JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


21 Kainsk-Kujbyšev

18.052 kilometr

Tak to vypadá po ránu, je potřeba se nejdřív pořádně obléct, než se člověk pustí do bourání stanu. Jinak ho mezitím stačí komáři napůl vyssát!!! Nezbývá, než napsat další kapitolu na téma ruské pohostinnosti.
Z Kolyvaně jsem nechtěl opakovat tu rozbitou cestu, kterou jsem absolvoval, když jsem jel tam. Ne, že bych ji nevydržel, spíš jsem měl obavy, že ji nevydrží motorka nebo sajdkár, přece jen jsou stavěné na trochu lepší silnice. Tak jsem se rozhodl, že si raději nějakých čtyřicet kilometrů zajedu a vrátím se zpět do Novosibirska, kam, jak mi řekli policajti na postu DPS, je cesta dobrá, asfaltová.
Měli pravdu. Po patnácti kilometrech začaly padat první kapky deště na plexisklo, tak jsem bleskově otočil a vrátil se snad jen o sto padesát metrů, kde po dešti nebylo ani památky a převlékl jsem se v klidu do nepromokavého. Tím jsem magicky nepřízeň počasí zažehnal, protože už celý zbytek dne nespadla nikde ani kapka.
Už v Kolyvani jsem zjistil, že mi dochází Rubly, že je tudíž potřeba někde vyměnit peníze. Jenže zajíždět znova do velkoměstského provozu Novosibiska se mi nechtělo, obzvlášť, když už jsem byl na výpadovce směr Omsk. A tak jsem to zkusil v prvním městečku za Novosibirskem, v Obu. Před banku jsem dorazil právě ve chvíli, kdy zaklaply dveře a všichni odešli na polední přestávku. Takže hodina čekání. Jenže..!
Zastavuje vedle mě UAZ na vyleštěných hliníkových kolech, se čtyřmi přídavnými reflektory na střeše a s nálepkou „Sibiř-Trophy“ na předním skle. Sáša, jak se mi představuje, je povoláním revizák přes elektroměry, jinak ale fanda motorista. Kromě terénního UAZe má ještě i Urala motorku a je hlavou party, která každoročně pořádá terénní soutěž na Altaji, tu Sibiř-Trophy“, jejíž nálepku má na autě. Říká, že musím bezpodmínečně k němu, trochu čaje popít, seznámit se, pokušať. Že v létě všichni motorkáři a turisti, co jedou na Novosibirsk nebo opačným směrem, jedou přes Ob, tak že se s většinou z nich potkává. A díky tomu má spoustu kamarádů po celém světě. Je to fajn kluk už od pohledu, tak přijímám. Doma u něj už na nás čeká jeho žena s připraveným stolem a já poprvé vidím to, o čem se u nás kradmo vyprávělo za ranných dob socialismu, byt v ruském činžáku, který společně obývají tři partaje, přičemž kuchyň i příslušenství jsou společné a každá rodina má svůj pokoj. Sáša říká, že už pracuje na přestavbě bytu, že ale musí pro ostatní dva nájemníky koupit bydlení jinde. Ale že teď hlavně má přednost jeho nová garáž, tu že chce mít do dvou měsíců hotovou. Musí se s ní pochlubit a tak se jedeme na stavbu podívat. Je víc než pro dvě auta a Sáša počítá s tím, že bude sloužit i jako klubovna pro jeho partu. Nakonec společně večeříme s jeho ženou i jeho rodiči, kteří bydlí v tomtéž domě, jen o vchod vedle a atmosféra je tak příjemná a zajímavá, že se večer protahuje až do ranních hodin. Fotka na rozloučenou s novými kamarády – Sášou a jeho otcem. Tady jsem měnil olej a Sáša mi mezitím přehazoval pneumatiku na sajdě... Ráno jdeme vyměnit v mém motoru olej a přezout sajdkárové kolo do zánovní ruské pneumatiky. Sáša to dělá sám, montpákama, nechce mě k tomu pustit. Já bych měl strach, že skřípnu duši a raděj bych to šlapal nohama, nebo gumovou palicí. Ruský plášť je ve srovnání s naší gumou nesrovnatelně tvrdší a na ráfek, byť ižovský, se mu moc nechce. Sášův táta je u toho s námi. Pak ještě následuje oběd u Sáši a obřad rituálního „posezení před odjezdem“. Sášova žena přináší židle a stoličky do předsíně, staví je do kruhu a pak všichni tiše asi tři minuty sedíme, než se zvednu a loučím s tím, že na některou z příštích sibiřských soutěží na Altaji určitě přijedu.
