JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


25 Na srazu v Lucembursku

26.885 kilometr

Náhoda přeje připraveným.

Když dojíždím do Německa, dochází mi najednou, že tenhle výlet z Pekingu do Paříže jsme domlouvali před třemi lety z kamarádem od Pasova, taky vášnivým sajdkárovým motocyklistou. V té chvíli mě nenapadá nic jiného, než zalomit trasu trochu dolů, zastavit se u něj a říct mu, jakou udělal ptákovinu, že se mnou nejel. Že si tohle dobrodružství nechal utýct...
Tak jedu celou noc a dorážím do jeho dílny bez zastávky a bez spaní, krátce po šesté ráno. Je to neuvěřitelné, ale on už má vrata dokořán! Tady už se pilně pracuje na dalším dieselovém motocyklu!!! Je to jeho specialita. Dělá přestavby Uralů na dvouválcový, ventilátorem chlazený naftový motor „Hatz“. Objímáme se už na dvoře a pak je to na dlouhé vyprávění. Taky na příjemnou snídani, protože okamžitě posílá svého prvního mechanika sehnat nejmíň tři druhy místních křupavých houstiček, jak říká Werich „dnes obzvlášť pěkně vypečených“ a k tomu čtvero salámů na tenko nakrájených! Jó, takhle přepychově jsem si snídal naposled u Valentina v Irkutsku...
Když jsme s vyprávěním asi tak uprostřed, plácne se najednou do hlavy a říká: „Hele, když teď jedeš do tý Paříže, tak to vlastně máš jen kousek do Lucemburska. A tam je od zítřka mezinárodní celoevropský sraz sajdkárových motocyklů! Tam bys měl zajet. Účastníka, který má za sebou víc jak šestadvacet tisíc kilometrů, to tam jaktěživo neviděli. To bude bomba!“
Reaguju bleskurychle a říkám proč ne? Když chce člověk něco zažít, musí být na takovouhle náhodu připravený vždycky. A tak se rychle loučíme a já vyrážím směr Mnichov, Stuttgart, Karlsruhe do Francie.
Do Lucemburska je přeci jen kus cesty. Znamená to přenocování na půl cestě. Ale v sobotu po poledni doráží moje Kawa bez jediného zaváhání do úpravné vesničky Weiswampach, kde na každém rohu visí jasný orientační plakát se šipkou, kudy. A když vjíždím do uvítací brány, první co mi říkají, je, že mě čekají už od rána. Že kamarád Low od Pasova jim už včera poslal e-mail včetně fotky, kterou stačil zmáčknout před svou dílnou v momentě, kdy jsem odjížděl...
Sajdkáristi, to jsou extrémisté, kteří nejsou spokojeni ani se dvěma koly motocyklu, ani se čtyřma automobilu. Dvě jsou málo a čtyři už moc. Takže vedle motocyklu, aby nebylo projíždění zatáček nudnou a jednoduchou záležitostí, potřebují třetí kolo, které jim svezení na jejich přístrojích žádoucně komplikuje. A k tomu navíc jsou to individualisti. Takže jako mezi harleyáři nenajdeš dva stejné Harleye, taky tady je tolik variací na téma, co se vedle motorky dá pověsit, že mám za chvíli prázdné dvě sady baterií mého foťáku. Letos se ve Weiswampachu sjelo rovných 900 sajkdárových speciálů – včetně toho mého!!!
Jak už jsem předeslal, sajdkáristi jsou zvláštní parta, kde, kupodivu, nepotkáte žádného dvacetiletého bikera. Spíš jsou tu pravidlem pánové přes pětatřicet. Sajdkár není levná záležitost. Pokud zrovna nemáš Dněpra z druhé ruky nebo pašovaného přes Polsko, eventuelně postarší dvoutaktní MZ ještě z bývalé NDR, pak jsou to vesměs přestavby, které jsou dražší než auťáky lepší třídy. To všechno jen proto, aby manželka, milenka, nebo pes mohli jet v suchu a relativním pohodlí, zatímco jezdec mokne a mrzne, jak se na pravověrného motorkáře sluší. Ten nejstarší, který přijel po vlastní ose, a dostal večer na pódiu pohár, byl tentokrát dvaaosmdesát let mlád...
