JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Info pro novináře, presskit.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


Po cestě hedvábí - 5.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (březen 2007) od Petra Hošťálka.

Taxikáři na motocyklech jsou ten nejlevnější způsob individuální dopravy. Jsou ochotní a rychlí a vyznají se v tlačenici. Tak konečně jednou ráno, kdy neprší a vypadá to, že ani pršet nebude! Svítí slunce, je horko, stejně mi ale neuschly mé troje včera vyprané slipy a triko Yuki. Takže se nedá nic dělat, musím to teď ráno rozvěsit na mašině za hotelem.
Dneska je v plánu dojet z města Ji Yuan do Shen Men Xia.

Na křižovatce před hotelem vidím po ránu postávat chlápky v červených nebo žlutých přílbách s dvojbarevným, červenobílým proužkem na okraji. Už jsem si jich všimnul v Lianyungangu i v dalších městech. Tak se ptám se Čena, jestli jsou to mototaxikáři? Prý ano. A prý jsou velmi laciní. Čen je ovšem opatrný. Tak také hned dodává, že tenhle druh dopravy nemám nikdy používat. S nimi jezdit prý není bezpečné.
Jenže: může mi někdo říct, kdy je svezení na motocyklovém tandemu bezpečné?!!
Nejběžnější čínský vojenský teréňák BJC má jasný původ v někdejší spolupráci se sovětským UAZem. Tohle je méně obvyklá civilní Pick-up verze na prodlouženém podvozku. Existuje v provedení 4x4 i pouze 4x2. Vyobrazený vůz je bez předního náhonu, na první pohled to prozradí jen tenké plechové víčko na tři šroubky, které kryje ložiska předních kol. Dopoledne absolvujeme okružní vyhlídkovou cestu po městě. Jenže si zkuste představit, jet v nepříčetném vedru mezi 10ti až 25ti kilometrovou rychlostí v městském provozu! Ve formaci, kdy se jede s třímetrovými rozestupy, kolo na kole a kdy si nikdo netroufne ani na okamžik uhnout očima z toho, kdo je před ním! Vyhlídkovou jízdu končíme na placu, kde se asi pořádají přehlídky, protože tu stojí v kameni vyveden velký Mao. Pořadatel nás diriguje do řady. Chtěli by nás před ním vyfotit, ale to už vidím, jak je to všem proti srsti. Horko nikomu náladu nepřidává. A tak první jezdec jen mávne rukou, zavrtí hlavou že ne a jede pryč. A my, rádi, že to tak dopadlo, ho následujeme.
Z města vyrážíme do vršku, a jakmile se přehoupneme přes hřeben, otvírá se před námi kopcovitá průmyslová krajina. Jsou vidět haldy s uhlím a tepelné elektrárny. Pak přejíždíme dlouhý, nejmíň tříkilometrový most, který se táhne nad něčím, co vypadá jako koryto řeky, ale bez vody. Jen samé zelené obdělané plochy, políčka, zahrady. Souběžně se táhne most další, asi o půl kilometru vedle. Po něm běží stejným směrem dálnice, ale té se vyhýbáme.
Ráno přímo před hotelem můžete spatřit čekající univerzální dopravce – rikšaře. Dokážou silou svých pedálů odvézt téměř cokoliv. V poledne dorážíme do obrovského města. V centru jsou vysoké budovy moderního světového stylu, čínská banka, místní televizní stanice a já nevím jaké ještě, všiml jsem si firem jen na těchhle dvou. Uprostřed park s obrovským sousoším, vévodí mu nějaký hrozně tlustý mnich s rukou ukazující dopředu.
Na oběd zajíždíme do postranní ulice, obědváme v „lidovce“. Máme všichni misku polévky, asi hovězí, protože kousek flaksy (jeden) v tom je a je tuhý, jak jen stará kráva může být. A kolem je spousta ne právě nejchutnějších slizkých nudlí, které mi moc nabírat tyčkami nejdou. Dneska nedojídám...
