STADION S 26 - plochodrážní

Speciální verze mopedu Stadion, určená pro juniorské závody na ploché dráze.

Výrobce:
AMK Svazarmu Motor-Jikov,
České Budějovice

1. máj 1959
V rakovnické "stadionce" první plochodrážní mopedy vznikly už koncem roku 1958.
Byly konstrukčně tak jednoduché, že jednodušeji už ani udělat nešly. V podstatě šlo o zvýšení výkonu vyleštěním kanálů a snížením hlavy, a odstrojení všeho zbytečného - tady jsou v prvomájovém průvodu v květnu 1959 (zleva Ruda Jelínek, Jarda Bureš a vpravo Míra Pancner).

Poprvé u nás se "Plochá dráha mopedů a Pionýrů" jela v Lounech, pak to na škváře vyzkoušeli i Na Markétě, v Praze – Břevnově.

V Českých Budějovicích byl nový plochodrážní stadion s perfektní škvárovou dráhou na Dlouhé louce a plochá dráha tu už nějaký čas byla oblíbeným sportem. Chodilo na ni spousta fanoušků, byli tu opravdu dobří domácí závodníci a zrodily se tu dokonce hvězdy mezinárodního formátu, jako Honza Holub nebo Sláva Kubíček. Tak proč tu nezkusit speedway pro juniory? Mladých nadšených jezdců bylo ve fabrice dost a stroje? To přece nemohl být žádný vážný problém!

1960
První závod mopedů na ploché dráze byl v Budějovicích vypsán na 10. září 1960, což byl vlastně termín budějovické zemědělské výstavy (pozdější známé jako Země-Živitelka).
Protože pořadatelem byl závodní výbor ROH a závod se měl jet pod patronací ředitele Cvrčka ze Sdružení národních podniků Motocykly a jízdní kola Strakonice, továrna se na něj dokonale připravila: v podnikové odbočce AMK Svazarmu kvůli tomu připravili sérii asi patnácti plochodrážních speciálů.

V budějovické tovární odbočce Svazarmu, kterou vedl Láďa Prázdný, začaly s tichým souhlasem vedení po pracovní době vznikat plochodrážní speciály v podstatě podle vzoru rakovnických.
Nesměl u toho chybět legendární mechanik František Štětka a poradní hlas měl i Franta Irmiš, který byl v n.p. Motor Jikov zaměstnán a za Budějovice jezdil "plošinu" klasickou, na Esu.

Výhodou bylo, že cechu 17, kde se vyráběly mopedové motory, šéfoval ing. Čejka, který byl docela fanda. A tak nástrojárna, údržba i ostatní provozy spolupracovaly. Když bylo cokoliv z výroby potřeba, stačilo říct příslušnému mistrovi…

"O zlatého mopeda"
Aby v připravovaném sportovním zápolení opravdu bylo o co závodit, tak starý Vrba, někdy trošku podivín, jinak ale excelentní nástrojař se šikovnýma rukama, vymyslel a začal připravovat trofej, která stála za to. Zlatý moped!
Miniaturní model, tak asi třiadvacet centimetrů dlouhý, sice trošku "utíkal z proporcí", což bylo dané velikostí pneumatik z nějaké hračky, které měl Vrba k disposici, ale zato byl s láskou vypiplaný do posledního detailu. I to výkyvné sedlo měl funkční. Bylo to v době, kdy se k nám ještě žádné Matchboxy nedovážely a tak nad touhle miniaturou stál každý jak u vytržení. Na poslední chvíli se ještě model nechával tlustě pozlatit, to už zařídila fabrika a pak ho stačilo posadit na obdélnou desku z leštěného kamene. Zlatý moped měl být putovní trofej, cena nejvyšší!

1961
První plochá dráha „O zlatého mopeda“ se v Českých Budějovicích jela v sobotu 10. září 1960. Předpokládalo se, že pojedou tři teamy po šesti jezdcích, protože závod byl vypsaný byla jako přebor mezi Prahou a Českými Budějovicemi, ale chtěli se tu blýsknout i jezdci z Rakovníka.

Ředitelem závodu byl sám podnikový ředitel Stanislav Vitoň, hlavního pořadatele dělal šéf Zvláštního oddělení Láďa Prázdný a ing. Jiří Bain byl technickým vedoucím. V programu se uvádělo, že je to první samostatně organizovaný závod tohoto druhu u nás a že AMK Svazarmu Motor České Budějovice věnuje jak přípravě mopedů, tak jejich jezdců, plnou pozornost. A rovněž se tam říkalo, že tutéž pozornost věnují přípravě první ploché dráhy mopedů i v Závodech 9. května. Takže zájemci o motorový sport si prý na budějovickém škvárovém oválu opravdu přijdou na své.

