24 Bike Show v Sankt Peterburgu

23.480 kilometr

Tak se to konečně povedlo!
Informace, že se v Sankt Peterburgu koná Bike Show pořádaná místním klubem Werwolves MC Russia se ukázala jako platná. Projet rozlehlým městem a najít místo srazu se mi také podařilo a hlavně, přijel jsem ve správný termín. Včas.
Sraz u Čeljabinsku se nekonal a na sraz v Bajkal Šaman i na sraz v Irbitu jsem v obou případech přijel kvůli problému technického rázu s týdenním zpožděním. Prostě už jsem ani nedoufal, že se mi v průběhu expedice Peking-Paříž ještě podaří nějaký motorkářský festival v Rusku spatřit. Takže když mi děvče-pořadatel lepí kolem zápěstí oranžový plastikový proužek za bratru 500,- Rublů, nenadávám ani nezoufám nad tím, že je to za pouhý vstup drahé, jako to činí někteří místní. Jsem rád, že to vyšlo a že o tom budu moci poreferovat. Neboť přeci jen – Rusko je pro většinu našinců stále ještě země hodně zelená. Vzdálená a tudíž neznámá.
Stavím motocykl do řady, tam, kam mi ukázali, sundávám propocenou bundu a jako první si jdu koupit pivo. Ne, že bych byl pivař! Každodenní etapy absolvovaných kilometrů by mi to ani nedovolovaly, ale v téhle chvíli to cítím přímo jako povinnost: Jsem tu jediný Čech, jediný zástupce země, kde se pivo považuje za národní nápoj, tak přece musím provést degustaci a jako žurnalista o tom pravdivě poreferovat.
Takže: Značka Baltika, světlé, plněné do plastikového kelímku. Přijatelně vychlazené. Kelímek je půllitrový a požaduje se tu za něj padesát Rublů. Hodnocení? Pivo velmi slušně pitelné, přijatelně vychlazené a jak už na akcích tohoto druhu bývá, značně předražené. Jenže Baltika má na tomhle srazu monopol, ačkoliv tu jsou čtyři různé stánky, levnějc není k dostání ani v jednom...
Ani nestačím dopít a už je u mě sympaťák s mikrofonem v ruce, který ještě před chvílí stál na jevišti a uváděl představení kaskadérů. Když se dovídá, odkud přijíždím, vyráží mu to trochu dech. Jde to říct šéfovi pořádajícího klubu a pak už mě coby speciálního hosta volají na jeviště, aby mě společně představili a pak mi dávají mikrofon, abych zdejší motorkáře osobně pozdravil. To je všecko pěkný, jenže já se rusky ve škole učil před nějakými čtyřiceti, pardon padesáti, lety! Ale když si uvědomím, jak by většina přítomných asi blábolila, kdyby měli říct něco česky, tréma ze mě padá. Překvapuje mě potlesk a když už pak na jevišti nejsem, překvapuje mě i to, kolik ze zdejších bikerů nelení mě vyhledat a popovídat si. O cestě přes Mongolsko do Číny, o tom, jak je u nás, kolik máme motocyklových klubů a hlavně, jak se mi u nich líbí. Pohostinnost Rusů mi připadá nezměrná jak široká ruská duše. Ale mám pocit, že je to jen otázka času, než se to změní. Zatím jsou všichni kamarádi, ochotní jeden druhému pomoci, vzít tě mezi sebe. Ale až se všechno začne měřit hodnotou peněz...
Jako na každém pořádném srazu u nás je tu k vidění všecko. Od Uralů všemožných úprav (na sériovém snad nepřijel nikdo!), přes pár starých kývaček až po Valkýrie, V-rody a Goldwingy. Ani náhodou nemám pocit, že tahle zem je chudá, spíš naopak. Není chudá ani na pěkná děvčata, která k motorkářům odjakživa patřila a už vůbec není chudá na kumštýře, kteří chtějí mít pod sebou něco originálního. Speciální laky, custom přestavby, triky, ani padesát fotografií by nestačilo na to, abych vám to všecko stačil představit. A to nevím, jestli se mi jich e-mailem podaří protlačit aspoň deset...
Nálada ohromná, muzika skvělá a když končí své vystoupení kaskadéři, začíná diváky bavit soutěžení účastníků srazu. Při vyhlášení nejvzdálenějšího účastníka ovšem mají tentokrát všichni ruští borci smůlu. Se třiadvaceti tisíci kilometrů jsem naprosto nedostižitelný, na to nemají ani kluci, co se sem trmáceli od Bajkalu...
Jak se blíží večer, stále častěji zaznívá z pódia volání „a kdo bude pít, když všichni půjdou spát??!“, ale já se musím loučit, abych vyrazil do Pskova, dalšího ze starobylých ruských měst. Chtěl jsem se vytratit tiše, po anglicku. Loučení s dobrými přáteli trvá dlouho a já jich tu mám najednou opravdu hodně. Nepovedlo se. Na bráně mě zastavují policajti, kteří každému, kdo hodlá vyjet z areálu, dávají dýchnout. A to postřehne nedaleko stojící šéf klubu a přichází se mi omluvit. Ať se prý nezlobím, že to u nás určitě nemáme. Ale že u nich je to zvykem. Na okamžik mizí, aby mi přinesl tričko s naježenou vlčí hlavou, symbolem klubu a přidal k němu sjezdový odznak. Samozřejmě se ptá, proč tak brzy, proč už odjíždím. Říkám po pravdě, že se mi tu líbí, ale že jedu za historií. Že na mě čeká poklad!
Samozřejmě tušíte správně. Ten pravý poklad pro mě je a vždycky bylo historické železo. Tentokrát také. Ale o tom, co se mi podařilo objevit, až příště...