Během naší expedice jsme byli téměř denně sledováni reportéry televize i rozhlasu. Málokdy jsme ovšem televizní šot měli možnost vidět nebo si o sobě přečíst v novinách. Druhý den, když to v místním tisku nebo vysílání bylo, my jsme už byli o nějakou tu stovku kilometrů dál. Jezdí tu obrovské náklaďáky, dokonce pětiosé. Vpředu dvě nápravy, vzadu tři a někdy je z těch tří zadních jedna zvedací. Mám podezření, že v některých případech je to snad samodomo úprava, kdy se jedna náprava přišroubuje na rám tak, aby byla kousíček nad zemí a pak to funguje jako „progresivní pérování“, dosedá na zem, až když je naloženo tak, že péra obou originálních náprav to zatížení neunesou. To, co platí za normální délku náklaďáku u nás, v Čechách, to tady je tak délka pro sklápěčku. Jinak je všechno daleko delší a o těch zdejších nejdelších variantách u nás nikdo neslyšel. Ty mají ložnou plochu snad delší, než evropské návěsy. Taky, když se jedná o sklápěčky, mají pod korbou za sebou v řadě čtyři hydraulické mailery!
Naše lejdy jede dneska s rouškou přes pusu, protože tady, v těchhle průmyslových krajích se nepředstavitelně práší. Po silnici je na žlutý prach uschlé blátíčko (asi po minulých deštích) a to se kombinuje s černým prachem z uhlí, které je tu na každém kroku...
Odpoledne razíme někam za město. Všude okolo je hlinitý žlutý písek. Občas je vidět, jak si do něj někdo vykopal něco jako moravský sklípek. Jedeme skrz dvě vesničky a jak koukám kolem, místo na cestu, přehlédl jsem, že tu mají zpomalovací prahy. A tak jsem si dvakrát „skočil“. Na obzoru jsou hory, před námi značka nebezpečné klesání. Po pravé straně cesty najednou otvírá hluboká strž, skoro kaňon, kolem kterého dojíždíme k parčíku s nějakým památníkem. Je tu kamenná deska s různými nápisy, okolo vysoké túje. Pak ale zjišťuji, že všichni lezou do nějaké rovné dlouhé budovy za tím. Ono je to tady museum vykopávek!
Ne každý výrobek, který nese označení „Made in China“ nutně musí být šunt. Tohle skládácí elektrické jízdní kolo, kompletně vyrobené z leštěného hliníku, bylo opravdu krásnou ukázkou prvotřídního řemesla.
Chopper v Číně, to není kožený oblek s třásněmi, ale pohodové svezení s rodinkou. Samozřejmě i s dítětem nebo dětmi. A s nezbytným slunečníkem, chránícím před palčivým dotíráním slunce.
Nedaleko Shen Men Xia jsme navštívili vykopávky z doby ještě před Kristem. Škoda, že bez blesku a přes sklo vitrín se zdejší nálezy fotily jen velmi obtížně. Pravěcí Číňané keramiku i třebas vrtání kamenných ozdob ovládali dokonale! Čen vysvětluje, že to jsou nálezy z dob ještě před Kristem. Žila tu matriarchální společnost, kde vedoucí osobností byla matka kmene. Rodina jako taková ještě prý neexistovala. Ve vitrínách fotím nálezy, převážně keramiku, ať už užitkovou, nebo ozdobnou. Také předměty z opracovaného kamene nebo kostí, jehly, náramky, šipky šípů, kamenné palice a sekery. Kamenná kolečka, uprostřed provrtaná. Hrnec s uchem. Zajímavý džbánek, který dole vybíhá do tří špic, takže stojí na třech bodech. Mísa na sloupové noze, mísa na třech bodech. Veliké džbány a zdobené. Ti dávní lidé to uměli!
Slavnostní večeře jsme si užívali v nádherné atmosféře luxusní restaurace v kopcích nad městem. Posezení u stolů pod širým nebem bylo příjemnější, nežli uvnitř. A pak se dál jede velmi průmyslovým a špinavým krajem. Kolem nás jezdí tolik dieselů, že vzduch je všude okolo šedočerný kouřem z výfuků. Blafají a čoudí tu nákladní tříkolky, traktůrky i ty dlouhé náklaďáky...
