JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Info pro novináře, presskit.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Poslední aktualizace:
11.7.2020
G - GAZ nákladní AA
3.7.2020
Ostatní - ŠTíTEK "Carrosserie Vyskočil Slaný"
26.6.2020
C - COMMER QX

MURIEL - Old school naruby

Původní článek Petra Hošťálka pro ČESKÉ MOTOCYKLOVÉ NOVINY č.8 (2016)

Přestavěný Ariel W/NG Jiřího Musila (foto: Hošťálek 2010) Dnes si můžete koupit motocykl jakékoli značky a bude dokonalý. Ovšem dřív jste u nás, pokud jste odmítali být M2T olejem načichlým jawařem, moc na výběr neměli a tak se upravovalo, co bylo. Někdy, jako v případě tohoto původně válečného Arielu, jste skončili u totální přestavby.
Tohle je opravdu stará škola, žádná rádoby „old school“. V čem že je rozdíl? Především v tom, proč dědci tehdy přestavby dělali. Dnešní old school je především o vzhledu, ten je smyslem. Jestli to jezdí a jak, to je až potom. A obvykle se to dělá umělým zestařením moderního motocyklu.
Dědkům naopak šlo o modernizaci motocyklu starého. A smyslem bylo, aby to co nejlíp jezdilo, v noci dobře svítilo a bylo to co nejpohodlnější, dobře odpérované. Protože oni na tom jezdili denně…
Napoprvé to nevyšlo
Autorem té přestavby je Jiří Musil. Profesí automechanik, ale srdcem motorkář a protože to vám nejspíš nic neříká, tak „otec Hurikanů“. Skromný pán, který má lví podíl nejen na dochování, ale i na zrestaurování všech těch tří, co dnes můžete vidět v Jihočeském motocyklovém museu v Českých Budějovicích.
Ariel W/NG – takhle, vzadu s péráckými teleskopy a kastlíky ho v roce 1957 Musil získal. To, co vypadá jako dvojsedlo, byl jen společný potah přes originál sedlo a kanadu na zadním blatníku. (foto: archiv Musil) Mladý automechanik Jirka Musil a Ariel už s kývačkovým předkem. Motocyklové oblečení? Košile s kravatou, kalhoty s nažehlenými puky, polobotky s tlustou podrážkou a – frajerská kožená bunda!
Tu motorku získal už jako mladý kluk, nedlouho po vyučení, od svého švagra. Šlo o britský armádní Ariel z válečné výroby roku 1940, třistapadesátku typu W/NG. Dosal ji už s prvním vylepšením: předchozí majitel ufiknul konec původního pevného rámu a osadil ho zadními kluzáky z Péráka. Jirka pak jízdní vlastnosti dál zlepšil výměnou staré paralelogramové vidlice za předek z kývačky, do kterého strčil devatenáctipalcové kolo s půlbubnem z Péráka. A kvůli výletům s děvčaty namontoval dvojsedlo…
Jenže vojenská jednoválcová třipade měla i přes úctyhodných 5.800 otáček jen asi 14 koní, tak Jirka podlehl touze po něčem větším. Ariela nechal zpátky švagrovi a koupil půllitrovou Rudge, předělanou montáží upravené hurikanské hlavy na 2 x OHC. Byl to omyl. Vačky měly nesmyslné rozevření, takže to šlo jen na plný plyn, přechody žádné. V městském provozu se s tím jezdit nedalo a ve vysokých otáčkách se to zase kvůli nedostatečnému mazání zadíralo.
Následovalo pět let, kdy Jirka renovoval a učil jezdit vrak prvního (v noci domů potají na trakaři vezeného) Hurikana a když z něj konečně udělal spolehlivě jezdící sportovní motocykl, znovu koupil Ariela, kterého švagr mezitím totálně doničil a pak nechal pohozeného ve stodole. Takže ho přivezl domů podruhé.

