JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


20 Tomsk

16.927 kilometr

Kus před Krasnojarskem, ještě než dorážím k Jeniseji, se osvěžuju kvasem, chutným místním nápojem, který je přes složitou výrobní technologii kupodivu levnější, než obyčejná balená voda... Když jsem jel tam, do Pekingu, bylo to celkem jednoduché. Podle mapy, eventuelně podle cedulí, pokud jsem na nějakou narazil. Prostě tou nejbližší cestou po trase.
Teď, když jedu po stopách závodu Peking-Paříž, je to složitější v tom, že musím každý večer nejdřív nahlédnout do Barziniho knihy. Najít příslušnou stať a přečíst si, kudy vlastně jeli tenkrát, protože to se s dnešní silnicí ne v ždycky shoduje. A pak ráno, když se probudím, vyrazit na popsanou trasu a pokusit se ji dodržet. Občas je potřeba vyprat a jsou chvíle, že si chlap musí prát i sám... Včera odpoledne jsem se koupal v Jeniseji. Když jsem sjížděl ke Krasnojarsku, měl jsem tenhle veletok po pravé straně pod sebou. Asi osm nebo devět metrů hluboko pod úrovní silnice. Takže jsem nejdřív musel najít místo, kudy se dalo sjet dolů, na pláž z kulatých oblázků. Už jak jsem na tu spoustu vodou omletých kaménků koukal, měl jsem v zádech nepříjemný pocit, že to není právě ideálně pevný podklad pro moje úzké pneumatiky. Že se budou oblázky rozestupovat a zadní kolo bořit. Ale díky místům, kde to bylo drobet zpevněné prorostlou trávou, jsem k vodě dorazil bez potíží. Ve skládacím umyvadle, to je taková krásná pitomost z igelitu natažená na drátěnou kostru, z bývalé DDR a dostal jsem ji na cestu od kamaráda motorkáře, kterému se na cestách mockrát osvědčila, jsem vypral, pak provedl nutnou sebeočistu a umyl si hlavu. A nakonec i kousek poplaval. Voda v Jeniseji byla hodně studená, ale naprosto čistá, což mě zpětně udivilo. Okraj pláže, jak jsem zjistil, když jsem lezl z vody, je totiž totálně prosycen olejem nebo mazutem, či co to vlastně je. Z nohou jsem to musel čistit benzínem. Nejspíš z remorkérů, co se pomalu sunuly kolem a tlačily před sebou nákladní lodě.
Vyjet skrz oblázky zpátky a nezapadnout znamenalo pořádně otočit plynem a vzít to hodně surově a bezohledně přes spojku. Tady kdybych to zahrabal, nevím, kam až bych šel shánět pomoc. Nebyl široko daleko nikdo v dohledu.
Z ideální trasy na Omsk jsem pak musel odbočit na okresku a jet řadou mrňavých vesniček do Tomska, města, kde byl Borghese s Barzinim uvítán a kde strávili noc. Já se vyspal ve stanu kousek před a do města jsem dorazil dopoledne. A dlužno říct, že se zajížďka sem vyplatila. Poprvé jsem totiž narazil na konkrétní stopu! Muzejně fousatý pracovník bibliotéky a vzácně dochované ročníky novin, ve kterých se mi dostalo možnosti uvidět zprávy o průjezdu účastníků jízdy Peking-Paříž Tomskou oblastí... Na nádvoří místního musea dostávám informaci, že museum není momentálně pro veřejnost otevřené. Jenže když se představuju, zjišťuju, že jsem narazil se svým dotazem přímo na ředitelku musea a jejího prvního spolupracovníka a v té chvíli je všechno jinak. Jsem srdečně zván do ředitelské kanceláře, kde její vládkyně osobně staví na čaj, a mladý kolega vzápětí donáší chutné občerstvení a něco k pití. Mezi tím vším se pilně telefonuje. A nakonec, po zjištění, že pro mě něco našli v místní bibliotéce, se se mnou ředitelka loučí a jako dárek mi dává cédéčko se starými pohlednicemi Tomska. Její kolega jede přede mnou, abych to nemusel hledat. Zatím, co já si užíval čaje u vstřícné ředitelky muzea, vousatý a rozježený historik z oblastní bibliotéky stačil najít v archivovaných novinách roku 1907 tři články o jízdě Peking-Paříž! A dokonce je v historicky cenných dokumentech pro mne tlustě zatrhl modrou propisovačkou! V duchu úpím nad tím barbarstvím, ale hlavně fotografuju a ještě pro jistotu okamžitě kontroluju přes počítač, jestli se fotografie vzácných dokumentů, které už nejspíš nikdy znova neuvidím, povedly. Je skoro večer, když z Tomska odjíždím.
