10 U medvědice Máši

7.639 kilometr. 24. června pátek.

Ranní balení přímo bleskové (komáři) a prchám zpoza lesíka zpět k silnici. Když jsem lezl ze stanu, tam mě málem přejel traktor s kultivátorem, jel někam něco ohrabávat a já měl stan skoro na cestě. Včera už jsem pořádný kus jel na rezervu, zapínal jsem ji ještě před tím, než jsem dojel k bistru, kde jsem večeřel. A hlavně, kde jsem dělal na počítači. Tam jsem fotil a povídal s chlapama, co dělají u pokládání naftovodů. Fotil jsem hlavně jejich auta. Obří šestikolové teréňáky s na zádech naloženými opleny, na kterých vozí roury naftovodu. A za sebou připojené maringotky, každá pro osm lidí. Říkali, že v noci nesměj jezdit. Že už to mají na základnu jen kousek ( do Bogotolu), ale že to nestihli a tak že tady přespí.
Mám štěstí, nebudu muset tankovat z kanistru, pumpa je nablízku. Ale opravdu ta hodně primitivní, jen se dvěma stojany přímo v plechových boudách vedle nádrží a zamřížovaným kioskem s obsluhou naproti. Takže čerpám na ruský způsob – pistoli do nádrže, pak dojít k okýnku říct kolik a hned zaplatit a pak doufat, že: „nedoleješ ani nepřeleješ Jiříku, nebo o hlavu přijdeš!“
Hned vedle je „Stolovaja u medvědice Máši“ a já ještě nesnídal. Máša chodí dokolečka v malé kleci z ocelových trubek, hnedý kožich má špinavý a dole ucouraný, žádná krasavice. Jen vyčítavě pokyvuje hlavou. Je mi jí líto, má tam místo sotva se otočit, tohle opravdu není život, nevím co provedla, ale tohle mi připadá horší než vězení. Já zkrátka nemám zoologické zahrady, ani klece cirkusovejch zvěřinců rád...
Stolovaja nepremává, je v opravě. Motá se tu kolem jen špinavej nemluvnej chlapík v ušmudlaným kulichu, kterýho nezajímám. Něco chvíli svařuje, pak tahá za dráty a dlouze opravuje pojistky. Až teď si všímám, že je dům vypálený (je to vidět na střeše a na očouzených štítech). Nejspíš majitel nezaplatil výpalné – jak přiléhavé označení, že?
Sedím pod altánem vedle, baštím chleba, kus uzeného sýra zajídám z pytlíku burákama. A pak jedu dál.
Představte si – na silnici stojí policatská čepice! Ne leží. Opravdu stojí, přímo na štítku. Mě se zdá, že mě snad šálí z těch kilometrů zrak!!! Ale fatamorgánu zavrhuju, otáčím mašinu, zajíždím k ní a než ji zvednu, tak ji v té kuriózní pozici fotím. Je čerstvě spadlá, eště má vevnitř propocený futro od důležitý milicioněrský hlavy. Jak se tu mohla vzít, když jsem žádnýho milicioněra nepotkal ani mě nepředjel, to je záhada. No, když mi takhle spadla z nebe, přece ji tu nenechám, kdo se může pochlubit trofejí z ulovenýho policajta, ne?
Na odbočce ke vsi Vagino 2 si všímám po pravé straně se v louce táhnoucího betonového plotu. Navrch má ostnatý drát, ale hlavně, vykukuje za ním řada černých siluet parních lokomotiv, jedna za druhou. Tak jsem to přece jen našel! Je to jedno z těch strategických seřadišť uloženek pro případ války, o čemž mi vyprávěla vagónová děžurná Nasťa, když jsem tudy jel transsibiřskou dráhou před dvěma roky. Kdyby se někomu podařilo vyřadit z provozu Rusům jejich síť elektráren, mají připravené zakonzervované parní lokomotivy a dřeva, zejména březového, i vody je tu všude kolem víc než dost.
Fotím a pak se vyptávám dvou chlápků, co tu postávaj s traktorem, co že to je – a oni mi to potvrzují. Že teď už jich tu stojí jenom dvacet, že jich řadu rozřezali, ale to že nic neznamená, takových seřadišť je kolem Transsibu spousty, lokomotiv mají dost. Nasťa tehdy tvrdila, že několik tisíc! No, vytáhnout tady foťák před perestrojkou a ještě se takhle vyptávat, už bych se myslím vezl v Gazíku někam k výslechu...