Po cestě hedvábí - 7.díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (květen 2007) od Petra Hošťálka.

V Lanzhou, starém a velikém městě ležícím na Žluté řece, jsem na sebe nerozvážně vykecal, že právě dneska slavím narozeniny. A tak se večer na mou počest koná další z velikých hostin v předem objednaném restaurantu za městem. K narozeninovému dortu dostávám papírovou korunu, kterou si musím kvůli nezbytnému fotografování nasadit na hlavu. Z jedné strany je na ní „Happy birthday to you“ anglicky, z druhé strany čínsky. Tedy alespoň předpokládám, přečíst si to neumím…

K narozeninám patří dárky. A tak dostávám čínský vějíř, křesťanský křížek na šňůrce k pověšení na krk a pak ještě něco: černou keramickou hruštičku, do které jsou nějaké dírky. Čen se mě s poťouchlým úsměvem ptá, jestli vůbec vím, co to je? A všichni kolem zvědavě čekají, jak se z toho vyvléknu!
Tak nějak samozřejmě mi to padne do rukou. Držím hruštičku v obou dlaních a prsty samy najdou svoje dírky. No jasně! To musí být obdoba okaríny! Nahoře na vršku hruštičky zbývá jeden otvor, tím se do toho určitě fouká…
Říkám, že to je hudební nástroj a hned to dotvrzuji fouknutím přes horní dírku. Z černé hruštičky zazní tón a když párkrát pohnu jedním z prstů, ozve se i zatrylkování. Klukům čínským tvrdnou rysy, tohle nečekali. Bodejť jim budu vypravovat, že jsem z muzikantské rodiny a že už jsem pár všelijakých hudebních nástrojů viděl! Děda hrával tubu ve vídeňské kapele a táta housle a kytaru v liberecké opeře, než v osmašedesátém emigroval a stal se prvním houslistou v salzburském Mozarteu…

Když se vracíme zpátky do hotelu, vezou mě oklikou přes město, vyhlídkovou jízdu, abych ze zdejších krás něco viděl. A musím říci, že tak bohatě a nádherně nasvětlené město jsem zatím ještě nikdy a nikde nezažil…

Z Lanzhou nás čeká dlouhá cesta přes města Jiayuguan a Hami do Turpanu. Turpan, nebo Turfan, eventuelně také Tu Lu Fan, je bájné město hojnosti, od nepaměti ležící na Hedvábné stezce. Je to město sice uprostřed pouště, ale oplývající nejsladšími hrozny, nejsladšími melouny a nejsladším ovocem. Také broskvemi, meruňkami a různými druhy slív. Oblast Turfanu je nejnižším místem Číny.
Vůbec nejnižším bodem je pak zdejší solné jezero Eding Lake. Ujguři, kteří jsou jednou z tady žijících menšin, mu pro jeho šedostříbřitou barvu říkají Měsíční jezero.
V Turfanu je horko. Místní teplotní rekord je tuším 49°Celsia, takže jsme na tom docela dobře, protože v téhle chvíli tu máme pouhých 37° ve stínu. V městě samotném je řada ulic, které vypadají jako lázeňské promenády. Jsou zastíněné plaňkovým loubím a všude nad hlavou člověku visí hrozny, stačí vztáhnout ruku a utrhnout.

Také večerní posezení v obřím zahradním restaurantu je pod loubím plným hroznů. Pozvala nás na něj oficiálně první dáma a vládkyně tohohle města. Je to vysoce postavená komunistka. Na večeři přišla nenápadně a velmi neformálně oblečená a k její cti je nutno říci, že o politice nepadlo za celý večer ani slovo. Za to nám velmi zajímavě vyprávěla o historii města i o tom, že tahle restaurace tu je celou dobu, odkdy hedvábná stezka existovala. Na cizince jsou tu zvyklí. Dnes jsme tu hosty stejně, jako bývali arabští či turečtí obchodníci, táhnoucí pouští Gobi s velbloudími karavanami. Karavanami, naloženými tím hedvábím, po kterém hedvábná stezka dostala své jméno…

Za Turfanem nás najednou vyhánějí z dálnice! Je uzavřená a my musíme jet prašnou a kamenitou cestou vedle. Od dálnice nás dělí ploché údolí, v němž uhání prudký horský potok. Po asi patnácti kilometrech najednou vidíme, proč nás dálniční policie zastavila a odklonila na starou cestu. Uprostřed dálnice hoří kamion s dlouhatánským návěsem. Zastavuji a fotím. Ale je to na hrozně velkou vzdálenost, takže ani teleobjektivem to na slušnou fotku nevypadá.

