2012 - Na Stalingrad!

Původní článek pro ČMN číslo 39, ročník 2012

Startujeme z Českých Budějovic, od Jihočeského motocyklového musea. To proto, že oba stroje, na kterých jedeme, jsou z jeho expozice. A předpokládaná trasa? Rakousko, Slovensko, Zakarpatská Ukrajina, Ukrajina, Rusko a cíl Stalingrad. Nebo Volgograd, jak se jmenuje dnes, eventuelně Caricyn, jak se jmenoval úplně původně, před velkou říjnovou revolucí…

Na výletu, který má měřit něco kolem osmi tisíc kilometrů, se s nějakými ztrátami vždycky musí počítat. A pokud se na něj vydáváte s motorkami, kterým je už přes sedmdesát let a mají za sebou dnes nezjistitelný počet kilometrů i předchozích majitelů, tak obzvlášť. První ztrátou je náš zásobní kanystr na benzín, který veze vedle zadního kola Miloňova pískovka. Když po místních okreskách objíždíme Vídeň, říkám mu, aby ho naplnil až po hrdlo, protože na Slovensku bude benzín dražší, než v Rakousku. Ne, že by nás dvacet litrů mohlo spasit, z Bratislavy do Vyšného Nemeckého stejně budeme tankovat několikrát, ale když už ho vezeme, tak proč by měl být prázdný? Jenže Miloň, už s připravenou pistolí v ruce, říká, že má pocit že vidí skrz! Šplíchne dovnitř deci – a opravdu! Teče! Prodřel se vespod o pásovinu držáku…

O pár kilometrů dál projíždíme malebným rakouským městečkem a najednou nás mezi dvěma vymazlenými vilkami doslova praští do očí zarostlá parcela. Před nedostavěným domem tu v nesekané trávě stojí několik rezavých traktorů a dvoukolový khaki vlek, který Američané tahali za Studebakery a jinými válečnými náklaďáky. Vypadá to, že tu už douho nikdo nebyl. Prolézáme mezi poklady šíleného sběratele, kterého pořádkumilovní sousedé určitě nemají rádi, fotíme, a nakonec na hromadu rezavých pokladů na podestě nedokončené verandy přidáváme pietně náš kanystr. Bude tu v dobré společnosti…

Voda, samá voda
Už před odjezdem jsme si slíbili, že se ponoříme do každé řeky, kterou budeme přejíždět. Oba jsme s Miloněm vodomilové a když jsem mu vyprávěl, jak nádherné řeky na Ukrajině a v Rusku jsou, byl nadšeně pro.
První přichází na řadu Hron. Lezeme do něj pod starým, už nepoužívaným, nýtovaným mostem.Vody tu není moc, do řeky si musíme doslova lehnout, abychom se ponořili celí, ale rozkošnicky se v ní válíme. Je čisťounká a osvěžující, fakt požitek…
Následující večer dojíždíme do Michalovců s tím, že další koupel si dáme na přehradě v Zemplínské Šíravě. Podle mapy to vypadá, že hned v první následující vesnici stačí odbočit vlevo a měli bychom být u vody. A opravdu! Před kostelem zahýbáme, pak pár set metrů terénní vložky po zarostlé cestě lesem a najednou je před námi plážička, nad kterou září právě zapadající oranžové slunce. Nikde nikdo, jen vprostřed písku plápolá oheň. Kdosi nám tu připravil táborák a sám decentně zmizel. Tenhle večer je tak krásně, že ani nestavíme stan. Jen hážeme spacáky do vyhřátého písku.

Medíme si…
Hraniční formality, které absolvujeme druhý den dopoledne, netrvají ani půl hodiny. Pak v Užhorodě vyměňujeme peníze a zastavujeme ve dvoře, kde je autodílna, pneuservis, nevelká restaurace a nad tím vším nápis Zakarpatský BMW Klub Ukrajina. Ptám se prvního kluka, který tu sedí, kde by se dal sehnat starší kanystr místo toho našeho odhozeného – a on říká „no u mě, v garáži!“ Miloň ho bere na tandem a než dopíjím kafe, jsou zpátky. Je to neuvěřitelné, ale kanystr ruský, který jsme dostali za pár hřiven, nejenže v držáku přesně sedí, ale je dokonce v přesně stejné pískové barvě!
V té chvíli se dá říct, že si opravdu medíme. Jako dárek navíc nám ten kluk totiž dává dvoukilový plastikový kyblík, plný sladkého medu. Prý od strýčka z Hoverly…

