Po cestě hedvábí - 6.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (duben 2007) od Petra Hošťálka.

V Xianu hned po ránu vybíhám na dvůr zkusit, jestli by se dala nějak umýt zablácená motorka. Mám pocit, že bych měl po předchozí celodenní jízdě v dešti opláchnout aspoň to nejdůležitější. Sedlo, světla a poznávací značku.
Ale náš mechanik měl nejspíš stejný nápad. Dokonce už je na dvoře chvíli přede mnou, a odněkud vytahuje hadici s vodou. Dáváme se do toho a za chvíli přichází postupně celý zbytek party a všichni své hýčkají motorky. Naše lejdy taky. Ta, jako každá ženská, se věnuje pochopitelně čistotě vždycky víc, než my. Na její motorce je to vidět taky.

První ranní program je dojezd k nedalekému zastoupení QINGQI, kde se koná obvyklá procedura reklamního fotografování. Vyrovnáváme kvůli tomu motorky do řady před prodejnu.

A pak jedeme navštívit pomník, o kterém jsem si myslel bláhově myslel, že představuje samotného velikého Kublaj-chána na velbloudí výpravě. Říká se o něm, že byl kamarád s Marco Polem. A tak, jak na to sousoší koukám, mám pocit, že ten Evropan, otočený tváří dozadu, se kterým se zrovna chán baví, by docela dobře mohl Marco Polo být. Jenže Čen mi říká, že tenhle pomník je postavený v místě, kde tady, v historickém Xianu, začínala tak zvaná Silk way. Hedvábná stezka, po jejíchž stopách naše expedice jede.

Ta z pískovce vytesaná velbloudí karavana, to prý jsou Arabové a ne Číňané, jak jsem se domníval. No, zatím jsem Čenovi věřil všecko. Konec konců, je to univerzitní profesor! Ale když vidím na ústřední postavě pomníku ty šikmé oči, tak mi připadá, že to snad Arabové přeci nemůžou být?!!
Příjemným překvapením pro nás všechny je, že při oficiálním fotografování u pomníku se mezi námi opět objevuje startovní číslo devět! Ten kluk z týmu, co ho hned druhý den cesty srazila protijedoucí dodávka, které já se v poslední chvíli dokázal vyhnout.
Je samá podlitina, dost kulhá, ale na tváři má úsměv. Má v noze pět hlubokých šitých ran, kupodivu už docela dobře zavřených. Mezi prostředníkem a čtvrtým prstem měl nohu silně roztrženou, tam má asi osm stehů a celé chodidlo má tmavočervené a naběhlé. Ale i to už se mu hojí. Pár stehů na bradě není skoro ani vidět. Jen jeden zub mu prý chybí. Na to, jaká to byla rána a jak vypadal, když ho nakládali do sanitky, vypadá dobře. Měl velké štěstí...

Naše další cesta bude směřovat do Bao Ji. Na jedné z křižovatek vedoucí výpravy zakufroval. Špatně odbočil, my za ním, a tak se dostáváme od hlavní silnice někam vlevo a výsledkem je, že hezky dlouho bloudíme skrz nejrůznější vesnice a polní cesty, než se zas objevuje asfalt. A to je zážitek! Tolik prachu, kolik ho je v čínských vesnicích, to se jen tak nevidí. Čínské vesnice jsou vůbec hrozně špinavé. Odpadky kde se dá, kanalizace obvykle vůbec žádná a tak to v nich většinou strašlivě smrdí. A když říkám strašlivě, tak myslím opravdu strašlivě!!!
Z toho všudypřítomného prachu jsme neuvěřitelně špinaví. Pokud se dneska zastavuje, první sháňka je vždycky po vodě. Aspoň trochu si na chvíli umýt ruce a opláchnout obličej…

Asi osmdesát kilometrů za Xianem přejíždíme široké koryto řeky, velmi kamenité, ale voda skoro žádná, jen takový potůček. Vlevo mezi kopci je vidět přehradu. Uzavírá úzkou průrvu mezi kopci a je hodně vysoká. Stálo by za to ji vidět. Z dálky to vypadá, že silnice stoupá jako stužka přímo po stěně hráze. Ale z návštěvy téhle přehrady nic nebude, tam nejedeme.
Hned za řečištěm jsou po obou stranách silnice vystavené obrovské kameny. Všechny mají zaoblené tvary, omleté věky vodou, takže pocházejí nejspíš z tohohle řečiště. Některé jsou obrovské jak dům. Až mi to připadá jak menhiry ve Stonehenge. Proč tu jsou? A takhle vystavené u silnice? To je prodejna šutrů!
V čínských městech obvykle moc soch nepotkáte. Snad až na všudypřítomného Maa. Číňané místo soch koukají raději na pěkné přírodní balvany. Kupříkladu v každém lepším hotelu je nějaký ve vstupní hale. V Lianyungangu, kde jsem téměř týden bydlel, to byla obří dvoumetrová v polovině rozštípnutá geoda, se spoustou krystalů uvnitř. Tady, na louce u silnice, si takový kámen můžete vyhlédnout a koupit…

Neodolám a zastavuji, abych si tu krásu vyfotografoval. Dokonce je mi jedno, že kvůli tomu roztrhám kolonu. Dělám ve spěchu tři namátkové snímky a pak rychle zastrkuji foťák a pádím za ostatními, kteří už zmizeli v nedohlednu. Tady by se dalo fotografovat tři dny! Ještě jak se rozjíždím, zahlédnu obří balvan, zajímavě omotaný vrostlou tmavou žilou…
Ještě, že jsem se nezdržel déle. Silnice najednou končí rozcestím a až opravdu v dálce zahlédnu vpravo mizící siluetu posledního jezdce. Je štěstí, že nejedou rychle. Tady se mi ztratit, tak nevím. Mapu po ruce nemám a že bych se tu domluvil, to není moc šance. Jinak ale pomalá jízda v koloně stojí za – no jak to říct slušně?!! Dneska jedeme mezi třicítkou až padesátkou, občas tak pomalu, že se až motáme. Div, že všichni neusínají za jízdy. Kdyby se jelo pětaosmdesát až devadesát a po každých 45 minutách na deset minut zastavilo, byli by všichni svěží. Snažím se to vysvětlit Čenovo prostřednictvím vedoucímu výpravy už asi po třetí. Ale ten pořád říká, že musíme jet bezpečně! Tudíž pomalu. Tak nevím, jak je možné, že mu nedochází, že takhle je to daleko nebezpečnější...
Ale hlavně, tohle přece není svezení na motorce!