O kousek dál přichází nucená zastávka. Naše číslo osm má problém, prasklo mu několik drátů v zadním kole! Já si hned pár dnů po startu sehnal klíček na nyple a obě kola pravidelně kontroluji. Jak objevím volnější drát, hned výplet došponovávám. Klukům čínským se do údržby moc nechce a teď se to projevuje! Nejdřív uvažují, že by motorku rozebrali a naložili do doprovodného auta, ale když říkám, že to je nesmysl, náhradní dráty do kol přece nějaké s sebou máme a klíček na nyple taky, tak se nakonec pouští do opravy. Já zatím beru plavky a prolézám trnitým křovím k potoku. Jdu se vykoupat.

Z Číňanů si plavky s sebou neveze žádný. Nevím proč, ale oni se prostě venku, v přírodě, nekoupou. Já bych s chutí vlezl do každého potoka či řeky, které přejíždíme, oni ne. Ne, že by vodu neměli rádi. V hotelu jsou pod sprchou co chvíli. Ale venku, to ani náhodou! Lákám Čena, že jsem našel báječné místečko. Potok tu dělá tůňku, kde je skoro po krk báječná a velmi prudce proudící voda. Ale přesto, že z nich všech vedrem pot jen leje, Čen říká, že z nich do vody nikdo nepůjde. A já že uvidím! V zimě mě budou bolet kolena!
Chechtám se tomu jako blázen. Celý život lezu do kdejaké vody, navíc jsem o nějaký ten rok starší než on, ale že by mě měla bolet v zimě kolena? O tom teda doteď nic nevím!

Večer dorážíme do Urumqi, posledního opravdu velkého města na naší trase Čínou. Město se už zdálky hlásí kouřem. Ale když máme za sebou okrajovou čtvrť, plnou kouřících a prášících vápenek, rýsuje se před námi centrum. Najednou je vidět vysoké mrakodrapy a pětadvacetiposchoďové paneláky. To ale není nic pro nás. My se zabydlujeme v malém hotýlku na periferii, ve čtvrti, složené téměř výhradně z prodejen a opraven motocyklů.

Před námi je několik dnů, které máme trávit tady. Nejdřív mi není jasné proč. Už teď se náš časový rozvrh neúměrně protáhl. Ve chvíli, kdy dojíždíme do Urumqi, už jsme ve skutečnosti měli dojíždět do cíle v holandském Rotterdamu! A my ještě nemáme za sebou Čínu!
Pak se dovídám pravý důvod našeho zpoždění. Naše expedice nijak nepospíchá, protože dosud nemá vyřízené doklady pro vycestování za hranice! Odstartovali nás na cestu od Pacifiku k Atlantiku, aniž by jediný z čínských účastníků měl v kapse pas…
Čen mi večer na hotelu vysvětluje, že oni všichni museli své pasy předat Lianyungangské sportovní organizaci a ta je prý odeslala do Pekingu k vyřízení potřebných víz. Ale to se až doteď nepodařilo a tak se bude čekat!

Aby nám to čekání nepřipadalo tak dlouhé, jedeme si v mezičase udělat výlet do asi šedesát kilometrů vzdáleného horského lyžařského střediska. Připravili pro nás společný večer s místním klubem motorkářů. Slavnostní večeře se podává v prosklené společenské hale, která mi silně připomíná odborářská rekreační střediska ze začátku šedesátých let. Ale to nic nemění na tom, že kuchaři se tuží a dobrůtek na stoly servírují víc, než všichni dohromady stačíme sníst. Ale to už vím, že tady je potřeba ukázat hojnost. Kdyby hosti snědli všechno a nic nezbylo, bylo by to faux pas! Hosté musí vidět, že je všeho hojnost. Když je hodování za námi a se stejnou hojností se začíná nalévat čínská kořalka, prvního panáka nenápadně vylévám pod stůl a pak raději beru roha a diplomaticky mizím…