A máme problém!
Moc jsme toho ještě neujeli, jsme sotva čtyřicet kilometrů za Mukačevem, když Miloň náhle zahýbá na parkoviště a zastavuje: „Motor jde, ale netočí se kardan!“
Po někom z předchozích majitelů, možná ještě po Wehrmachtu, měla písková er-dvanáctka křivý rám. Přišli jsme na to nedlouho před odjezdem, tak jsme jej srovnali do nuly, ale netušili jsme, že se to podepsalo na tisícihranu kardanového hřídele. Protočil se v unašeči!
Náhradní kardan s sebou máme, ale unašeč ne. Ten jsem poškozený neviděl nikdy…
Telefonujeme do Budějovic, kde se u kamaráda renovuje ještě jedna er-dvanáctka, aby sáhnul mezi náhradní díly a poslal nám unašeč po autobusákovi. Klapne to, ale až na podruhé. První autobus z Brna do Mukačeva totiž nejel, protože se nesešlo dost cestujících…
Po dvou a půl dnech, kdy jsme spali ve spacácích pod přístřeškem kiosku se suvenýry, je oprava vyřízená za dvacet minut. Ještě poslední boršč na rozloučenou a vyrážíme dál. Ten večer se koupeme ve studené Latorici, tekoucí z karpatských kopců a stan stavíme na jejím břehu.

Policejní praktiky
V Iršavě, kam jsme si jeli pro unašeč, přivezený z Brna ochotným ukrajinským autobusákem, nás zastavili policajti. Strčili nám před obličej alkohol-tester a bylo tu první překvapení: Naměřili mi 0,3 promile!
Miloň má 0,0 - jenže nepil ani jeden z nás! Vedou mě ke služební Samaře a říkají, že pojedeme do banky, kde zaplatím tři tisíce hřiven pokutu. „Tak to tedy ani náhodou!“ namítám, protože jsem nic nepil. Vyhrožují, že v tom případě se pojede do nemocnice, na odběr krve! Jenže když souhlasím a sám si sedám k nim do vozu, najednou jsou v rozpacích. Ještě jednou se ptají, jestli nepojedeme raději do té banky zaplatit pokutu, ale pak to vzdávají: „Vy, gospodin Gošťjalek, uže staršij čelověk. Zděs vaši dokumenty, iditě!“, vracejí mi zničehonic doklady a odjíždějí.
Po dvou dnech, o pár set kilometrů dál, se situace opakuje. Tentokrát má pro změnu Miloň 0,2 promile , zatímco mně ukazuje tester 0,0!
Také tady se nejdřív mluví o vysoké pokutě a pak o nutnosti odběru krve. Jenže když i Miloň ochotně nasedá do jejich vozu, že tedy na krev, najednou couvají, že u nich se krev odebírá jen v případě bouračky. A pokud doopravdy nepil, tak že má asi nemocná játra…
Neplatíme ani tentokrát samozřejmě nic a pak se od místních dovídáme, že ne všichni policajti jsou oukej. A takhle to zkoušejí. Když se ptám, jak to dělají, tak jeden prý má něco upito a než vám tester strčí pod nos, sám do něj dýchne. No a koho napadne, podívat se na displej předem, jestli je na něm opravdu nula?
Až dodatečně mě napadá, že to tak asi doopravdy bude, protože pokaždé nadýchal ten, který dostal tester pod nos první. Druhý z nás už se vždycky na displej nedůvěřivě podíval…

Mokro v kalhotách
Už v Haňkovici, té zakarpatské vesničce, kde jsme museli čekat na unašeč kardanu, se rozpršelo. A prší dál. Jedeme v hustším či řidším dešti až za Lvov. Oba sice máme „zaručené“ návleky do deště, Miloň kombinézu a já zvlášť kalhoty a zvlášť bundu, ale stejně do nich po pár hodinách teče. Sedíme za řidítky se zadky ve vodě. Říkám, že mokro v rozkroku míval člověk už v kojeneckém věku, takže by na to měl být zvyklý, ale Miloň oponuje: „Pokud si ještě pamatuju, tak tehdy stačilo párkrát zařvat a vždycky mě milující ženská ruka přebalila do suchýho! Jenže tady, i kdybych řval jak tur, tak nic!“
Kousek před Kijevem sjíždíme večer z náspu pod most a tady kousky nalezeného dřeva, namočeného do benzínu, rozděláváme oheň. Všecko se nám sice před spaním daří usušit, ale když zalézáme do spacáků, voníme oba jak uzený, právě vytažený z komína. A když ráno zpod mostu vyrážíme na další kilometry, začíná opět intenzívně lejt! Být motorkářem prostě slibuje nezapomenutelné zážitky…

