![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
Malá Solnice Piaristické náměstí České Budějovice Otevírací doba: od 1.dubna do 31.října denně 10:00-18:00 tel. 723 247 104 |
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Právě renovované stroje
|
||
![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: MANET typ 90 ČZ 150 c - 1951 MANET 90 - 1949 STADION S 11 - 1961 DŘEVOPLYN - náhradní paliva
Poslední aktualizace:
24.1.2021 Š - ŠKODA 645 23.1.2021 Ostatní - JAWA 1934 - Plaketa "I. celostátní sjezd Jawistů v Praze 15.-16. září 1934" Ostatní - Brno - Soběšice 2018 - plaketa |
|
2010 - Renovace motorku BD 1S 38 AVZ-2"Vždyť já tu vlastně po Vlčákovi něco mám! Běž ženo na půdu a přines ten motorek, co leží za schodama!" Sám tam nemohl, byl právě po srdečním by-passu, v pyžamu, v rekonvalescenci. Paní Pilsová byla z půdy za okamžik zpátky a zaprášený motorek, co nesla v ruce, nebyl ani příliš velký, ani nijak těžký. Mrňavý, ale zatraceně zajímavý! Takovou konstrukci jsem jakživ neviděl... „Vlk prototypy všech tří velomotorků zkoušel před tehdejší vývojovou dílnou „U Pártlů“. To bývala soukromá autodílna na rohu Linecké a Mánesovy ulice, která patřila panu Pártlovi, budějovickému zástupci automobilů Aero, než mu ji komunisti sebrali a začlenili pod národní podnik Motor-Union. Velomotorky byly namontované do bicyklů a uvázané na tyči musely celý den běhat dokolečka kolem otočného sloupku na dvoře, až se v nich vařil olej. Jednou, když se Vlk vrátil z porady, prohlásil, že je načase začít Levobočka zkoušet v normálním provozu. Levoboček mu říkal, protože se montoval po levém boku zadního kola. Ale taky proto, protože to bylo tak trošku jeho ne zrovna moc povedené dítě. Motorek co chvíli zlobil, hlavně se ale hodně přehříval. Zkrátka jeden ze tří realizovaných prototypů mi dal, abych ho prý namontoval na jízdní kolo mého otce. Táta byl ajznboňák a každý den na kole dojížděl do služby na dráze. Vlk to samozřejmě věděl, dobře jsme se znali, protože jsme spolu trávili dost času a já s ním jezdil jako mechanik, když jezdil závody s Hurikanem. Táta měl s velomotorkem denně jezdit a pořádně ho odzkoušet. Jenže ten motorek byl trucovitý a na spolehlivé denní používání zdaleka nebyl zralý. Prostě takový nevydařený levoboček. Když pak v padesátých letech fabrika o jeho další vývoj ztratila zájem a Vlk se sebral a odešel do Prahy, dělat kariéru v Motokovu, skončil velomotorek u nás na půdě. No a tam ležel za schodama, než jsem si na něj dneska vzpomněl!“ |