JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Info pro novináře, presskit.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Po cestě hedvábí - 2.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (prosinec 2006) od Petra Hošťálka.

Dominantou Lianyungangu jsou dva věžáky na kruhovém náměstí. Fotím je z devátého patra protějšího hotelu, ale lepší fotku nedokážu. Díky vysoké vlhkosti je v ovzduší neustálý opar… Po přistání v Pekingu přestupuji na vnitrostátní linku China Eastern Airways do Jinanu a trošku mě udivuje, že nastupujeme do stejně velikého Airbusu, jako mě sem přinesl z Evropy. Ale to jen do chvíle, než zjišťuji, že i na téhle vnitrostátní lince je nacpaný k prasknutí…
První, na co jsem v Číně zvědavý, je továrna, která motocykly Qingqi (Yuki) vyrábí. Na jinanském letišti mě vítá sympatická dívka s cedulí "Mr. Petr Hostalek" a s mírnou, spíš by se dalo říci začátečnickou, znalostí němčiny. Představuje se mi jako Janet, odváží mě firemním černým kombíkem se řidičem do čtyřiadvacetipatrového hotelu hned vedle továrny a říká, že na mě dole v hale půl hodinky počká, než se dám do gala. Pak že spolu jdeme na uvítací večeři.


Co je na téhle dosluhující rikše tak zajímavého? Prohlédněte si přední kolo a blatník - jasná Jawa kývačka! Ta se v Číně před lety dělala v licenci pod značkou Xingfu a tohle byla její užitková varianta. Dnes už ji v provozu potkáte jen velmi zřídka, vozový park v Číně se nevyznačuje nijak vysokou životností… Exkurzi továrny mám na programu příští den a je to pro mě nečekané překvapení. Qingqi je skutečně velká firma, která má řadu závodů. Nejen, že se tu dělá téměř všechno, co si na dvou kolech člověk dokáže představit, ale pod touhle značkou potkáte na čínských silnicích i lehké nákladní automobily, jak jsem měl možnost vzápětí zjistit. Nejdřív jedeme do pobočného závodu na druhé straně města, kde se vyrábí terénní čtyřkolky ATV. Je to sem kolem dvaceti kilometrů. Závod je ve zbrusu nové hale. Je to moderní jednoduchá nízká stavba a okolo ní rostou dvě řady mladých javorů. Uvnitř v jedné polovině tři výrobní linky, z nichž dvě jsou ve chvíli, kdy vcházím, v provozu. Druhá polovina haly slouží jako sklad už hotových čtyřkolek. Stojí jich tu několik řad a každou chvíli přijíždí další, která se vrací za zkušební jízdy. Za tím jsou ty, které už jsou zapakované v bednách.
Horské kolo s jednadvaceti převody v čínských ulicích často nepotkáte. Tady se vývoj cyklistiky vydala jinudy. Směrem k elektrickým jízdním kolům, mopedům a skůtrům. Mají dojezd na jedno nabití okolo třiceti kilometrů a uhánět dokážou až čtyřicítkou. Ředitel závodu, který mě spolu se svou sekretářkou svým královstvím provází, se ptá, jestli už jsem se na jejich čtyřkolce svezl a když říkám, že na tomhle vozidle jsem ještě jakživ neseděl, dostávám možnost si dva různé typy vyzkoušet. Na řidítka mi věší malou plastovou nádržku s benzínem, hadičku nastrčí přímo na karburátor a jeď... takhle tu zajížděči dělají s každým hotovým výrobkem kolečko venku kolem haly.
Nedalo mi to a jeden z elektrických skůtrů jsem si vyzkoušel osobně. Můžu říct, že mě nadchnul. Jako dopravní prostředek do města mi připadá ideální. Jen by to nesměl být kopcovitý a deštivým počasím proslulý například Liberec… Dalším provozem, na který jsem zvědav, je motorárna. Vracíme se oněch asi dvacet kilometrů zpátky a pak vstupujeme do závodu, který je pro mne obrovským překvapením. Vždyť si ještě pamatuji, jak to vypadalo v šedesátých letech v mladoboleslavské škodovce, jak ve Strakonicích a jak v týnecké Jawě. Tady jsou všichni muži v čisťounkých modrobílých blůzách, ženy v červenobílých, techničtí pracovníci mají kombinaci červené, modré a bílé. Pracuje se v bílých přízových rukavičkách a dělníka s umazanýma rukama tu neuvidíte. Po továrně se neválí špony, kousky plechu, drátu ani jakéhokoliv jiného odpadu. A obráběcí stroje vypadají, jako by je obden po směně leštili leštěnkou. Na dvoujazyčných čínsko-anglických plakátech u jednotlivých oddělení výrobní haly mám možnost si přečíst, že tady se dělají hlavy lodních závěsných motorů pro světoznámou americkou firmu Mercury a vedle zase kompletní agregáty pro brazilský pobočný závod, kde firma Qingqi montuje motocykly. Čistota a přesnost práce tu čiší z každé výrobní operace. Prostě tohle jsem v Číně nečekal, tak jen nevěřícně kulím oči, protože fotografovat tu nesmím.
V centru Lianyungangu velký náklaďák nepotkáte. Ale na periférii už ano a to se nestačíte divit, kolik na něj Číňani dokážou naložit. Ať už to jsou traktory… Po obědě zas pro změnu kulí oči Číňani, když jim předvádím moje netradiční řešení bočních kufrů na enduro, se kterým mám expedici jet. Umístění vpředu, před koleny, ještě neviděli. A tak se vyptávají, fotografují a dělají si poznámky...
…a nebo se jedná jenom o pytle s rýží! Start expedice ale nebude z továrny z Jinanu, jak bylo původně plánováno, nýbrž z města Lianyungang, kam už neletím letadlem. Není to ani tři sta kilometrů a tak to absolvuji, včetně všech svých báglů a plexiskla, autobusem. Tady se mám seznámit se zástupci sportovní organizace, která uspořádání expedice dostala na starost. A také s ostatními účastníky expedice.
Rovněž Lianyungang je, měřeno našimi poměry, velkoměsto. Vždyť má několik milionů obyvatel. Je tu horko, mokro ve vzduchu a u autobusu mě čeká skupinka tří chlapíků - vedoucí výpravy, pak Čen, který umí anglicky a sám pojede také jako jezdec a Ma, další z jezdců.
Druhý den se dovídám, že za účast v expedici budu muset zaplatit asi tři a půl tisíce dolarů a také konečně vidím svůj motocykl. Je, jako jediný, zelený. Ostatní účastníci pojedou na žlutých. Všechny motorky jsou sériové, tak jak sjely z výrobní linky a mě se nepodařilo na nich najít žádnou odlišnost.
Pořadí v expedici už je určeno. Já mám sedmičku. Vedle mne sedí jezdec číslo jedna, to je osmapadesátník. Pak pětka, desítka mechanik Wu a dvojka, Čen, můj učitel angličtiny. Když jsem Petru Hájkovi, šéfredaktorovi Českých motocyklových novin, referoval o tom, že se původní projekt expedice změnil, že nepojedu sám, ale že se mnou pojede deset dalších čínských jezdců, trochu se ušklíbnul a pak řekl, že to tedy bude těžko důkaz, že jsem expedici dojel na jedné motorce. Že si ji, kdyby nevydržela, kdykoliv budu moci vyměnit s někým z ostatních. Tak tedy, Petře, nebudu. Jen ta moje je zelená. A kromě toho, o jejích kvalitách v průběhu cesty chci a budu referovat objektivně - a ne na ní něco potajmu opravovat a nebo měnit!
A to už je okamžik startu. Máme za sebou smočení ve slané vodě Pacifiku, slavnostní proslov na rozloučenou a tohle už jsou poslední fotky, než zavrčí motory a vyjedeme do prvních kilometrů… Čtyři dny, které mi zbývají do vlastního startu, trávím procházkami a fotografováním po městě. Hned při první vycházce nacházím na ulici ležet kartu, srdcovou sedmu, kterou zvedám a pro štěstí strkám do kapsy. Večer, při schůzce s organizačním výborem se mě ptají, jaké číslo si mezi účastníky expedice chci zvolit. Říkám, že je mi to celkem jedno, ať mě berou jako kteréhokoliv jiného účastníka, že nehodlám dělat primadonu. A když vidím, jak se ten, co se ptá, třese na jedničku, říkám, že vedoucího jezdce by měl dělat on. Bleskne mi při tom hlavou ta nalezená karta a tak říkám, že se spokojím s pozicí někde uprostřed. Že pojedu pod číslem sedm...