonického hradu, jsem musel konstatovat, že je opravdu na co koukat. Byl tu jezdící(!) první typ motorového kola, přezdívaného „Kaktus“ a spolu s ním i celá následná řada pozdějších verzí jednorychlostních 98 ccm strojů. Klasické předválečné „zetky“, charakteristické svými dvojitými lisovanými rámy a zdobené dvojitou bílou linkou, byly zastoupené počínaje nejstarší jednovýfukovou verzí stopětasedmdesátky z roku 1934, přes všechny ty známé Standarty, Speciálky, Sporty a Touristy až po těžké dvouválcové pětistovky. Některé byly renovované excelentně a některé až příliš. Ale ať už o tom říká kdo co chce, mému oku fajnšmekra stejně připadaly nejkrásnější ty dochované. Míň či víc zašlé, se zažloutlými linkami a odřenými sedly, ale původní. S nenapodobitelnou patinou strojů, léta spolehlivě a vytrvale sloužících …

Stopětasedmdesátka jako "prvorepublikový voják" - ukázka excelentní a zároveň velmi citlivé renovace ing. Františka Marka, jinak ředitele řetízkárny...

Poválečná motocyklová éra tu samozřejmě byla kompletní, začínající „stopětadvackami a stopaďoury“ z padesátých let a uzavřená posledními labutími typy ČZ 180 a Roadstery Cagiva-ČZ. Tím nejzajímavějším, kam se pro husté řady diváků nebylo s fotoaparátem skoro možné dostat, byly ovšem motocykly soutěžní a závodní.

Nejstarším ze silničních závoďáků byl v upraveném péráckém rámu montovaný prototyp motoru, vycházející z předválečné ČZ 250 Sport, ale už tehdy odlitý z hořčíkové slitiny, s hliníkovým válcem a integrovaným nožním řazením.

Hned pak následoval můj „dvoumotorák“ z roku 1949 po Petrákovi a jím inspirovaný další dvoumotorák z roku 1953.

Ten už byl složen ze dvou výkonnějších motorů ČZ 125 C. Jeho dnes už hodně prošedivělý konstruktér a jezdec, Jiří Plánek, byl přítomen nejen se svým synem, ale i s paní Věruškou a vzpomínal, jak si to kdysi se Zdeňkem Petrákem rozdávali.

Krásně renovované silniční čtyřtakty ČZ 125 a ČZ 250 OHC přivezl ukázat jeden z trojice hlavních pořadatelů, Radim Berit.

Krása závoďáků byla korunována originálním závodním čtyřválcem 420 ccm konstrukce Františka Pudila, zapůjčeným pro tuto příležitost ze sbírek pražského Národního technického muzea a představeným kurátorem motocyklových sbírek NTM, mgr. Arnoštěm Nezmeškalem.
Druhý čtyřválcový klenot, třistapadesátku, bylo možné obdivovat hned přes ulici, v prostřední místnosti továrního muzea.

Nádhera byly soutěžáky: Marhův, s chromovanými blatníky, nebo první „skoty“ se čtyřkvaltovými motory, šestidenní kývačky, tyhle všecky motorky mi vlastně vůbec nepřipadaly jako historické, ale spíš jako odjakživa vytoužené, ale strašně nedostižné. Doteď jasně vzpomínám, jak jsem stál s otevřenou pusou v liberecké svépomocné dílně Svazarmu, když v roce 1956 přivezli zbrusu nového továrního soutěžáka, černou stopětasedmu s hrazdičkou a kulatým odznakem ČZ na chromované nádrži a předávali ho tehdejšímu nejlepšímu severočeskému jezdci, Karlovi Nejedlému. Předseda autoklubu, legendární závodník Polda Lancman, mi v té chvíli šeptnul, že ta motorka stála dvaatřicet tisíc! Spartak byl v Mototechně o čtyři tisíce levnější a můj táta byl rád, že dal dohromady sedm tisíc na opelichanou rodinnou třicítku Aerovku…

A motokrosy? Netroufám si tvrdit, jestli v té dlouhé řadě stály opravdu všechny. Přiznám se, že to není moje parketa. Ale z úst přihlížejících zněla všude kolem známá jména: Fridrichs, Roberts, Arbekov…

Tenhle prototyp motokrosu představil druhý z bratří Marků.

Za současné osobnosti se s nádherným "béčkem" stopětadvacítkou objevil MUDr. Pavel Pafko: "Sem nešlo nepřijet..."

... a samozřejmě nesměl chybět ani legendární strakonický "pan jezdec" Bohumil Staša.

Po obědě se přejíždělo do strakonického hradu, kde v pozdním odpoledni byly pod kulatou věží na hradním nádvoří oceněny nejkrásnější vybrané stroje. Potom ještě starosta města poděkoval všem za účast a v závodní kuchyni továrny byl končící jubilejní sraz vyznavačů značky ČZ korunován večeří v podobě chutných řízků velikosti sloního ucha, doplněných bohatýrskou porcí žlutých brambůrků.

Když jsme se pak ze závodky vraceli zpět k hlavní bráně, nebylo možné přehlédnout, jak je v dnes devadesátileté fabrice uklizeno. Budovy udržované v nevídaně dobrém stavu, zatravněné plochy areálu nakrátko střižené, zdobené stříbrnými smrky a čisto! Nikde žádný šrot, žádný odpad, žádný nepořádek. Dobře si pamatuji, že v době, kdy tu ještě motocykly vyráběli, vypadal každý kout továrny podstatně zanedbaněji.
Já vím, že současné vedení nerado slyší nostalgické řeči. Ale možná je opravdu škoda, že takhle pěkně, čistě, se ve Strakonicích podařilo uklidit i tu výrobu motocyklů…

... a ještě kdo přijel z VCC České Budějovice: