JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


22 Ekatěrinburg

20.068 kilometr

Některý den prostě nevyjde. Chtěl jsem ujet co možná nejvíc, dostat se tak napůl ke Kazani, ale událo se toho příliš moc.
Vstávání i balení stanu proběhlo v klídku až ideálním, dokonce, jak byl stan chráněný v lese, nebyl ani zvenku ani zevnitř mokrý, takže jsem nemusel s balením čekat až oschne. Do Ekatěrinburgu jen kousek, ani ne šedesát kilometrů a co víc, guma na sajdkáru to vydržela. První, co mě za tabulí Ekatěrinburg vítá, je bistro jménem „Stará Praha“ se známou siluetou pražských věží na firemním štítě. Vedle šínomontáž, tak se jdu zeptat, ale jen se usmívají, když říkám, že potřebuju koupit gumu na motorku. To prý jedině na autorynku, u Centrálního stadionu.
Do města vjíždím hlavní třídou, samozřejmě Leninovou a koukám, kde najít nějakou banku, kde bych vyměnil peníze. Včerejší nákup dílů v Irbitě mi pěkně pustil žilou, zrovna tak, jako ubytování v hotelovém apartmá. Zastavuju před knihkupectvím, kde inserují 100.000 titulů na skladě, ale knížku „Ruské automobily a motocykly do roku 1918“ nemají. Škoda. Těch zbývajících 100.000 knih co mají, mě nezajímá...
Přelejzám přes litinové zábradlí mezi čtyřmi jízdními pruhy, čekám, aby mě nepřejela známá česká tramvaj, dokonce ozdobená reklamou na sporáky Mora a lezu do banky na druhé straně prospektu. Jsou tu problémy. Pět deseti dolarových bankovek, které jsem u nás v bance dostal, prý vezmou jen se značnou slevou, protože jsou poškozené. Jedna je prý propíchnutá špendlíkem a zbylé mají drobná natržení, nebo ožmoulané rohy. Tak to ani nápad! Dávám dámě šuplíkem pod neprůstřelným oknem jiné a říkám si, že kvůli takovéhle prkotině ze sebe nenechám dělat vola a nechávat jim přes deset procent z těžce nasháněných peněz.
Najít stadion není problém a autorynek za ním taky ne. U prvního stánku chce prodávající za potřebnou pneumatiku nesmyslných sedmset rublů, ale hned vedle ji dostávám za rozumných čtyři sta. I tady zkrátka vládne zákon trhu a každý to zkouší jak to jde. A pak stavím mašinu do stínu a začínám rozebírat. Kvůli přehození gumy musím rozbalovat stan, protože u něj ve futrále mám gumovou palici, kterou se pneumatiky montují nejlíp. Proč ji mám u stanu? No každý večer ji používám na pohodlné zatloukání stanových kolíků!
Když je sajdkár nově obut, jdu hledat něco, čím by se dala pořádně přeměřit geometrie, aby to zas nesjelo vzorek za tisíc kilometrů. V autodílně tvrděj, že nic nemají, ale v kumbálu mezi haraburdím objevuju dvě na modro natřené dřevěné latě. Mohly by sice být o dvacet centimetrů delší, ale s těmihle to půjde také. Po chvíli přemlouvání mi je půjčují a já je přivazuju ke kolům a měřím. Když je hotovo, dělám na předním závěsu rysku a popojíždím s motorkou opatrně do autodílny. Už mě přestalo bavit, že seřízení vydrží vždycky jen do první pořádné díry a pak se závěs povytáhne ze sevření a je po geometrii. Takže přivařit! Musím čekat víc než hodinu, než mechanik dodělá zákazníkovi výměnu nádrže a pak mi během jediné minuty udělá dva pojistné bodové sváry. Dva jiní mechanici tam celou tu dobu sedí a kouří. Tlustý šéf, který mezitím přichází, jim vůbec nevadí, ze svých židliček se ani nehnou.
Když je přivařeno, připojuju baterii a tlustý šéf mi přichází popřát šťastnou cestu do Paříže. Ptám se, co to bude stát, ale on i mechanik jen s úsměvem mávnou rukou. Tak vyjíždím z autodílny a balím. Pak jedu hledat internet. Hodinu jezdím městem, podle toho, kdo co říká, ale nenacházím. Až mi jeden kluk říká, že na Lenina 39. To už vím, kde to je, takže to mám za chvíli. No a na Lenina 39 je víte co? No pošta! A tady mají na poště internet! Zkouším poslat report, ale už z třetího města mi to přes webmail.mujhost.cz nejde, tak jako obvykle, nouzově přes tiscali Honzovi s prosbou, aby to rozeslal dál. A než je tohle všecko hotovo, je dost pozdě odpoledne a pořád ještě jsem nic neujel!
Výpadovka na Kazaň je – zase Leninova! Takže po ní z města ven, ale jednoduché to nebude. Na jedné z křižovatek mě staví policajt, ukazuje ke straně a že jsem prý nezastavil policistovi, který mě stavěl o pár ulic předtím. Říkám skoro po pravdě, že jsem ho neviděl. Zahlédl jsem ho jen koutkem oka, když jsem ho míjel. A ještě jsem se po něm otočil a zaznamenal, že na jeho napřaženej červenobílej pendrek zastavuje auto, jedoucí za mnou. Tady je to nejasné, tady každý z nich ukazuje co a jak chce, žádný z jejich pokynů není jednoznačný a srozumitelný. Nakonec mě to nestojí nic, rozcházíme se s úsměvem a fotkou na rozloučenou, jen mě to připravilo o další půlhodinu drahocenného času.
Slunce už svítí nízko, do očí, večer se na západ nejede dobře. Na výpadovce ještě kupuju zmrzlinu a láhev kvasu a pak už plný plyn. Ten ovšem vzápětí stahuju a zoufale brzdím, protože silnice je zatraceně špatná. Ten policajt to na rozloučenou říkal. Tvrdil, že po ní nedávno jel a že se na ní průměr padesát za hodinu udělat nedá. Dávám mu za pravdu.
Pak se to na chvíli zas zlepšuje, dokonce je silnice čtyřproudová. A když se z ní definitívně stává dvouproudovka, je tam omezení rychlosti na padesát, co jsem samozřejmě přehlídnul a jak na potvoru tu měřej. Takže mám o dost víc. Jsou tu čtyři, spíš by se chtěli bavit, než dělat dusno, takže toho využívám, chvíli povídáme odkud a kam jedu. Dva jsou evidentně pořádně pod párou a chtěli by se předvádět, ti zbylí dva je usměrňují a hrají situaci do autu. Neplatím, jako obvykle nic.
Asi čtyřicet kilometrů za městem se najednou motorka nakloní k sajdě a mě je jasné, že zas někde něco prasklo! Ovšem, uletělo tentokrát přední horní oko sidecaru. Snad jen kilometr před tím jsem míjel benzínku, takže pomaloučku a hodně opatrně otáčím a pak se krokem vracím. Autodílnu tu nemají, ale je tu aspoň čistý betonový plácek, kam je možné naskládat všechno, co musím ze sajdy sundat, abych se dostal k potřebnému nářadí. Oko, které uletělo, je naštěstí stejné s tím, které jsem si nechal udělat od kluků ze zkušební dílny v Irbitské motocyklové továrně. A ten prasklý kus, který ve šroubení zůstal, jde taky pouhou rukou vytočit. Takže mám jako obvykle štěstí, nové oko je tam v mžiku, trošku musím upravit délku šikmé vzpěry a za půlhodinu jsem hotov i s vypitím kafe a pokecáním se dvěma šoféry, kteří sedí venku a očumují, co dělám. A slunce pomalu zapadá.
Jak jsem říkal, někdy se toho prostě moc ujet nedá, ačkoliv člověk celý den maká, až se z něho kouří. Ale abych neměl výčitky, ještě půl hodiny jedu co to jde, než zajíždím do hájku mezi břízy, kde stavím stan a kde mi za krk padají drobounké kapičky začínajícího deště. A komáři, než začne pršet doopravdy, sajou a cucaj jako vzteklí...
Tvrdou ruskou gumu je potřeba pořádně pobouchat, aby sedla řádně na ráfek! Chlapci policajti nakonec uznávají, že asi opravdu nejsem zločinec, mající zapotřebí ujíždět a rozcházíme se s úsměvy.
Dneska toho opravdu moc neuspěchám. Prasklý úchyt sidecaru se nedá ignorovat, takže všechny bágly dolů, vynadat vercajk a bude se opravovat... Jediné, čím si můžu spravit náladu, když se nedaří, je osladit si život melounem. Těch se letos urodilo, jsou jich kolem silnic na prodej hromady a hromady...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text