![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Info pro novináře, presskit.
|
||
![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: STADION S 11 - 1958 (cestovatelský) JIKOV - karburátory motocyklové ZETOR 15 - traktor SIDECARY - přehled výrobců PRAGA - nákladní typ RN 1938-1953
Poslední aktualizace:
8.2.2025 Motocykly civilní - LAURIN & KLEMENT typ T.B. - 1901 3.2.2025 Motocykly civilní - JAWA-ČZ 175 - 1959 31.1.2025 Š - ŠKODA autobusy 706 RO |
|
Po cestě hedvábí - 8.díl
Původní cestopis pro Truck Magazín (červen 2007) od Petra Hošťálka.
Okamžik, kdy jsem projel čínskou celnicí a ocitl se na území Kazachstánu, byl pro mě obrovskou úlevou. Na kazašské celnici se sice divili, jak to, že mám dva pasy a hodně dlouho zkoumali, jestli nejsou falešné a jestli se to vlastně smí, ale pak mě odmávli. Konečně zas mám v rukou řidítka svého motocyklu, silnice přede mnou ubíhá a od téhle chvíle už je veškeré rozhodování výhradně jen na mně. Už jsem měl být dávno v cíli a doma. A tak za to opravdu pořádně beru. Alespoň zčásti bych zdržení, nabrané čekáním na čínské hranici, rád dohnal.
Za první odpoledne (přes hranici jsem se dostal až asi o půl druhé) mám za sebou celkem 433 kilometrů. Podstatně víc, než kdybychom jeli v čínské koloně. Je večer, sedím v pohodičce ve stanu kousek vedle říčky, je tu ideální místo pro táboření. Krájím si tlusté krajíce chleba, přikusuji buřty z čínské konzervy a zapíjím to láhví piva. Když usínám, na stan začínají hlasitě bubnovat první cákance deště. Z devadesátky jsem během těchhle krkolomných manévrů stačil něco ubrzdit, tak na zem lehám asi v padesátce. Zůstávám v sedle, držím oběma rukama řidítka a jsem připraven mašinu odstrčit, kdyby měla začít dělat nějaké krkolomnosti. Ale nic. Po patnácti, snad dvaceti metrech se pomalu otáčí na boku a zůstává ležet předkem proti směru, odkud jsme spolu přiletěli. Způsobně, těsně u pravé krajnice. Dobře, že jsem se v mládí učil s motorkou padat… Vstávám, za mnou jsou rozházené nějaké střepy a kousky černého plastu. Samozřejmě pravé zrcátko. O metr dál se válí rolička stanu a obal s pogumovanou celtou přes mašinu. Ale jinak nic! Já blb! Ani mě v té chvíli nenapadá, že pravý reportér by ze všeho nejdřív udělal pár fotek! Nejlíp, ještě když se po bouračce ani nestačil usadit prach. Ale já místo toho honem zvedám motorku, aby netekl benzín z karburátoru a kyselina z baterky. Na foťák si vzpomenu až jako na poslední. Měl jsem ho v brašně na břiše a ta je teď v jednom místě prodřená a chybí půlka plastové přezky zapínání. Když je motorka zpátky na kolech, zjišťuji, jak moc jsem měl pravdu, když jsem tvrdil, že kufry namontované vpředu, před koleny jezdce, jsou v případě pádu ideální ochranou pro nohy i pro motorku. Pravý je, jako by ho ze strany přejel obrovskou rašplí. Sice je po eleganci, hroty šutrů přejely nemilosrdně i znak Giwi s italskou trikolórou, ale kufr vydržel. Je celý, neprodřený a dokonce ani zámek nepovolil! Vzadu si motorka lehla na roh kufru záďového, ale ani tomu nic není. A kamenného struhadla se dotkl i pravý okraj plexi. Je na něm pár šrámů, ale i ono vydrželo, je celé!!! Když je prohlídka škod u konce a pár rozházených drobností uklizených stranou, uvědomuji si, že mě lehce pálí pravé předloktí. Vyhrnul se mi rukáv mé čínské