Silnice v rusky mluvících zemích jsou plné neuvěřitelně pohostinných lidí
Snídáme obvykle zdejší báječný chleba s darovaným medem a na oběd se stavujeme v bistrech u silnice. No a večer si dáváme něco z vlastních zásob – a k tomu mě napadlo udělat si v ešusu salát. Tak zastavujeme u skupinky babek, které vedle autobusové zastávky prodávají zeleninu, naporcovanou a naváženou v kyblíkách. Jenže já říkám, že celý kyblík ne! Kam bychom ho dali? Potřebujeme jen dvě rajčata a jednu okurku.
Babky se ptají, odkud a kam jedeme a pak se začínají předhánět, která z nich nám těch pár rajčátek podaruje. Během chvíle tu stojíme s náručí pytlíků od každé – nedá se odmítnout! A na závěr ta, která říká, že ona je Turkyně, nutí dceru, aby nám ještě vybrala několik baklažánů: „Né, tydle né! Dej jim támdlety, ty pěkný!“ a nic není platné vykládat jí, že baklažány nemáme kde tepelně upravit, dostáváme pytlík další…
Ještě za dva dny máme plnou sajdu zeleniny. Ale do pořádného salátu nám chybí cibule! Říkám Miloňovi, ať v Melitopolu zastaví na rynku, jenže ouha! Jsme sice na tržišti, ale tohle je rynek pro velkoodběratele! Je tu všechno. Zelenina, ovoce, hroznové víno, ale jedině v pytlích nebo ohromných krabicích. Jdu kolem dvou udělaných ženských, jenže ty říkají „Jó, tak kdybys, moloděc, chtěl cibule dva pytle!“
O dva stánky dál vidím otevřený nákladák, kde mezi nacpanými pytli leží na podlaze zakutálené dvě malé žluťoučké cibulky. Ukazuji na ně a chlápek jen sáhne za sebe a s úsměvem mi je podává.
Máme, co jsme potřebovali a tak se vracíme. Jenže jedna z těch udělaných ženských mě zastavuje:
„Ukaž, co ti dal!“ A vzápětí pohrdlivě odfrkne. „Pchá! Takový mrňavý? Todle jsou cibule, abys věděl!“ a vráží mi do ruky dvě cibule, bílé a obrovské, jako její houpající se ňadra…

Objeli jsme Dněpropetrovsk, minuli Lugaňsk, pak ještě kousek popojeli a Ukrajinu máme za sebou. Je půl šesté večer, když dojíždíme k čáře a před námi čeká jen pět osobáků. Libujeme si, jak je to fajn. Za chvíli budeme v Rusku a než slunce zapadne, máme dost času najít si parádní místečko pro stan.
Omyl!

Na ruské hranici jsou problémy vždycky
Ukrajinští celníci byli v pohodě. Jenže teď stojíme před ruskými a vypadá to na dlouho. Už jsem to v minulosti zažil několikrát: velká země - velká byrokracie.
Tentokrát koukáme jak blázni: kdyby se valem nestmívalo, bylo by to k smíchu! Rusové mají computery, které neumí zaregistrovat vozidlo, vyrobené před rokem 1950! A my jedeme na bavorácích, vyrobených za druhé světové války…
Trvá to přes dvě hodiny, telefonují snad až do Moskvy. Jak to nakonec řeší a jestli to musel povolit sám Putin, nevíme, ale za závoru se dostáváme až za tmy.
Představovali jsme si, jak budeme tábořit už na břehu některé ruské řeky a teď s nažloutlým světlem našich historických reflektorů tápeme mezi střepy z rozbitých láhví a rozházenými cáry igelitových pytlíků na kraji Doněcku. Kus vedle se rýsuje obrovská hala, kde tušíme firmu na zpracování odpadu, ale v téhle tmě už opravdu není šance hledat flek lepší. Když si na vařiči ohříváme konzervy, přicházejí s baterkami dva hlídači v černých kombinézách, že tady se tábořit nesmí. No, mají smůlu. S našimi nedostatečně svítícími mašinami už dál určitě nepojedem, ostatně nehodláme se tu zdržovat dlouho - ráno budem pryč. Tak nám aspoň nakukují do stanu, jestli jsme tu opravdu jen dva, abychom na ně nebyli v přesile a pak mizejí ve tmě, odkud přišli.
Ještě nemáme dojedeno a přichází návštěva další. Dva nevelcí psi, každý jiného neurčitého vzezření, ale oba zjevně přátelštěji naladění, než ti dva před nimi. Vylizují odložený ešus i konzervy a pak ejhle: jeden z nich je fena a tak se chutě dávají do sexu. No, to nám teda chybělo! Už jsme z domova víc než týden a tak teď celou noc nebudem myslet na nic jiného…

První noc v Rusku je za námi! Budí nás střídavé řvaní a pokašlávání buldozeru, který kdesi vlevo, za plechovou halou, přesunuje hromady odpadu.
Když lezeme ze stanu, přichází chlápek v černých teplákách a s telefonem na prověšeném opasku, nejspíš střídá ve službě ty dva, co nás kontrolovali večer. Říkáme, že balíme a už jsme na odjezdu.
Ještě, že jsme sem zajížděli v noci a neviděli, jak je cesta pokrytá tisíci střepů z rozbitých láhví! A taky, že to potmě neviděly ani naše pneumatiky - zejména ta moje zadní, teď už úplně hladká…

Jak je možné, že v půlce osmitisícové trasy jedu s holou zadní gumou? Vím, nemělo by se to, ale vyjížděl jsem s jedním milimetrem vzorku. S tím, že na Ukrajině a v Rusku se 4,00 – 19 dá koupit na každém rynku, protože na nich jezdí Uraly i Dněpry. Předpokládal jsem, že tam budou levnější, takže koupím ne jednu, ale nejmíň čtyři do zásoby. Kdybych nedojel a zadek náhodou bouchnul, se sajdou a při našem tempu se nic neděje. A samozřejmě, na obou sajdách vezeme plnohodnotné, nově obuté, rezervy…

Jenže v Užhorodě, to už jsme měli za sebou první tisícovku kilometrů, pořád skoro milimetr na gumě byl, tak jsem řekl zkusím to ještě do Kijeva. Protože vzorek byl i po další tisícovce pořád ještě rozeznatelný, napadla nás v té chvíli nás ďábelská myšlenka: co takhle zkusit, kam až vlastně ta stařičká barumka vydrží?!!

Potřebujem směnit prachy!
Místo abychom vyjeli dál, vracíme se zpátky do hraničního Doněcku, neboť nemáme ani rubl a za hřivny nám v Rusku nikdo nic nedá. Hned na prvním semaforu nás předjíždí auťák, z jehož otevřeného okýnka na nás řidič volá, jestli něco nepotřebujeme?
„Děngi izměniť – směnit peníze!“ volám a on, ještě napůl v křižovatce, okamžitě zastavuje a ukazuje, ať zajedem ke kraji. Bere mobil, vytáčí svého kámoše a my slyšíme, jak říká, že jede k němu, protože kamarádi Češi potřebují ruble. Miloň přisedá do otevřených dvířek a já zůstávám u motorek. Koukám, jak semafor mění barvy a fotím ruská auta, co jezdí kolem.

