![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Info pro novináře, presskit.
|
||
![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: STADION S 11 - 1961 ŠKODA 1101 a 1102 v užitkových verzích FAVORIT - sidecary MOTOR BD 1S 38 AVZ-2 "Levoboček" 1949 TAP - sidecary Tlustoš Kbely
Poslední aktualizace:
8.2.2025 Motocykly civilní - LAURIN & KLEMENT typ T.B. - 1901 3.2.2025 Motocykly civilní - JAWA-ČZ 175 - 1959 31.1.2025 Š - ŠKODA autobusy 706 RO |
|
Po cestě hedvábí - 5.díl
Původní cestopis pro Truck Magazín (březen 2007) od Petra Hošťálka.
Dneska je v plánu dojet z města Ji Yuan do Shen Men Xia.
Na křižovatce před hotelem vidím po ránu postávat chlápky v červených nebo žlutých přílbách s dvojbarevným, červenobílým proužkem na okraji. Už jsem si jich všimnul v Lianyungangu i v dalších městech. Tak se ptám se Čena, jestli jsou to mototaxikáři? Prý ano. A prý jsou velmi laciní. Čen je ovšem opatrný. Tak také hned dodává, že tenhle druh dopravy nemám nikdy používat. S nimi jezdit prý není bezpečné.
Jenže: může mi někdo říct, kdy je svezení na motocyklovém tandemu bezpečné?!! Z města vyrážíme do vršku, a jakmile se přehoupneme přes hřeben, otvírá se před námi kopcovitá průmyslová krajina. Jsou vidět haldy s uhlím a tepelné elektrárny. Pak přejíždíme dlouhý, nejmíň tříkilometrový most, který se táhne nad něčím, co vypadá jako koryto řeky, ale bez vody. Jen samé zelené obdělané plochy, políčka, zahrady. Souběžně se táhne most další, asi o půl kilometru vedle. Po něm běží stejným směrem dálnice, ale té se vyhýbáme. Na oběd zajíždíme do postranní ulice, obědváme v „lidovce“. Máme všichni misku polévky, asi hovězí, protože kousek flaksy (jeden) v tom je a je tuhý, jak jen stará kráva může být. A kolem je spousta ne právě nejchutnějších slizkých nudlí, které mi moc nabírat tyčkami nejdou. Dneska nedojídám... Odpoledne razíme někam za město. Všude okolo je hlinitý žlutý písek. Občas je vidět, jak si do něj někdo vykopal něco jako moravský sklípek. Jedeme skrz dvě vesničky a jak koukám kolem, místo na cestu, přehlédl jsem, že tu mají zpomalovací prahy. A tak jsem si dvakrát „skočil“. Na obzoru jsou hory, před námi značka nebezpečné klesání. Po pravé straně cesty najednou otvírá hluboká strž, skoro kaňon, kolem kterého dojíždíme k parčíku s nějakým památníkem. Je tu kamenná deska s různými nápisy, okolo vysoké túje. Pak ale zjišťuji, že všichni lezou do nějaké rovné dlouhé budovy za tím. Ono je to tady museum vykopávek! Evropský ekolog by to nerozdýchal! Panuje tu nepředstavitelná špína. Prach z hlíny, prach z uhlí a černo ve vzduchu, strašlivý smog. Z kopce sjíždí traktůrek, za sebou dvoukolák na velkých kolech z náklaďáku, vrchovatě naložený kamením. Zrovna si říkám, jak to asi ubrzdí, vždyť to musí být hrozně nebezpečné, nechat se tlačit takovouhle váhou! V té chvíli vidím, jak šofér po paměti sáhne za sebe a popadne železnou páku, která je kusem rezavého řetězu propojená s brzdou na vleku... Mám na tachometru rovných dvě stě třicet kilometrů, když dorážíme do cíle dnešní etapy v městě Shen Men Xia, v provincii He Nan. Tady je docela hezky. Náš hotýlek je zastrčený ve dvoře, mezi stromy. Na večeři jsme zváni do luxusní restaurace na kopci, kde, jak říká Čen, každý z klenutých sálů je něco jako moravské sklípky, vykopané ve stráni. Jenže my sedíme u stolů venku, je to v dnešním vedru příjemnější. Tabule je úžasná, ale stejně se nejvíc těším na závěr, na rybu. A už mám před sebou pivo! Tady si všichni myslí, že jako Čech piji jen a jedině pivo a tak mě naštěstí do rýžové kořalky nikdo nenutí… No a potom, to už všichni dávno spokojeně spí, musím až do jedné ráno psát, protože redakce u nás doma čekají. Dneska máme ujeto 230 km. To tedy s kluky čínskými moc velké denní průměry neděláme… Při výjezdu z města se k nám připojuje nějaký místní frajírek na krosce bez světla i bez čísla. A začíná se předvádět. Je určitě lepší než my, tedy aspoň si to myslí! Jezdí na plný plyn po chodníku, riskantně se vyhýbá chodcům, zkouší to chvíli po předním, chvíli po zadním kole. Proplétá se naší kolonou, při tom jednou rukou telefonuje, a policajti tomu přihlíží. Ale neříkají tomu nic, zdá se, že je jim to docela fuk… Na předměstí postávají nákladní tříkolky, naložené stavebním kamenem a hned vedle sklápěčky s úhledně uplácanými fůrami písku. Sem, když si přijedeš koupit stavební materiál, tak už jen ukážeš prstem a rovnou ti ho vezou, kam potřebuješ. Není potřeba objednávat dopravu a čekat, až to naloží... Po obědě dojíždíme k nějaké rozlehlé vodní ploše. Nejdřív mi připadá, že to snad je jezero, ale ne, je to tak obrovská řeka. Už jsme opět u Žluté řeky! Najednou se před námi z oparu vynořují vysoké a velmi strmé hory. Z dálky vypadají, jakoby na nich místy ještě ležel sníh. Ale jak se k nim blížíme, je vidět, že to jsou holá skalnatá úbočí, skály jsou skoro bílé. Zatáčíme ke kopcům, podívat se, nebo lépe řečeno vyfotit se u vstupní brány do areálu zdejší přírodní rezervace. Teče tu ve strži prudký horský potok, který tu dělá tůňku a do ní skáčou do tmavohněda opálení kluci. Všichni je fotí a pak se tým musí nastavět do řady a vyfotit všichni! Při večeři mě volají z továrny v Jinanu, co a jak expedice? Ptají se, jak snáším čínskou kuchyni, že se v každé oblasti vaří jinak. Tak říkám, ať si nedělají starosti, že mi čínská kuchyně chutná. To jediné, co mi na ní vadí, že po ní přibírám… |