Druhý den máme v programu vyjížďku na koních do místních kopců - a pak zpět do Urumqi. Z Urumqi nás čeká už jen závěrečných asi šest set kilometrů na čínskou hranici. Dojíždíme do městečka, které se jmenuje Alashankou. Kolem dokola je jen poušť Gobi a jedno nedaleké solné jezero, jinak v okruhu osmdesáti kilometrů nic. Alashankou je malinkaté. Tři ulice rovnoběžné křižuje pět ulic příčných, Stará Boleslav je podstatně větší. Dva hotely, pošta, dvě banky a nádraží. Jeden vlak sem přijíždí ráno v sedm, jeden odjíždí večer v devět. Jinak nic. Je tu dost velká posádka, aby měl kdo střežit zdejší pohraniční přechod a úměrně tomu také dost profesionálních děvčat. To aby měli vojáci po večerech za co utrácet žold. Já mám jiné starosti. Díky zdržení, jaké jsem nečekal ani ve snu, propadla všechna moje víza. Jak zdejší, čínské, tak i ta do ostatních zemí, kudy měla expedice pokračovat! Takže nezbývá, než se vrátit do posledního okresního města, kterým je Bo La a tady požádat nejdřív o prodloužení čínského víza. Dostali jsme totiž telefonát, že v Alashankou se bude dalších nejméně čtrnáct dní čekat, než za námi pošlou výjezdní doklady pro ostatní čínské jezdce.
Čínské vízum mám za tři dny hotové. Měl jsem platit pokutu v dost značné výši. Našich asi dvanáct tisíc korun. To proto, že ve chvíli, kdy jsme společně s Čenem a vedoucím naší výpravy na cizineckou policii do Bo La dorazili, bylo mé původní vízum už tři dny propadlé. Taková pokuta je přeci jen dost značný nečekaný zásah do mých financí. Ale neuvěřitelnou shodou okolností právě tady, v Bo La, je provdaná Čenova švagrová za druhého radního. A druhý radní se samozřejmě s náčelníkem cizinecké policie zná. Takže díky protekci to naštěstí jde najednou i bez pokuty. Teď bych jenom potřeboval, aby měl Čen další stejně dobře provdané švagrové i v Kazachstánu, v Rusku a Bělorusku. Do všech těchto zemí mi totiž propadla víza také…

Po asi deseti dnech přichází z jinanské továrny zpráva, která na nás dopadá jak ledová sprcha. Nikdo z čínských jezdců výjezdní doklady za hranice nedostane! A v důsledku toho továrna expedici končí. Do Evropy, k Atlantiku, se pokračovat nebude!

Většina jezdců v té chvíli balí a odjíždí vlakem domů. Se mnou zůstává v Alashankou nakonec jen Čen a náš mechanik Wu. Vedoucí výpravy odjíždí zpět do Urumqi, aby odtamtud vyrazil letadlem do Pekingu. Chce se pokusit situaci ještě zachránit a rozhodnutí o ukončení expedice zvrátit.
Mě volají z továrny extra. Rusky mluvící slečna Liana Wang se mě ptá, co teď hodlám dělat? Jestli se mi chce pokračovat?
Jaképak chce?!! Říkám jí do telefonu, že já přece pokračovat musím! Přece jsem slíbil, že s jejich motocyklem Hedvábnou stezku projedu a k Atlantiku dorazím. Tak nehodlám udělat ostudu ani sobě, ani té motorce. Zvlášť, když až do téhle chvíle neměla jednu jedinou závadu!!!

Vlastně mi to přichází docela vhod. S Číňany byly naše denní průměry hodně nízké. Obvykle tak do dvě stě padesáti, nejvýš tři sta kilometrů. A to není nic pro mne. Takže se docela těším, jestli se mi ovšem podaří dostat se v pořádku přes hranice, jak za to vezmu. Máme za sebou šest a půl tisíce kilometrů Čínou. Teď je přede mnou nějakých dobrých deset tisíc kilometrů Kazachstánem, Ruskem a západní Evropou, než dorazím do Holandska k moři. A pak ještě do Průhonic, kde v zastoupení Yuki napjatě čekají, jestli se podaří mně i mé motorce yuki v pořádku dojet.
Až teď se dovídám, že ani přechod hranic nebude jednoduchý! A také to, že jsem celou Čínou vlastně jel tak napůl načerno. V Číně se prostě cizinec s vlastním motocyklem a evropským řidičákem pohybovat nesmí. Dokonce ani, když je to v zájmu takové fabriky, jako je největší motorárna v Asii. Takže v dokladech motorky nejsem zapsán já. Mám tam uvedenou Lianyungangskou sportovní organizaci.
Úplně poslední den před odjezdem mě, Čena i našeho mechanika Wu zatýká místní policajt. Po asi hodinovém čekání se dovídáme, že jsme se nezaregistrovali! Každý cizinec, který do pohraničního městečka Alashankou přijede, je povinen se zaregistrovat. Kde? No na místní poště!

Jak to kluci čínští vyřešili nevím. Ale druhý den ráno, když se s nimi definitivně loučím, policajt přijíždí a doprovází mě až na hraniční přechod. A dokonce i do celního prostoru. Tak nevím. Chce mi jen potřást rukou na rozloučenou a popřát šťastnou cestu, nebo se jede osobně přesvědčit, že už mě má, definitivně a nevratně, za hranicí svého revíru?

Klukům se koulejí slzy a smáčejí jim motocyklové bundy, které si dnes kvůli mně naposledy symbolicky oblékli. Pro ně dobrodružství, na které se tolik těšili, končí. Já mám před sebou Kazachstán, Rusko a Evropu. Do cíle mě čeká ještě dobrých deset tisíc kilometrů. A ty už pojedu sám…