Zelená zhasíná, pak blikne žlutá a rozsvěcí se červená. Před semaforem brzdí frajer, který se po mě zvědavě otáčí: „Deutsch? Něéémci?“
„Né“, odpovídám „Čééchy!“ a on, že máme krásný motocykly! Směju se a vracím mu to. Říkám, že u něvo krasivaja Volga. V té chvíli naskakuje zelená a on, aby se pochlubil, vytáčí motor do obrátek a pak pouští spojku tak, že zadní gumy zaječí a zakouří se z nich. Přetrhnul by kardan, jen aby ukázal, že jeho „krasivaja“ Volga je opravdu ta nej..!
Náš nový známý je s Miloňem za chvíli zpátky. Jsme přílemně překvapeni, že rubl je ještě míň než koruna, i tím, že kamarád, u kterého byli peníze vyměnit, nám udělal kurs ještě o chlup lepší, než by to bylo v bance.
Sergěj vypravuje, že sloužil v Čechách, respektive na Moravě. Proto si taky okamžitě všimnul našich espézetek a proto se ptal, jestli něco nepotřebujeme. Byl nejdřív v Králíkách a pak v Červené Vodě. Má prý autodílnu, ve které opravuje náklaďáky. Dává nám své číslo, kdybychom cokoliv potřebovali, máme prý v něm v Doněcku přítele, který nám rád opraví na motorkách, cokoliv budeme potřebovat!

Kolchozním traktoristou…
Parádně jsme se vykoupali v řece Severski Doněc a vyprali v ní ponožky a slipy, které teď sušíme za jízdy na řidítkách. Jedeme tak placatou krajinou, že Miloň náhle zastavuje a když se ptám, co je, říká že nic - že si jen musí vyfotit tu čáru k obzoru před námi!
Náhle, za vesnicí Uglegorskij, trčí z té roviny po levé straně kopec. Je příliš strmý a pravidelný, než aby se dalo věřit, že je pravý a ne nasypaný. Zvlášť, když se na jeho vrchu vypíná k nebi nápadně natřený modro-žlutý traktor!
Zas jeden pomník sovětské historie!

Traktor má ocelová orebná kola, vpředu s vodícím břitem, vzadu s nanýtovanými záběrovými ostruhami. Pod chladičem z něj trčí roztáčecí klika. Nedá mi to a tak funím a lezu po ujíždějícím svahu vzhůru. Nahoře nejdřív hladím rukou chladič a pak se zezadu protahuji mezi širokými blatníky a sedám za volant.
V té chvíli mi docvakává, že takhle se přece nasedá na koně! Taky se nejdřív pohladí po čumáku, než se přes něj zezadu přehodí noha a dosedne do sedla. Když jsem v Mongolsku projížděl kolem Čingischánova rodiště, říkali tam, že byl takový chlap, že po jeho nájezdech prý nejmíň čtvrtina evropských obyvatel má dodnes stopy jeho DNA v genech.
Takže ač na koních nejezdím a nemám k nim vztah, podle způsobu, jak jsem právě osedlal traktor, mám je v genech určitě i já - praprabábi promiň, že jsem to vykecal!
A taky mám samozřejmě nutkání vyzkoušet si , jak se asi řídí takovýhle stroj. To zná přece skoro každý chlap – tak teď držím volant a hrdě přehlížím kolchozní lány před sebou…

Přišli jsme na to!
Zdejší osmdesátka benzín, na který nám motory tak dobře běží, zalepuje šoupátka v karburátorech!
Osmdesátioktanový benzín tankujeme od první chvíle, co jsme překročili hranice ze Slovenska na Ukrajinu. Proč? Pomineme-li, že je o něco levnější, tak proto, že motory našich válečných bavoráků byly na nízkooktanový benzín konstruované. Mají to dokonce vyznačené na hlavách válců písmenky OZ 74, což znamená oktanové číslo dokonce jen 74.
Ještě v roce 2006 se na Ukrajině i v Rusku dal koupit benzín s oktanovým číslem 76 a my se těšili, jak ho vyzkoušíme. Jenže i tady se čas hnul kupředu a tak, ačkoliv na některých stojanech zůstalo původní označení, ve skutečnosti už z nich teče výhradně osmdesátka.
Posledních pár dní, vždycky po ránu, zoufale promazáváme bowdeny a rozhýbáváme otočné rukojeti, protože nemůžeme utáhnout plyn. Od zakarpatské Ukrajiny jsme jeli v dešti, tak jsme mysleli, že do nich zateklo a zarezavěly. Dneska plyn Miloňovi dokonce zůstal najednou viset a nešel ubrat! Tak u benzínové pumpy a obchodu s náhradními díly do náklaďáků rozebíráme karburátory a při podrobné prohlídce zjišťujeme, že v šoupátkové komoře se usazuje špinavě černá lepivá vrstvička, kterou ani čerstvý benzín nerozpouští! Nejspíš nějaké zatracené aditivum!
Černé lepidlo dlouze a pracně vytíráme kouskem hrubšího hadru a dočišťujeme toaleťákem. A protože můj motor začal na volnoběh zhasínat, protahujeme měděným drátkem i trysky.
Je to dvacet minut zdržení, ale stojí za to. Konečně zas jde přidávat dvěma prsty, motorky opět začaly chytat na první šlápnutí a volnoběh drží!

