Thajsko

Na podzim 2009 jsem absolvoval motorkářský zájezd po Nepálu, organizovaný moravskou cestovkou Rajbas. Upsal jsem se k tomu kvůli zjištění, jestli stojí za ty peníze a abych pak o tom napsal pár řádků do ČMN, tedy Českých motocyklových novin. Nebyl jsem sám, jelo nás to pět, a když jsme se po návratu na ruzyňském letišti loučili, byli jsme zajedno, že opravdu stálo.
Nadchlo nás to tak, že došlo k rozhodnutí zopáknout si zážitek s Rajbasem ještě jednou. Pro změnu na ostrých terénních motorkách místo na Enfieldech a v Thajsku, místo v Nepálu…
Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku…
Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k.
Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města.
Míříme do tepla
Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách…
Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě.
„Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd.
Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy.
Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai
Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz.
Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany!
Začínáme na skútrech
Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši…

Museum na kolejích
Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku.
Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček…
Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši...
Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny!
Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním…
Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití.
Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem:
„No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“

Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme...