Po cestě hedvábí - 4.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (únor 2007) od Petra Hošťálka.

Dneska máme před sebou návštěvu jednoho hodně legendárního kláštera, tak jsem zvědav. Kontroluji, jestli mám rezervní baterii do foťákum, od Olympusů půjčená E-1 fotí skvěle, ale, samozřejmě, bez nabité baterie se neobejde!
Za celou mou loňskou expedici Peking-Paříž jsem zmokl jen párkrát. Na téhle, letošní, zatím ještě den bez deště nebyl. Nejhorší je, že si musím denně pár věcí přepírat. Kalhoty jsou každý večer od kolen dolů samé bláto, totéž ponožky a od bláta mám i triko. Nejhorší je, že nic neschne. Už jsem přišel na to, že nejjednodušší je ráno to na sebe mokré navléct a usušit to během prvních dvou desítek kilometrů na vlastním těle. Nejjednodušší ano, ale nejpříjemnější, to rozhodně ne…

Snídá se v uličce za hotelem, v lidové jídelně. S předsevzetím, že konečně začnu hubnout, dávám si jen jeden šáteček. Je vynikající, s nějakou zelenou fašírkou, možná je to špenát. Aspoň ho to tedy hodně připomíná - ale tady jsme v Číně, tak to může být cokoliv! Ostatní šátečky cpou do sebe po čtyřech, nebo po šesti kusech a dávají si k tomu hlubokou misku něčeho, co vypadá jako mléčně zabarvená voda, ve které se vařila rýže. Je to neslané i nesladké, prostě jen ta hodně rozředěná chuť rýže. Já si to dávám lžící jen tak. Všichni ostatní si to bohatě sladí…
Po snídani natankovat motorky – a jedeme! Je horko, jedu nalehko. Zas leží někdo v prachu u kraje silnice. Tentokrát ne úplně mrtvý, jen spí, má pod hlavou stočený nějaký kus hadru, mrtvý zatím ještě není. Ale jedna ruka a jedna noha mu čouhají do silnice, takže možná brzy bude. V jednom z dalších měst nás předjíždí sanitka s majákem, dokonce na ní je nápis Ambulance. O kousek dál už vidím, jak stojí v křižovatce. Vedle ní, ve shluku lidí, je obrovský náklaďák s rozmačkanou kabinou. Šoféra z ní museli vystříhávat, teď ho nakládají do sanitky...

Kolem poledne přijíždíme na kraj města Xiao lon Di. Takhle napsané to celkem nic neříká. Jenže když to vysloví Číňan, zní to shao lin. Na kraji je velká socha bojovného mnicha a mně je to v té chvíli jasné! To je Shaolin a tady někde nejspíš musí být ten Šaolinský klášter, známý po celém světě z filmů o čínském bojovém umění! Tak to je opravdu legendární místo! Nechávají nás vjet přímo do jeho areálu. To se tu samozřejmě nesmí. Ale my jsme přeci mezinárodní expedice bájných jezdců na strojích QINGQI. Dokonce s hvězdou, o které tu obden píšou noviny – tedy se mnou!
Mně to připadá legrační. Hrát si na „star“ nejsem zvyklý. Jenže Číňani to berou hrozně vážně a kdekoliv se octneme, všichni se se mnou chtějí fotit. Chlapi, hezká děvčata i malí kluci. Tak jo, nebudu vám kazit radost…

Když je fotografování za námi, necháváme motorky motorkami a jdeme se podívat na ten klášter. Připadá mi jako všechny ostatní čínské kláštery. Po prohlídce vlastního kláštera jdeme projít i vedlejší hřbitov. Je to háj, plný podivných sloupovitých staveb, jsou to všechno náhrobky vysoce postavených mnichů. Za ty stovky let, co tenhle klášter existuje, je jich tu pěkná řádka...
Viděl jsem Budhu, viděl jsem zle se tvářící strážce chrámu, zato z bojovných mnichů jsem neviděl ani jednoho. Přijeli jsme nevhod. Prý právě před chvílí, než jsme dorazili, odešli na oběd...
Ze Shaolinu stoupá silnice do kopce. A pak, když přejíždíme hřeben, otevírá se před námi obrovský kaňon. Po úbočích skal se silnice vine dolů v serpentýnách, a nakonec je vidět jen jako tenká nitka na dně údolí.
Už když jsme odjížděli z kláštera, začínalo pršet. Teď doslova leje a já jsem tak mokrý, že už nestojí za to, brát si něco navrch. Jedeme s kopce a měli bychom jet zatraceně opatrně. Na mokru a na blátíčku se v zatáčkách dobře padá. A tady je těch zatáček hodně!
Musí se tu vyskytovat dobrá cihlářská hlína, protože proti nám, do kopce, supí jeden traktůrek za druhým a všechny vezou vrchovatě naložené dvoukoláky cihel. Bafají na plný plyn, až skoro nadskakují a z odpařovacího otvoru pláště válce se jim kouří jak z hrnce, ve kterém se vaří brambory. V dálce je vidět dvě těžní věže a hned na to potkáváme několik náklaďáků, které vezou vysoké, do pyramid uplácané fůry uhelného prachu. Z toho se tu lisují válcovité děrované brikety, které svým průměrem přesně zapadají do čínských plechových kamínek.