Historie na prodej
První Volhu s nápisem „Na prodej“ a telefonním číslem za čelním sklem jsme potkali před Iršavou. Stála v zahrádce, za drátěným plotem, ve světlé nazlátlé metalíze. Jenže při bližším ohledání nic moc. Ve skutečnosti druhá série, už s plechovou prostříhávanou maskou, ale na kapotu fušersky přidaný jelen ze série první.

V Dněpropetrovsku jsme pokořili Dněpr. Miloň v jeho vlnkách nejen smočil kola motorky i sajdkáru, ale když jsme lezli do vody, navlékl si tričko s nápisem Dněpr v azbuce.

Chvíli poté, na výpadovce za městem, jsme uviděli hráškově zelenou Pobědu. Stála za plotem čerpačky na propan. Sice ta nejstarší, která se k nám nedovážela, ale chudinka. Hodně zkorodovaná, s nabastleným jiným čelním sklem a palubní deskou z Volhy, u té už by kvalitní renovace znamenala dost tvrdý oříšek. Chlápek, který vedle postával jako obsluha, se jen uculoval, když jsme ji fotili. Co s ní majitel zamýšlí, říkal, že neví. Je jen zaměstnanec. Ale přitáhli ji nedávno a pokud se neprodá, není vyloučeno, že půjde do „avtolomu“ – do šrotu.

Pak, o pořádných pár kilometrů dál, v Buglegorsku, jsme si dali oběd v „Kafé Voyáž“, které růžovým srdíčkem nad dveřmi evokovalo spíš bordel, než restaurant. Když jsme dobaštili boršč a nudle s gulášem, zastavil jsem vyfotit si Záporožce, posazeného na střechu nedalekého pneuservisu jako poutač.
„Líbí se ti? Je na prodej, zavolám kamaráda, sundá ti ho autojeřábem!“, nabízel majitel, který vyběhl hned, jak mě viděl brzdit.

Ale proč to všechno líčím - teď, když jsme vyčistili karburátory od toho svinstva přidávaného do benzínu, koukáme kde umýt ruce, abychom honem mohli vzít do rukou foťáky. Hned vedle je totiž vystavená Volha carevna, ještě ta s jelenem a hvězdou na masce. A opravdu krasavice!
Za oknem má papír s nápisem „Prodám“ a telefonním číslem, na které by stálo za to zavolat: tmavozelená metalíza odpovídá originálu, vpředu původní bílé blinkry a čalounění jak má být. Jediné co neodpovídá, jsou kouřová skla v oknech, za ta by restaurátor zasloužil přerazit ručičky…

Čumákem proti ní čeká na svého kupce černý Moskvič 401, ale v podstatně horším stavu. Kapota, ani dvířka moc nesedí, chybějí dvě kliky a zadní dveře nejdou pořádně zavřít. A místo ručičkových směrovek má, chudák, vpředu i vzadu namontované obrysové lampičky z bojového gazíka.
Vracíme foťáky do futrálů a protože do Volgogradu už je jen 219 kilometrů a je půl čtvrté odpoledne, říkáme si, že do večera bychom mohli být tak šedesát před.