motocyklové bundy a já si o struhadlo škrtnul vlastní kůží. Je z toho pořádný krvavý flek, ale je to jen povrchová odřenina. To je sranda. Prodřený rukáv té parádní bundy by mě mrzel víc. Klouby prstů pravé ruky mi zachránily rukavice od Padany, na karbonových protektorech je to zatraceně dobře vidět. To ráno před odjezdem z Číny, čtvrt hodiny před poslední společnou snídaní, Čen prohraboval svoji naditou tašku s léky a ptal se, jakou medicínu mi ze svých zásob má na cestu dát. Já se mu vysmál, že jsem zdravý člověk, že žádnou medicínu nepotřebuji. Tak vylovil aspoň ruličku gázového obvazu a strčil mi ji do ruky, ta že se může hodit vždycky. Ani jsem ji nedal do báglu, jen ji strčil do kapsy u kalhot. Teď do nich po paměti sahám a když u mě zastavuje béžový UAZ, který jsem před deseti kilometry předjížděl, už mám ruku svépomocí obvázanou. Chlapi se ptají, co se stalo a já ukazuji na prázdnou přední gumu. Ptají se, jestli mám náhradní duši („kámeru“), tak říkám, že mám a pak se ptám já, jestli oni mají s sebou kanystr. Diví se proč? Ukazuji, že moje motorka má jen boční opěrku, takže když chci vyndat kolo, musím ji buď nemilosrdně položit na zem, nebo ji něčím podložit. Chápou. V mžiku stojí motorka břichem na kanystru a přední kolo je ve vzduchu. Pracně odšroubovávám sedlo, lovím náhradní novou duši a vyndávám klíče, abych povolil přední osu. Když je plášť dole, nevěřím vlastním očím. Tenhle defekt jsem zažil naposledy před třiceti lety! Duše sama od sebe praskla ve švu, má deseticentimetrovou trhlinu!!! Není divu, že byl předek prázdný okamžitě, že se to nezačalo hlásit lehkým plaváním! Až přijedu, budu se muset zeptat Hanzlíka, co by s tím v devadesátce dělal on. Třebas by to ustál, vždyť je kaskadér jeden z nejlepších… Příští den dorážím do Astany, hlavního města (dřív byla hlavním městem Alma-Ata) a před desátou dopoledne už stepuji před pasovou přepážkou na ruské ambasádě. Musím si nechat vystavit nové vízum do Ruska, to, které jsem měl, mi kvůli Číňanům propadlo. Je pátek dopoledne, ale mám neuvěřitelné štěstí. Netrvá to ani dvě hodiny a potřebné vízum držím v ruce! Ale jestli je to včerejší bouračkou, psychickým napětím, jestli to klapne s vízem, nebo náročnou odpolední etapou po neuvěřitelně rozbité mnohakilometrové objížďce, po 517 kilometrech toho mám dost. Takže když se na obzoru objevuje město Atbasar, ubírám plyn a končím v malém penzionu na periférii.
Na kazachstánsko-ruskou hranici dojíždím až hodně pozdě večer. Dva a půl tisíce kilometrů Kazachstánem jsem, navzdory té dnešní kluzké etapě, dokázal ujet za dva dny a dva půldny. Dnešní poslední noc si objednávám nocleh v motelu přímo u hraniční závory. Nevím, k čemu by mi byly zbylé kazašské peníze. A tak si v liduprázdném hotelovém baru dávám luxusní večeři. Boršč, pak steak s bramborem a zeleninovou oblohou, pivo a navrch zmrzlinu a dvě tabulky čokolády. Barmana kvůli tomu musím budit…
Ráno mě před motelem čeká překvapení v podobě centimetr tlusté vrstvy jinovatky po celé motorce. Recepční, když vidí, jak ji seškrabuji ze sedla a balím se do teplé motocyklové bundy, poznamenává, že v rádiu hlásili, že na Urale už padal první sníh! Tak to se mám na co těšit! A když dojíždím k ruské závoře, je tu další ledová sprcha! Já skrz hranici smím. Ale moje motorka ne… |