Pod kopcem, který jsme šťastně a bez úrazů sjeli, se zastavuje u hospody a jde na oběd. Já, než ostatní dojedí, spěchám ven, fotit náklaďáky, rikšy a jiné samohyby. Protože jak se jednou jede ve společné koloně, zastavovat a fotit, to nepřichází v úvahu. Tak nejvýš jednou rukou za jízdy vylovit foťák zpod trička, palcem odjistit, a bez koukání do hledáčku namířit, a naslepo zmáčknout. Raději třikrát za sebou. A večer pak přebírat, jestli se náhodou některý záběr povedl…

Pak přejíždíme pořádné širokou a kalnou řeku, a hned za mostem zastavujeme u vysoké skalní stěny z červeného kamene. Trochu mi to připomíná barrandovské skály ve Velké Chuchli za Prahou. Z mostu je v dálce vidět nápadně rovná šedá stěna a na ní tři bílé čínské znaky. Přehrada! To co teče pod námi, to je legendární Žlutá řeka! Druhý nejdelší tok Číny. Docela bych se v ní vykoupal, ale nikdo jiný podobný nápad nemá a čekat na mě nebudou. To, že prší, a že jsem promoklý skrz naskrz, by mi vadilo ze všeho nejmíň. Takhle ani nebudu mít ten pocit, že jsem někdy proslulou Žlutou řeku přejel a pokořil...

Po chvíli fotografování, ze kterého stejně nic nebude, protože vůbec nejsou světelné podmínky, se jedeme na přehradu podívat zblízka. Cesta se vine vzhůru kopcem, po pravé straně vedle hráze. Kus jedeme souběžně s korytem hlavního přepadu, pak projíždíme krátkým tunelem a přes dvě hlídaná stanoviště se dostáváme až nahoru, na hráz.
Pár přehrad už jsem viděl. Na Lipně jsem navštívil i strojovnu a kontrolní chodby uvnitř hráze, ale stavebně se mi odjakživa nejvíc líbily prohnuté kamenné hráze přehrady liberecké, nebo jablonecké. A přehrada na Černé Nise v Jizerských horách. Jenže přehrada, na jejíž hrázi stojím teď, je opravdu impozantní.
Tohle vodní dílo stálo Čínu 300 bilionů RMB, tedy přepočteno na české asi 900 bilionů korun. Na jeho realizaci se podíleli kromě Číňanů i Italové a Němci, a Čína si na to musela vzít úvěr u Světové banky. Dneska její generátory dávají 300.000 kW. A jak mají v síni slávy napsáno, přehrada nejen že zregulovala a využila vody Žluté řeky, ale stala se také zábranou proti splachování úrodné země z krajiny okolo.

Já nemám rád náboženství. Nenuťte mi žádného boha! Já věřím v to, co dokáže člověk. Tahle přehrada je jedním z příkladů. Co je fascinující nejvíc, jak to tu Číňani dotáhli do dokonalosti i v nejmenších drobnostech. Krajina pod přehradou vypadala během stavby jak po jaderném výbuchu. Rozrytá, převrácená naruby. Je to tu na dokumentárních fotkách. Dnes je to nejkrásnější návštěvní park. Nevím, jak moc sem návštěvy chodí, lépe řečeno smí. My museli přes dvě strážená stanoviště s nerezovými posuvnými bariérami a Čen mi řekl, že jsem jeden mála Evropanů, kterému se dostalo výsady to tu takhle projít a vidět.

Ale to bych Číňanům neměl za zlé. Dneska má i každá jiná země strach riskovat nějakou, teroristy způsobenou, katastrofu...
V přehradě je v současné chvíli dost málo vody. Dokonce i přes to, že už asi pátý den prší. Podle stop na hrázi i na březích bych odhadoval, že chybí tak deset, jedenáct metrů do standardní hladiny.

Naše motocyklová výprava je výprava prominentní, a tak nás nechávají dokonce i projet se po koruně hráze. Smíme fotit, filmovat a za hrází navštívit síň slávy, kde jsou dva obří nasvětlené modely, ukazující konstrukci hráze a elektrárenského zařízení. A pak ještě smíme dolů pod hráz, podívat se na ten návštěvní park. Je opravdu krásný. Požitek z jeho návštěvy mi kazí jen snad to, že dneska už je vody nějak příliš. Tu ve Žluté řece, v přehradě i tady, v jezírku v parku, tu bych bral. Ale odpustil bych si tu, co mám za krkem, v kalhotách, v rozmáčených sandálech a která mi prší na hlavu, jakmile si sundám přílbu!