AERO Speciál a AERO Speciál 3V - 1934

Amatérské závodní automobily, postavené na bázi vozů Aero.

***************************************************************************

Pravděpodobně první ryze závodní vůz na bázi aerovky byl speciál p. Wiedersperga z Liberce, tady v dobovém tisku:

Na fotografii ze startu závodních vozů do 1500 ccm v prvním automobilovém závodu v Hradci Králové, konaném v roce 1933 stojí uprostřed, mezi dvěma bugattkami.

Wiederspergův závoďák byl známý především z Elstnerovy příručky "Malý vůz pro velké cesty" jako Aero - pohádka mládí.

***************************************************************************

V roce 1933 uvedla Aero, Továrna letadel Dr. Kabeš, Praha, na trh vůz Aero 1000 s dvouválcovým dvoutaktním motorem o výkonu 20 ks.
Tento vysoce sportovní automobil si záhy vysloužil přezdívku "štika silnic", protože měl úžasné zrychlení, dané příznivým poměrem mezi výkonem a váhou. Není proto divu, že se vzápětí objevil na startu všech tehdejších závodů u nás, v rukou továrních i soukromých jezdců.

Na bázi tohoto vozu pak vzniklo několik vyloženě závodních speciálů:

Aero 1000 Speciál
se objevil na startu Lochotínského okruhu v Plzni v roce 1934.
Vůz měl řadu úprav: podvozek byl podstatně snížen, vpředu měl extrémně širokou dělenou kyvadlovou nápravu, odpruženou příčným listovým pérem. Měl v té době nezvyklé řízení na levé straně a speciální závodní karoserii se sklápěcím čelním sklem.
Kola byla osmnáctipalcová, z typu Aero 662 a vůz měl speciální obrovské brzdové bubny na všech čtyřech kolech. Brzdy byly mechanické, ovládané lanky.

***********************************************************************

Aero 1000 Speciál 3V
byl dalším závodním speciálem na bázi sériového vozu Aero 1000. Byl výjimečný použitím prototypového aerováckého tříválcového motoru.
Motor používal tři písty z modelu 662, což dávalo také obsah jednoho litru (996 ccm).
S vozem startoval liberecký zástupce firmy Aero, pan Wiedersperg, 9. června 1934 v závodě Tisíc mil československých v litrové třídě. Zajímavé je, že, podle zprávy v časopisu Aerovkář, startoval za továrnu. Jel údajně místo továrního jezdce Kafuňka, který se zranil při tréninku.
Wiedersperg, kterému dělal spolujezdce Zöldner, byl nešťastnou náhodou vyřazen ve třetí (nejrychlejší) etapě, která se jela z Prahy do Bratislavy. Tisk o něm napsal, že předvedl s novým typem Aerovky velmi pěknou jízdu...

Vůz měl normální řízení vpravo a před řidičem obloukovitě vytažená prsa karoserie tvořila aerodynamické krytí volantu.
Čelní sklo, používané v normálním provozu, bylo v pevném rámu, dvoudílné, se středovým sloupkem, při závodech se ovšem jezdilo bez něj.
Vůz měl rozměrná dvířka pro nastupování, úzká osmnáctipalcová kola z typu Aero 662 s pneumatikami 4,40 nebo 4,50 - 18 a rezervu upevněnou na levém boku karoserie.
Výfuk vozu, který byl bez stupaček a měl jen spartánsky úzké závodní blatníky, vedl venkem, po pravé straně karoserie.

Podle slov někdejšího majitele, závodníka Jaroslava Kučery z Plzně - Újezdu, který vůz vlastnil v poválečných letech a který je na těchto fotografiích za volantem, měl motor popisovaného Wiederspergova tříválcového speciálu ve vysokých otáčkách problémy se zapalováním.
Bylo to z toho důvodu, že u něj byl použit systém tří mechanických kolíčkových přerušovačů, stejných jako u dvouválcových "cinkáčů". Jenže tříválec měl menší vrtání, tudíž lehčí písty a v důsledku toho byl daleko "točivější". Dokonce prý o víc než 1.000 otáček než dvouválec, což ovšem primitivní kolíčkové zapalování nestíhalo.
Vačka přerušovačů byla přímo na klice motoru, v partii krku před setrvačníkem a točila se spolu s klikovým hřídelem, tedy stejnými otáčkami. A masivní fíbrové kolíky, které měly nějakou vlastní váhu a kromě toho i tření, se nestačily tlakem plochých pérek přerušovačů dostatečně rychle vracet. Motor se proto ve vysokých otáčkách často hádal, ztrácel výkon a bylo pořád dost práce s jeho seřizováním. Pokud ovšem šel, tak šel výrazně lépe a ostřeji než normální "litr". Škoda, že vývoj firmy Aero nešel tímto směrem dál...

Fotografie sice nekvalitní, ale dokumentující dalšího majitele Wiederspergova speciálu. Byl jím motocyklový silniční závodník Drahoš Štěpanovský (29.8.1938), který tuto tříválcovou závodní Aerovku získal od spolujezdce ze závodů Ivana Šnaiberka. Ten ji vlastnil pouhé dva měsíce, snad přímo po panu Kučerovi z Plzně - Újezda.