A zas to není tak jednoduché, jak bych si to představoval. Borghese se svými druhy se přes Tom, řeku která městem prochází, přepravil na přívozu. Já už tu dnes žádný nejsem schopný najít. Na břehu řeky, kromě pár rybářů s udicemi, žádný prám ani loďka nekotví. A proč taky, když se přes klene moderní široký most. Tak chtě nechtě vyrážím z města po něm, což se samozřejmě zážitku z plavby přes řeku nemůže rovnat...
Dalším bodem cesty byla Kolyvaň, kam závodníci v roce 1907 dorazili následujícího večera a která je uvítala „leskem svých věží a bání“.
Co nejsem schopen pochopit je, jak dokázali Borghese, Godard i ostatní posádky absolvovat denní etapy prakticky stejně velké, jako dnes přibližně dělám já. Neměli zdaleka tak dobré cesty a často beznadějně zapadali do bláta. Museli shánět pomoc místních mužiků a ani jejich automobily se nemohly rovnat modernímu motocyklu, který mám k disposici já. Hlavní rozdíl je nejspíš v tom, že oni vstávali každý den ve tři ráno. To já jsem rád, když stačím zabalit a vyjet do osmé, někdy i do deváté dopoledne...
Cestu do Kolyvaně jsem si ze tří možných variant vybral tu roku 1907 nejpodobnější. A přitom to bylo náhodou. Zjišťuju to záhy a potvrzují mi to i místní, kteří tvrdí, že tou co já, by tu jel jenom blázen, když jsem si mohl vybrat ze dvou daleko lepších slušných asfaltek! Tak hrůznou polňačku podvozek mého motocyklu nezažil ani v mongolské poušti. Všechny připevňovací klouby sajdkáru přes výmoly vržou a skřípají, já se snažím udržet tempo alespoň na patnácti kilometrech za hodinu a těch všehovšudy pouhých třicet devět kilometrů do Kolyvaně nakonec zdolávám až po třech a půl hodinách. To všechno jen proto, abych zjistil, že jsem přijel o půl hodiny pozdě. Museum v Kolyvani už je zavřené a zítra, protože je sobota, zůstane zavřené taky. Kolyvaň sama je osada o asi tisíci obyvatelích je stará jen něco víc než dvě stě let a jediné věže a báně, které tu jsou (a které tedy Borghese mohl spatřit) jsou dvě na kostele alexandrovsko-něvského ženského kláštera, toho jediného, co je tu pěkné a udržované. O jízdě Peking-Paříž v Kolyvani dnes nikdo neví a zdá se, že ani neslyšel. Zůstávat tu tři dny než otevřou muzeum nemá smysl. Opisuju si do notesu přesný název a adresu, abych mohl eventuelně udělat písemný dotaz a pak otáčím řidítka do směru, kde píše Barzini, že navštívili město Kainsk.
Ve skutečnosti jedu do neznáma. Kainsk v mém autoatlasu není a nikdo z místních mi nedokázal říct, co by to za město mohlo být. Ale nezoufám. Když jsem mířil do Tomska, měly být na trase podle Barziniho vesnice Tasejeva a Cholodějeva. Tu první jsem nenašel a nikdo neví, kam zmizela. Ale Choldějevo i starou cestu z něj, po které tenkrát určitě museli jet, jsem našel i vyfotil. A tak věřím, že najdu i Kainsk...
Už jsem ani nedoufal, ale přeci! Našel jsem ves Choldějevo, kudy závodníci v roce 1907 jeli. Ale nedejte se mýlit dopravní značkou! Dnes tu žádná hospůdka ani bistro, kde by člověk dostal cokoliv k jídlu, není... Jeden ze starých domů v Tomsku, který Borgheseho a jeho druhy pamatuje. Tak u něj fotím i můj motocykl...
Cesta za poznáním bývá trnitá. A jak jsem zjistil, když jsem hledal Kolyvaň, i hrbatá a blátivá a přesto ne úspěšná...