Slavnostního nástupu před závodem se zúčastnilo sedmnáct jezdců, pět z nich pak v průběhu závodu odpadlo.
V bílých vestách s emblémem Motoru jeli jezdci startující za České Budějovice, v červených s nápisy PRAHA Město jezdci z party, která se utvořila pod vedením ředitele Vlad. Forsta ve vývojovém oddělení Motor-Jikov, které mělo sídlo v Praze na Vinohradech, na Stalinově třídě.

A pokud se budějovický podnikový ředitel Vitoň uvolil osobně dělat ředitele závodu, tak ředitel pražský, Forst,přestože přijel v saku, si několikrát s chutí v depu zmazal ruce jako mechanik svých jezdců. Není divu. Ve skutečnosti to byl letitý svazarmovec a zkušený soutěžní jezdec, který nejenže sám na mopedech i závodil, ale jezdil soutěže i ve třídách 250 a 350 ccm...

Ve vlastním závodě se trošku projevila převaha budějovičáků. Absolutním vítězem byl Josef Sejk, jako druhý se umístil Jan Forst z Prahy a třetí dojel Marek, celkově pak zvítězilo družstvo Motoru. Ale to se u soupeřů odrazilo jen v chuti pokračovat. A v příštím závodě to domácím nandat!

Plochá dráha mopedů měla obrovský úspěch a byla pro mopedy nesmírně účinnou propagací. Svědčilo o tom i to, že se na ni sešla divácká účast vyšší, než na klasickou plochou dráhu, kde si to rozdávala půllitrová Esa! Upravená sportovní verze mopedu se okamžitě stala populární a začal o ní snít kdekterý tehdejší kluk. Továrna zájem podpořila ještě tím, že jeden z atraktivně nalakovaných strojů vystavila ve výkladní skříní Mototechny na českobudějovické hlavní třídě.
Všechny mopedy pro první závod na ploché dráze vznikly pod patronací Motoru České Budějovice a byly upraveny podle stejného receptu: oblouk rámu byl pro zvýšení tuhosti zesílen vevařenou trubkovou vzpěrou, oba blatníky byly zkráceny na minimum a brzdy i pedály byly odstraněny jako nepotřebné. Stroje dostaly jiná řidítka, menší nádrž, hák pro pravou nohu a sedlo z Jawetty Sport. Motory se upravovaly tehdy běžným způsobem: snížením hlavy kvůli kompresi, zvětšením kanálů ve válci a montáží jiného sacího potrubí s karburátorem většího průměru (Jikov 2916). Důsledkem toho, že vznikaly společně a jejich motory byly upravovány stejně, měly prakticky shodný výkon. A tak byly na dráze rovnocenné a výsledek v cíli byl dán jezdeckým nasazením, „srdcem“. V neposlední řadě ovšem i váhou jezdce, protože výkon motorů nebyl tehdy nijak ohromující. Přesto, že kompresní poměr se blížil číslu 1:14, v rámci všech provedených úprav se mluvilo o přibližně třech koních.
Ona vyrovnanost byla ale byla přesně tím, co závodu dalo napínavý průběh.

1961
Další závod se jel v neděli 9. dubna 1961 a tentokrát se ho účastnilo jezdců osmnáct.
V závodních novinách Jihočeský Motor se pak bylo možné dočíst:
„Závod byl zajímavý od prvé do poslední rozjížďky, ve kterých pak každý jezdec musel prokázat plně své jezdecké umění."

"Skvělého úspěchu dosáhl jezdec AMK z českobudějovického Motoru Josef Sejk, který v pěti rozjížďkách dosáhl plný počet 25 bodů. Na druhém místě se umístil Jaroslav Dvořák z AMK Praha s 22 body. Překvapením závodu je třetí místo Rudolfa Jelínka z Rakovníka s 19 body. Na dalších místech se umístili Josef Heller, Balín, L.Pucholt, Fr.Marek a další jezdci. Vítěz závodu Josef Sejk dosáhl i nejrychlejší rozjížďky, a to ve 13.rozjížďce, kdy bojoval na trati s druhým nejlepším jezdcem Jaroslavem Dvořákem. Čas rozjížďky byl 2,08.4 minuty na čtyři kola. Další závod se pojede začátkem července, kdy se bude na Dlouhé louce bojovat o Zlatého mopeda mezi Prahou a Českými Budějovicemi…“