Evropský ekolog by to nerozdýchal! Panuje tu nepředstavitelná špína. Prach z hlíny, prach z uhlí a černo ve vzduchu, strašlivý smog. Z kopce sjíždí traktůrek, za sebou dvoukolák na velkých kolech z náklaďáku, vrchovatě naložený kamením. Zrovna si říkám, jak to asi ubrzdí, vždyť to musí být hrozně nebezpečné, nechat se tlačit takovouhle váhou! V té chvíli vidím, jak šofér po paměti sáhne za sebe a popadne železnou páku, která je kusem rezavého řetězu propojená s brzdou na vleku...
Mám na tachometru rovných dvě stě třicet kilometrů, když dorážíme do cíle dnešní etapy v městě Shen Men Xia, v provincii He Nan. Tady je docela hezky. Náš hotýlek je zastrčený ve dvoře, mezi stromy.
Na večeři jsme zváni do luxusní restaurace na kopci, kde, jak říká Čen, každý z klenutých sálů je něco jako moravské sklípky, vykopané ve stráni. Jenže my sedíme u stolů venku, je to v dnešním vedru příjemnější. Tabule je úžasná, ale stejně se nejvíc těším na závěr, na rybu. A už mám před sebou pivo! Tady si všichni myslí, že jako Čech piji jen a jedině pivo a tak mě naštěstí do rýžové kořalky nikdo nenutí…
No a potom, to už všichni dávno spokojeně spí, musím až do jedné ráno psát, protože redakce u nás doma čekají. Dneska máme ujeto 230 km. To tedy s kluky čínskými moc velké denní průměry neděláme…
Potkat uprostřed několikamilionového města traktůrek není v Číně nic divného. Je to jeden z nejrozšířenějších dopravních prostředků v celé zemi. Ze Shen Menxia je další den v plánu dojet do Xianu. Vyjíždíme kolem okruhu, kde je uprostřed stylizované sousoší tří tanečnic z leštěného nerezového plechu. Jsou zády k sobě, v rozevlátém pohybu, no nádhera! V tomhle městě přímo hýří dopravní značkou „Silence in to City“. Je na ní přeškrtnutá trumpeta. Nejspíš byl někdo ze zdejších radních za peníze poplatníků na návštěvě v západní Evropě – a tak se tu nesmí troubit.
Při výjezdu z města se k nám připojuje nějaký místní frajírek na krosce bez světla i bez čísla. A začíná se předvádět. Je určitě lepší než my, tedy aspoň si to myslí! Jezdí na plný plyn po chodníku, riskantně se vyhýbá chodcům, zkouší to chvíli po předním, chvíli po zadním kole. Proplétá se naší kolonou, při tom jednou rukou telefonuje, a policajti tomu přihlíží. Ale neříkají tomu nic, zdá se, že je jim to docela fuk…
Docela běžná velikost čínského nákladního čtyřosáku FAW je pro našince trošku ohromující. Všechno je v Číně tak nějak menší než u nás. Jen ty náklaďáky mají opravdu pořádné! Sjeli jsme z prudkého kopce a dole zastavujeme u mostu, aby se filmaři poradili, kde a jak se postavit, aby průjezd touhle docela zajímavě členěnou partií natočili. Kolem nás sjíždí z kopce oranžová sklápěčka FAW, naložená obrovskou fůrou kamení a hlíny a já koukám jak vrána, protože ona má snad přední brzdy chlazené vodou! Od předních kol jí kouří pára, a když projede, zůstávají za ní stopy vody po obou stranách. Ve chvíli, kdy přestává brzdit, protože silnice se za mostem znova zvedá do kopce, pára od kol i čůrky na silnici jako když utne. Nahoře tenhle úsek končí na kraji městečka, které se jmenuje Dong Gua. Tady v lidové hospůdce obědváme. Čen mi říká, že přesně tady byla za druhé světové války zastavena japonská armáda, dál už se Japonci nedostali.