Cíl je na dosah
Přejíždíme obrovský a pečlivě střežený most přes Don a těsně za ním zastavujeme na parkovišti, kde je nespočet krámků s díly, olejem a občerstvením pro řidiče. Je osm večer, tak akorát čas poohlédnout se, kde postavit stan. Tady se ale dovídáme, že u vody to nepůjde, střežené je i nejbližší okolí mostu. Tak o půl kilometru dál zahýbáme z hlavního tahu do vesnice. Sláva! Ještě je otevřený místní magazín, tak honem koupit chleba a dát si poslední dnešní „stakančik“ – oplatkový pohárek s nejlevnější (ale nejlepší) zdejší smetanovou zmrzlinou. Ptáme se, kudy k vodě a informace je jednoduchá: „Skrz vesnici, molodci! Za mostkem uhnete vpravo a pak už uvidíte!“
Na vysokém břehu stojí tři Žigulíky a dole pár rybářů koupe udice. Projíždíme kolem nich až dozadu, k betonové zdi jakéhosi opuštěného objektu a tady stavíme stan. K vodě musíme slézat dolů asi pět, šest metrů, než můžeme hupsnout do hlubokých vln – a dopřát si tak nejlepší zážitek dnešního dne!
Ještě mokří sedáme na plátěné skládací židličky (cestování s prostornými sajdami má své klady) a jako každovečerní prevenci proléváme hrdla jedním malinkatým panáčkem slivovice.
Teprve pak zkoumáme mapu a připravujeme plán na zítřek.
Volgograd je asi sedmdesát, takže necelé dvě hoďky. Miloň říká, že ráno necháme stan s věcmi tady a k poslednímu útoku vyrazíme nalehko. A zadní guma? Nuda. Tři a půl tisíce kiláků za sebou a drží furt…

Nečekané přivítání
V místě, kde se před námi otevírá pohled do kotliny, ve které slavné město „hrdina“ leží, stojí u silnice obří poutač. Symbolizuje všechna tři jména. Pod současným jménem Volgograd je v betonu vymodelován reliéf továren, paneláků a vln řeky Volhy. Válečný název Stalingrad je ve znamení plamenů války a tváří vojáků s hvězdičkami na přílbách. No a Carycin je znázorněn divokým cvalem jízdních oddílů revoluce.
Nejsme sami, kdo se před poutačem fotí. Do objektivu se tu zubí i rodinka s dětmi.

Pak ale zažíváme nepříjemné překvapení: až mě zamrazí v zádech, když nás na příjezdovce předjíždí Žigul, z jehož okénka se ozve „Hajl!“ a vyletí vytrčená pravice. A za chvíli další!
No sakra, tohle bychom v tolik válkou zkoušeném městě nečekali a nemáme nejmenší chuť takovéhle reakce vzbuzovat. I proto jedeme v tom nejmíň nápadném civilním oblečení. Jenže jak je vidět, extrémistické pitomce, co hajlujou a o skutečné válce přitom nemají ani šajna, můžete najít i tady.

Stalingrad je náš!
Abychom se dostali k cíli naší cesty, památníku Matky Rusi, musíme projet po dlouhé magistrále celé město. A pak ještě asi tři kilometry, než je směrovka doprava. Pak už to je na parkoviště jen čtyři sta metrů do mírného kopce. Vedle budovy Leninova muzea a restaurace pro návštěvníky tu stojí stříbrný Harley V-rod s ruskou espézetkou, tak stavíme bavoráky vedle něj a jdem spláchnout prach silnice dvěma pořádnými poháry kvasu.
Miloň se ještě fotí s úsměvnou kulisou "Dojdem do Berlína!" a pak jdeme parkem, kam směřují všichni návštěvníci, k Mamáje…

Můžete si o tom přečíst předem. Dozvíte se, že Máťuška Rus je největší ženská socha na světě. Dozvíte se, jak je vysoká, i kolik betonu se na ni spotřebovalo a že daleko předčí i Sochu svobody, ale stejně vám to nic neřekne. Až když vyjdete ze stínu stromů parku a otevře se vám pohled na návrší, kde stojí, dostaví se ohromení!
Nejen z toho, jak je monumetální, ale i jak je krásná! Její nakročení s mečem ve zdvižené paži vyjadřuje nezměrné odhodlání vyrazit proti nepříteli. A gesto ruky, zvoucí k následování, spolu s výkřikem v její tváři, to je výzva, kterou musí následovat všichni. „Za mnou! Za vlast!! Hurrááá!!!
Je to tak fascinující, že i já bych šel za ní…

Škoda, že tahle socha nestála před Stalingradem už před válkou. Před takovým odhodláním a vzdorem by každý Němčour v hrůze couvnul - a zdrhal a zdrhal…
O kus níž je památník, kde plane věčná pochodeň. Vnitřní stěny kruhové stavby, zapuštěné dvě patra pod zem, nesou mozaikové stély se jmény padlých obránců města. Je jich tu víc než sedm tisíc, vojáky Rudé armády nepočítaje. Těch při stalingradské operaci položilo život přes sedm set tisíc! Tady se mluví tiše a vojáci čestné stráže stojí jak zkamenělí. Snad ani nemrknou, jen služba chodí kolem, snímá jim čepice a papírovými kapesníčky otírá čela.