Dneska projíždíme samých prachem. Jak tady můžou Číňané žít a nemít všichni už od patnácti silikózu plic, to nechápu. A taky nechápu, jak v tom můžou mít vystavené všechno to zboží u cesty. I nakrájené melouny a jiné potraviny. Když jsem si šel koupit krabičku s mýdlem, protože tu jsem z domova v rámci šetření váhou nebral, tak ačkoliv vevnitř krámu, byla pokrytá strašnou vrstvou prachu. Až jsem se ji štítil vzít do ruky. Tak ukazuji babce, že ji chci otřít, a ona ji tak ledabyle ometá rukou. Půl špíny na ní zůstává. Ukazuji znova, že bych to chtěl otřít pořádně – a místo toho mi na to babka podává mikroténový, růžově pruhovaný, sáček. Tady to máš, panáčku, strč si to do pytlíku! Otřít si to můžeš doma...

Večer dorážíme do Bao Ji. Tady je hotel velmi slušný. Až na to, že dostáváme pokoj ve čtvrtém patře, ale výtah tu mají ne z přízemí, ale až z třetího podlaží. A na to jedno poslední patro, kam musíme s našimi nejrůznějšími bágly vylézt, už nestojí za to ho přivolávat. Tady zjišťuji, jakou mám nadváhu a jak nejsem ve formě! Od zítřka uberu na jídle, no čestně! Dneska večer ale určitě ještě ne. Zase se musím zúčastnit oficielní přivítací hostiny, která nás čeká prakticky v každém městě, do kterého dorážíme.

Na kraji města nás vítá parta motorkářů z místního motocyklového klubu s dlouhým červeným transparentem, a v jejich doprovodu jedeme na hotel. Na dnešní večeři nás zve šéf oblastního zastoupení prodeje QINGQI. Už se prý těší, jak si se mnou bude připíjet! Díky bohu už Čen ví, že alkohol nemusím, takže vždycky nějak vysvětluje, že já mám takový rozmar, že žádné, tedy ani čínské, pálenky nepiji. Že si dávám maximálně jedno pivo k večeři. Výjimečně se stává, že z něj bývají dvě, ale to tolik nevadí. Nakonec - zítra prý má být odpočinkový den!

Následující ráno vstáváme podstatně později. Ale hned se ukazuje, že tak úplně odpočinkový tenhle den zas nebude! Kousek naproti hotelu je další prodejna QINGQI a v té se má, jak se dovídám chvíli po snídani, konat další reklamní šou. Jenže já s tím nepočítal, mě to nikdo neřekl! Takže tady velkou reprezentaci dělat nebudu - mám na sobě to nejobyčejnější seprané černé tričko se čtyřmi dírkami na břiše! Jsou prošoupané od Olympusu, jak jsem ho tahal pod bundou už během loňské expedice Peking – Paříž. Ze všech triček, co s sebou mám, se totiž nejlíp nosí, protože je lehké a ze stoprocentně stoprocentní bavlny. Na reklamní focení si tedy přes něj natahuji firemní bundu od QINGQI, ale nejsem v ní ani tři minuty, a už je mi jasné, že v té se chodit nedá. Je z uměliny a hrozně se v ní potím. Tak rychle vyfotografovat a honem svléknout!

Pak je pro dnešek volno a tak mizím podívat se mezi krámky a prodejničky s motorkami a lecčíms ostatním. Nejdřív zastavuji u opravny jízdních kol a skůtrů a nechávám si přeměřit tlak v pneumatikách. Kupodivu drží. Čínští kluci mi sami od sebe hadrem trošku otírají mašinu a já zkouším, jestli tu nemají klíč na utahování drátů v kolech. Mají! Dokonce na moje dráty pasuje a oni jsou ochotni mi ho asi za patnáct korun českých nechat! Tak to beru. Klíč na utahování drátů s sebou v nářadí nemáme a já si myslím, že je kvůli občasné kontrole potřeba.

V půl šesté se vyjíždí za město, do hor. Podél výpadovky, která se za mýtnicí začíná vinout podle řeky mezi horami, je spousta malých výletních restaurací. U té poslední zastavujeme, hned za ní už začíná chráněná krajinná oblast. Tady nám vybrali místo pro dnešní slavnostní večeři. Hned uháním dolů k řece. Vody v ní není moc, ale na vykoupání by tu asi tři tůňky mezi balvany byly. Zouvám se, ale sotva stačím vejít do vody po kotníky, už je tu Čen, a tahá mě zpátky. Prý je to studené, prý je to nebezpečné a prý se to nehodí! Z těchhle tří námitek jsem ochoten akceptovat jen tu poslední. Možná se to tady a teď opravdu nehodí. Ale být tu sám, už bych ve vodě byl! Není totiž ani studená, ani nebezpečná – a kdyby byla, stejně by mi to bylo fuk. Já vodu miluji, zejména tu, co proudí, perlí přes kameny a může být klidně i studená, až pálí...