Na předměstí postávají nákladní tříkolky, naložené stavebním kamenem a hned vedle sklápěčky s úhledně uplácanými fůrami písku. Sem, když si přijedeš koupit stavební materiál, tak už jen ukážeš prstem a rovnou ti ho vezou, kam potřebuješ. Není potřeba objednávat dopravu a čekat, až to naloží...
Všimněte si, co se rýsuje na té plachtě a co není vidět: tenhle náklaďák má tři ložné plochy nad sebou! Je to kvůli dopravě křehkého nebo zranitelného zboží v papírových kartonech. I v tomhle městě mají plastiku z nerezu, dost možná od stejného umělce, protože to má dost podobný rukopis, jako ty tři rozevláté tanečnice ráno. Tady to jsou tři čápi – nebo volavky? – stylizovaní zobáky k nebi, jak drží zlatý věnec.
Po obědě dojíždíme k nějaké rozlehlé vodní ploše. Nejdřív mi připadá, že to snad je jezero, ale ne, je to tak obrovská řeka. Už jsme opět u Žluté řeky! Najednou se před námi z oparu vynořují vysoké a velmi strmé hory. Z dálky vypadají, jakoby na nich místy ještě ležel sníh. Ale jak se k nim blížíme, je vidět, že to jsou holá skalnatá úbočí, skály jsou skoro bílé. Zatáčíme ke kopcům, podívat se, nebo lépe řečeno vyfotit se u vstupní brány do areálu zdejší přírodní rezervace. Teče tu ve strži prudký horský potok, který tu dělá tůňku a do ní skáčou do tmavohněda opálení kluci. Všichni je fotí a pak se tým musí nastavět do řady a vyfotit všichni!
Jediná dámská účastnice v našem týmu byla příjemná a hezká mladá dáma, které jsme říkali „lejdy“. Když musela kvůli průtahům s nevyřízenými cestovními doklady v půlce expedice odstoupit, bylo mi to upřímně líto. Za řidítky motocyklu to uměla! Na každé fotce chtějí, aby všichni buď kynuli zvednutýma rukama, nebo dělali gesto známé z druhé války jako „victory!“. Platí to nejen pro naše oficiální fotografování. Tenhle posuněk dělá v Číně každý, na koho namíříte objektiv - snad jedině s výjimkou "naší lejdy". Dělají to matky, nutí k tomu své dětičky, dělá to každá hezká holka, kterou by člověk rád vyfotil, prostě hrůza. Nezbývá, než zkusit oběť vždycky zmáčknout dřív, než si vůbec uvědomí, že ji fotíte a než má čas ty dva prsty do onoho přihlouplého gesta zvednout...
Před vjezdem do čínského národního parku se nechala ode mne vyfotografovat tahle mladá Číňanka. Dnes večer máme dojet do Xianu. Docela se sem těším, bývalo to hlavní císařské město Číny, než se jím stal Peking. Ale mám podezření, že nic zajímavého tu neuvidíme, že je expedice předem nalinkovaná a není prostor pro ukazování zajímavostí jezdcům.
Tady, na kopci na kterém stojím, v městečku Dong Gua, zastavili Číňané za druhé světové války vpád japonské armády. Na kraji města nás vítá nádherná duha. Dokonce dvojitá. To by bylo dobré. Horší je, že příjezdová komunikace se zrovna nachází ve stavu silné rozpracovanosti a nájezd městský okruh je tu stažen do dvou naprosto neproniknutelně zacpaných pruhů. Takže nakonec dorážíme na hotel ještě o dobrou hodinu později, nežli jsem předpokládal. Na to nejhorší spláchnutí bláta a jakés takés převléknutí je půlhodinka, pak se koná večeře.
Při večeři mě volají z továrny v Jinanu, co a jak expedice? Ptají se, jak snáším čínskou kuchyni, že se v každé oblasti vaří jinak. Tak říkám, ať si nedělají starosti, že mi čínská kuchyně chutná. To jediné, co mi na ní vadí, že po ní přibírám…