Celkem prý bylo uděláno kolem třiceti stejných plochodrážních mopedů. Z těch, které se nedočkaly nasazení na závodní dráze, se některé použily pro propagaci na výstavách a jeden dokonce továrna věnovala Národnímu technickému muzeu v Praze. Ten je v současné době dlouhodobě zapůjčen do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích, kde je možné jej vidět současně s ještě jedním strojem stejného typu.
Plochodrážní speciály z českobudějovického Motoru měly rámy a vidlice nastříkané stříbrným lakem, nádrž i oba blatníky, se následně přestříkávaly barevně natónovaným lakem průhledným, takže to vypadalo jako metalíza.
Stroje byly v několika barvách: modré (exponát z NTM), červené (exponát Jihočeského motocyklového musea po J. Sejkovi), žluté a černé, jezdec Fr. Kříženecký měl stroj celý stříbrný.

Nádrže byly dělané z upravených výlisků agregátového motoru ZB 7, vyráběného v Českých Budějovicích.

Stroje rakovnických jezdců měly nádrže svoje, pouze s nápisem Stadion, zatímco budějovický tým měl v horní části nádrže nápis Motor, pod ním v druhé řádce Stadion a zcela dole, v rohu, malý kruhový emblém =M= se stylizovanými křidélky a hvězdou.

Protože se při II.ploché dráze objevilo na stadionu stejně upravených a přitom evidentně nových strojů téměř dvacet, začali se někteří diváci domnívat, že se jedná o sériově vyráběný typ mopedu ve sportovní verzi a že je možné jej zakoupit. Takže do továrny začaly chodit dotazy kde a za kolik?
V té chvíli udělalo oddělení Obchodně technické služby to nejlepší, co mohlo. Ke 12.12.1961 vydalo jednoduchou příručku formátu A4, nazvanou „Přestavba seriového mopedu Stadion S 11 na plochodrážní moped Stadion S 26“. Necelé tři strany jejího textu stačily k popsání úprav a toho, jak je provést. To nejdůležitější však byly dostatečně velké a hlavně srozumitelné nákresy, takže přestavbu si byl schopen udělat téměř každý jen trochu šikovnější amatér.
Příručka přispěla ke zvýšení zájmu o moped typu S 11 mezi sportovně zaměřenou mládeží. A tím, že na jejích stránkách dostal moped v plochodrážní verzi své vlastní typové označení S 26, továrna se k otcovství tohoto typu nepřímo přiznala.

Po budějovických závodech se jel další závod mopedů na ploché dráze v Praze Na Markétě, jako vložený závod při ploché dráze v Liberci a na několika dalších místech. Pak to ale opět rychle utichlo. Problém byl v tom, že to vlastně ta správná plochá dráha nebyla. Ve srovnání s tehdy jezdícími plochodrážními motocykly JAP a ESO disponovaly mopedy jen nepatrným výkonem a tak se o projíždění zatáček s protáčejícím se zadním kolem nedalo ani snít, natožpak mluvit. A trenéři plochodrážních oddílů začali namítat, že juniorská plochá dráha není přínosem, protože začínajícím jezdcům dává naprosto nežádoucí návyky, místo aby si od samého začátku zvykali na driftování zadního kola.
A co na to jeden z kdysi nejlepších českobudějovických plochodrážníků, Roman Irmiš?
„Jakživo jsem si tak nerozbil hubu na plochodrážním ESU, jako když jsem chtěl zkusit, jak se vlastně na tom zatraceným mopedu plochá dráha dá jezdit!!!“

Plochodrážní moped Stadion S 26, věnovaný n.p. Motor-Jikov České Budějovice do exposice Národního technického musea v Praze.
V současné době v tomto dochovaném (nefunkčním a ne zcela kompletním) stavu zapůjčen do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.

Jezdec František Kříženecký jezdil jako tovární jezdec za českobudějovické družstvo n.p. Motor-Jikov.
Na prvním snímku je Kříženecký v předstartovní debatě se svým otcem (vlevo) a mechanikem (uprostřed). Na druhém je s otcem, mechanikem, a ředitelem závodu.

Konec rozjížďky - Frant. Kříženecký st.č. 15 zajíždí do depa.