Šest let práce
„Hurikana jsem udělal za pět let a to šlo o prototyp, na který nic nebylo. Všecko, každou poškozenou nebo opotřebenou součástku, jsem musel vyrábět sám. Ariel bude brnkačka, toho musím mít hotového nejdéle za rok a půl,“ vypravuje Jirka dnes, jak si to tenkrát, v roce 1979, představoval. Ve skutečnosti to trvalo šest a půl roku.
Podladěný armádní motor se rozhodl oživit sportovními vačkami z legendárního Red Huntera - „Rudého lovce“, ale musel vyrobit nová rozvodová kolečka místo omačkaných původních, která Angličané dělali z měkkého materiálu, nekalená. A protože na anglický diametr nebyly frézy, tak přepočítat a nechat je udělat metrická, v modulu.
Tunning si vyžádal nový válec s nalisovanými hliníkovými žebry, točenými samozřejmě doma a do něj píst ze šestsettrojky, protože za socialismu nic lepšího nebylo. Vše vlastnoručně, na soustruhu z někdejší pojízdné dílny Wehrmachtu.
Protože originální magnet Lucas se co chvíli zalepil vyteklou šelakovou izolací a nešel, pustil se Jirka do zapalování vlastního, bateriového. Původní anglické dynamko s pětadvacítkou hlavní žárovkou v reflektoru sotva svítilo. Ne nadarmo si dědci z předválečné elektriky dělali srandu sloganem „Lucas – King of Darkness“ (Lucas - král temnoty). Jirka své zapalování zkombinoval s pořádným PAL dynamem sedmdesátiwattovým, dávajícím hned od volnoběžných otáček.
Dlouhé zkoušení si pak vyžádal karburátor. Originál Amal byl beznadějně vyklepaný, nebylo možné ho přesně seřídit a hlavně byl malý, moc to s ním nejelo. Jenže na normální Jikov to nebylo lepší, nevyhovoval ani karburátor z Hurikana, dokonce ani z indického Enfielda ne. Začalo to „jít“ až na sportovně závodní Jikov 2928 SZ. Dneska si u „stavby“ s životností nikdo hlavu neláme, ale tehdy byl pořádný filtr vzduchu samozřejmost. Aby to nebylo „udušené“ a pořádně jelo, schoval Jirka pod sedlo filtr z nákladního Garanta.
Do detailů
To nejpodstatnější ale byla přestavba rámu na zadní kyvnou vidlici s vlastními seřizovatelnými teleskopy (v té době se tu žádné takové nevyráběly). Z originálu zbyla jen partie kolem motoru s krkem řízení. Motorka tím dostala o pár centimetrů větší rozvor a s novou přední vidlicí, upravenou z Nortona ES 2, najednou získala skvělé držení stopy.
Základem obou kol se staly přebytečné brzdové bubny z Hurikana. Pak se Jirka pustil do kopyta, aby mohl z laminátu udělat velkou stylovou nádrž. Také sportovní řidítka použil z Hurikana a mezi ně stvořil hliníkovou palubní desku s tachometrem, otáčkoměrem a nejnutnějšími třemi kontrolkami. Že kvůli otáčkoměru musel do náhonu dynama vymyslet (a zrealizovat) dvojici přestavitelných koleček, jedno zabírající do řetízku dynama a druhé pohánějící ohebný hřídel, to mu tehdy připadalo normálka. Dnes nad tou spoustou vynaložené invence a řemeslné práce jen kroutí hlavou:
foto: Hošťálek 2015 „Myslel jsem rok a půl, ale nakonec to trvalo přes šest let! Dnes za šest let zaměstnání hravě vyděláte na jakýkoliv moderní motocykl, nebo si na něj půjčíte – já byl tehdy rád, že mám po všem tom vymýšlení a zkoušení něco, co spolehlivě jezdí a dobře svítí. A byl jsem hrdý na to, že je to čtyřtaktní, líbivé a že to nejsou žádné tmavočervené jawské socialistické plechy,“ shrnuje své snažení Jirka.
Žádná současná přestavba se neobejde bez originálního jména. Já Musilovu Arielu říkám „MURIEL“ a s hrdostí ho hýčkám v exposici Jihočeského motocyklového musea.

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text