07 Z Evropy do Asije

5.128 kilometr

V noci lilo, vstávám do vysoké mokré trávy, kam jsem večer, už potmě, narychlo postavil stan. Jak vyjíždím blátivou stopou k silnici, potvrzuje se mi, že po včerejší nouzové opravě je geometrie sajdkáru úplně rozhozená. Není divu. Tam, kde rozhodují milimetry, chybí od včerejška čtyři centimetry!
Starou motoristickou zkušeností je, že můžeš sebou na cestu vézt libovolný výběr a počet náhradních dílů. Potřebovat ovšem budeš právě a jenom ten, který jsi nevzal.
Když jsme spolu s kouzelníkem-restaurátorem Jirkou Musilem motorku na cestu připravovali, nechal jsem ho všechny připojovací díly sadového podvozku dělat dvakrát. Pro jistotu. Kdyby na zdejších silnicích něco prasklo, nebo se ohnulo. Jen jediný kulový čep jsem mu odpustil. Ten přední, který je tak krátký, že mě ani nenapadlo, že by prasknout mohl. Prasknul…
Máš-li ovšem onen pokakaný kousek štěstíčka, praskne ten kloub tak šikovně, že ještě pár závitů zbývá. A tak jsem omačkaný konec v místě lomu zapiloval a kloub na zbývající čtyři závity natočil zpátky. Doufám, že starý pan inženýr Meduna, který mě kdysi na liberecké vysoké strojní a textilní učil, měl pravdu, když říkal, že všechnu sílu na libovolně dlouhém šroubu stejně přenášejí vždycky jen první tři závity. V Ufě nebyl čas se tím zabývat dál, čekal na mě šéf stadionu a klubu Ragmana Gadyrova a tak jsem s tím, jak to bylo nouzově opraveno, objel dvakrát celé město a pak ještě kousek po výpadovce, než jsem večer rozbil stan. Dohromady tak sedmdesát kiláčků. Ráno hrůza! Stačil jediný pohled na hřbet pneumatiky a už jsem viděl, jak je vzorek sjetý ke straně!
Zatáčím na plácek před první pneuservis, sundavám všechny bágly a začínám povolovat spoje sajdkáru. Černě špinavej sympaťák z dílny se nejdřív chvíli kolem motá, ale když zjistí, že si dělám všechno sám, jen mi pilkou přeřízne rezavý jekl, který leží za dílnou, na dva kusy. Abych měl čím geometrii změřit. Tam, kde to má dělat zhruba jeden centimetr, chybí čtvrt metru!!! Není divu, že to sjíždí gumu!
Chvíle cloumání rourami podvozku a bušení gumovou palicí (tu si vezu vlastní) a doháním chybějící míru na přijatelného jeden a kousíček centimetru, to půjde. A jak začínám vercajk balit, úměrně s tím začíná pršet. Tak ještě převléct do Padany, do deště je tohle oblečení skvělé - a vyrážím do kopců. Silnice na Čeljabinsk se tak sto kilometrů za Ufou začíná zvedat a vede krajinou asi jako po Šumavě. Hodně lesů všude kolem a místy stoupáky, že nestačí řadit na čtyřku, musím i níž, na třetí. A nad tím vším n uvěřitelně černé, nízko visící mraky, ze kterých to padá. Jedu na rezervu a když dorážím k pumpě, u níž mají na vysokém sloupu vystaveného nákladního Gazíka z hodně předválečných let, dovídám se, že netankujou. Nejde elektrika. A nejbližší pumpa až o čtyřicet kilometrů dál. No nic, mám kanistr, kdyby… ale dojel jsem!
A o pár hodin dýl jsem dojel ke sloupu, kterým je u Zlatoustu značen předěl mezi Evropou a Asií. Fotím motorku tak, že zadní kolo je ještě v Evropě, ale přední už nedočkavě postává na asijské půdě. Japonským ráfkům je to jedno. Japonské motorky jsou dneska doma stejně tak v Evropě jako v Asii, ale kolo od českého sajdkáru Velorex, jakoby si to nerozhodně rozmýšlelo, jestli tahle cesta pro něj není přece jen trochu příliš velké sousto. Zvlášť po tom včerejším incidentu s dnešními následky. Ale já už ho tou Asií nějak protáhnu, v žamberském Velorexportu jsem jim to přece slíbil…