Pak se rozdělovaly poháry za nejlepší vlastní konstrukci, za nejlepší inovativní řešení detailů a ještě nějaké další. A losovala se hlavní výhra, zbrusu nový sidecar včetně přední kyvné vidlice a potřebných dílů k přestavbě sóla na sajdový motocykl. Bratru cena za 5.000,- Euro. Ale já se těšil, jak zamíchám pořadím v poslední disciplíně, nejvzdálenějším účastníkovi.
Třetí dostal pohár za tisíc jedno sto ujetých kilometrů. Druhý, ten přijel z Norska, ujel dva tisíce dvě stě. Jenže na mých 26.800 kilometrů, které jsem uvedl na bráně do účastnické karty a které teď hlavní pořadatel vyhlašuje z pódia, nemá nikdo. Chvíli je ticho, pak obrovský aplaus a nakonec, když do mikrofonu říkám, že to není tak úplně přesné, že jsem se až před chvílí dopočítal výsledku a že je to o osmdesát osm kilometrů víc, následuje ještě bouřlivý chechtot! No, pohár je za to pěkný. A velký! Ale do sajdkáru ho dostanu, i kdybych měl vyhodit spacák a zbytek cesty cvakat v noci zubama...
Jenže když je po všem, sedí se u pohárů, pije a povídá, dostávám pořádnou sprchu. Kousek vedle, na stěnu začíná promítat fotky z expedice hezká Holanďanka Dafné de Jong. Ta přijela na enduru s terénním sajdkárem, obutém do drapáků se zimními hroty. A její neuvěřitelně krásné fotky jsou ze zimní expedice Sibiří a okolím Bajkalu. Led a sníh, jiskřící krystaly, přejezdy trhlin v ledových krách. Ale hlavně, ze všeho čišící ruský čtyřicetistupňový mráz! Z cesty, kterou mám za sebou já, ujela jen pět tisíc kilometrů. Ale zato za daleko daleko tvrdších podmínek. Má můj obdiv i mé sympatie. A když pak spolu sedíme a povídáme, vůbec se s tím netajím...
To, že jsem se o zdejším srazu dověděl, byla čistá náhoda. Ale nezareagovat na ni, neměl bych řadu nových přátel. A jednu zatraceně pěknou přítelkyni!!!
Fajn kluci z Norska. Sajdkár mají z druhé ruky a na tachometru má prý dvě stě dvacet tisíc ujetých kilometrů a jezdí. Dělali si zuby na pohár za nejvzdálenějšího účastníka. A představte si: vůbec se nezlobí, že jsem jim ho vyfouk´... Na pódiu jsou připravené poháry a hlavní výhra večera - zbrusu nový sajdkár! A že se vám žlutá nehodí? Žádný problém. Výrobce slíbil, že ho výherci dodá v libovolném odstínu, přesně k jeho mašině. Tomu říkám výhra..!
Šéfredaktor a jeden z hlavních organizátorů akce, Martin Franitza při oceňování nejlepší amatérské stavby sajdkáru. Jak vidíte, za sajdu může sloužit, považujete-li to za originální fór, i karoserie autíčka z autodromu... Chcete-li něco opravdu „divokého“, tak tohle jede přes dvěstě. Jen nevím, jak se přitom cítí pasažér v sajdě!
Expediční stroj pro „tvrdé chlapy“. Pardon! Pro ženskou, jako je krásná Dafné. Ta s ním absolvovala 5.000 kilometrů ruskou zimou!!! To je ona. Můj nový kamarád a kolega – malíř a kumštýř, sedlající rovněž Kawasaki W 650 se sidecarem. A představte si: těsně po revoluci vystavoval v Praze, kde měl jako hosta prezidenta Václava Havla. Jenže na zahájení přijel na motocyklu, v dešti a v mokré kombinéze a protože nebyl zrovna ve fraku, ochranka nevěřila, že to je sám mistr, na kterého se čeká a nechtěla ho pustit dovnitř. Dnes se tomu jen vesele usmívá...
Pánové z luxemburského Veteran Clubu mě pozvali na oběd a poté na výlet k památníku tří zemí. Ten velký šutr za námi je bod, kde se stýká Německo s Belgií a Lucemburskem... A ještě jednou rychlá tři kola. Tentokrát ne z Japonska, ale bavorácká klasika. A považte – ono to má docela normální, legální espézetku! Jsem založením milovník jednoduché klasiky. Ale když vidíte takovouhle konstrukční nádheru – neříkejte, že by se vám něco takového nelíbilo. Já bych si říct dal...

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text