Vyrážím a „žeru“ kilometry, Kawa jede jako vzteklá. Jen u první šínomontáže (tak se tady říká pneuservisům) zastavuju, abych dohustil napůl prázdné pneumatiky, jak jsem je upouštěl kvůli rozbité cestě do Kolyvaně.
Z hlavní silnice odbočuju v Borgheseho stopách doprava na Barabinsk a na Kujbyšev, protože si myslím, že bych tady někde mohl najít Kainsk, město o kterém Barzini ve své knize píše, ale které v automapě není. Beru-li v úvahu kilometry, které z Kolyvaně do Kainska museli závodníci v roce 1907 ujet a směr kudy jeli, musí to být někde tady. Poutač je to obrovský. Ale městečko malé... Barabinsk to není, jak zjišťuju, protože velký poutač před městem udává jeho stáří hodně daleko do minulosti. Co tedy Kujbyšev? Od pohledu zdálky na žádné velké město nevypadá. U prvního magazínu si dávám dvojitou zmrzlinu a pak vjíždím do městečka jedinou hlavní ulicí. Chtěl bych do centra, ale zastavuje mě dopravní značka – do středu města je zákaz vjezdu motocyklů! Zatraceně, co tu proti motocyklům mají? Kdyby tu byl zákaz vjezdu traktorů, nebo zákaz vjezdu těžkých náklaďáků – ale motocyklů?!!
Tak se rozhlížím, jak ten zákaz vjezdu obejít (nebo objet) a přitom mi do oka padá firemní štít, na kterém stojí Magazín Kainsk! Takže jsem to nejspíš našel. Dva dědci postávající na plácku před magazínem, mi radí, že se mám na zákaz vjezdu vykašlat. A co víc, vykládají mi se celou historii městečka: Kainsk se jmenovalo až do Velké říjnové socialistické revoluce. Jenže tady žil jeden z velkých revolucionářů, jehož domek se tu dodnes chová coby památník a muzeum. Ten se jmenoval Kujbyšev. A protože to byl opravdu velký revolucionář, bolševici po revoluci městečko přejmenovali po něm. Dnes už se ale historie pomalu zase vrací, už celá řada obchůdků i výrobků, které tu jsou k vidění, nesou jméno původní. Například Kainskoje pivo.
Bohužel je neděle. A tak je zavřené i zdejší muzeum. Není tudíž šance, že bych tu dnes nějaký materiál získal.
U kolonky před hasičskou zbrojnicím si doplňuju kanistr čerstvou vodou. Chtěl jsem to udělat už o dvě ulice vedle, ale tam mě od toho odradili dva místní vstřícní mladíci, že prý voda není dobrá, že je cítit. Že mám o ty dvě ulice popojet, tam že je studna kolonky hodně hluboká a voda mimořádně dobrá. No, potvrzuje to i chování místních lidí. Zatím, co u první kolonky nebyla celou dobu ani noha, tady je, ač je to opravdu jen přes dva rohy, fronta. Než na mě dochází řada, prodělávám několikanásobný výslech od jednotlivých hasičů, kteří si postupně přicházejí prohlédnout nezvyklý motocykl.
Projíždím Kainsk-Kujbyšev křížem krážem a fotím pár starých domů, které tu tak mohly být před sto lety. A pak stejným směrem, kudy jsem sem přijel, městečko asi tak v osm večer opouštím.
...už první obchod, ke kterému přijíždím, mi ale potvrzuje, že jsem na správné stopě! Je tu hodně domů, u kterých stáří převyšuje sto let. Takže třebas právě tenhle mohl Borghese na své cestě z Pekingu do Paříže tehdy vidět...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text