Přišli jsme v pravou chvíli, právě se střídají stráže!
Pětice vojáků předvádí neskutečný drill - pomalu pochodují s neuvěřitelně vysoko zvedanými nohami a puškami, balancovanými jednou rukou, po stoupající rampě od planoucí pochodně až k východu z památníku. Divadlo trvá dobrých patnáct minut a nemá chybu. Podrážky naleštěných holínek dopadají na zem z třeskutou přesností, žádný se nezpozdí, nezakolísá, ani nezmění směr nepřítomně dopředu směřujícího pohledu…

Všechny cesty areálu mají závory a jsou sledované kamerami, tak kopec objíždíme stopou v poli, abychom se nenápadně dostali do místa, kde se motorky dají vyfotit se sochou v pozadí.

A pak už nám zbývá jenom přejet ohromný most, protáhnout se hájkem mezi vonícími borovicemi a zastavit v mokrém písku, abychom pokořili Volhu. Nikde nikdo, koupeme se nahatí a protože řeka je rozlitá hodně doširoka, musíme jít vodou nejmíň padesát metrů od břehu daleko, než nám začíná být po prsa. Kdyby nám v téhle chvíli někdo motorky ukradl, zůstali bychom v Rusku doslova s holými zadky! No, mnozí z Němců, kteří tu padli do zajetí, na tom nebyli o moc líp. A mohli být rádi, pokud to vůbec přežili.
My přijeli v míru a přátelsky – a tak se nám podařilo Stalingrad dobýt!

Když se nám hned na začátku rozsypal kardan, došlo mi, jaký krajíc jsme si vlastně ukousli. Ani nevím, jestli to Miloň cítil taky, nemluvili jsme o tom.
Teď jsme o tři tisíce kilometrů dál, cíl jsme úspěšně dosáhli a nervozita už mě opustila, i když si dobře uvědomuji, že pořád ještě není vyhráno. Stejnou dálku máme totiž domů. Ale obě motorky jdou jako hodinky a to jediné, co občas řešíme, je úsadami z benzínu ucpaná tryska nebo váznoucí šoupátko v karburátoru. Maličkosti…

Na zpáteční cestě ze Stalingradu nás dohání noc, na náš plácek u Donu dojíždíme za tmy a pořádně vymrzlí. Ale stan je na svém místě, jen dvě šňůrky, které jsme natáhli přes cestičku, někomu překážely, tak je odepnul a oba kolíky decentně položil vedle. Nikdo nic nesebral a tak lze říci, že v této náročné zkoušce ruský národ obstál!
Ráno spíme velmi dlouho. A když konečně lezeme ze stanu, padá rozhodnutí, že si cestu prodloužíme o výlet do Oděsy. Žádný z nás neviděl ani Azovské, ani Černé moře a času máme dost.

Nejdřív ale musíme udělat důkladnou údržbu a taky někde svařit prasklou klec kanystru na Miloňově a prasklý držák zadního kufru na mojí mašině!
Opět je to snadné - první chlápek, kterého se ve vsi ptáme, bere auto a vede nás za sebou k soukromé místní autodílně. Tady nám to mladý šéf svařuje a vyztužuje mnohem pečlivěji, než si taková maličkost zaslouží. A když se ptáme, co zaplatíme, jen se on i jeho dva pomocníci smějí a říkají, že to pro nás udělali rádi…

Zastavení v Kafé Samarkand
Ať domů, nebo do Oděsy, musíme vrátit pořádný kus cesty po vlastních stopách, než za Bílou Kalitvou odbočíme směrem na Rostov. A tak startujeme zpátky k mostu přes Don, kde na parkovišti před restaurantem Kafé Samarkand stojí parádně zrenovovaná Poběda. Když ji obíháme s fotoaparáty, vychází majitel a říká, že takových veteránů má spoustu. Pobědy, carevny Volhy, vládní Zim, i dvě Čajky a kdovíco ještě. Představuje se jako Lev Jurjevič Parfirjev, kyne nám dovnitř a ptá se, čím nás může uhostit?
Miloňovi není po včerejšku nejlíp. Přejedl se ve Volgogradě čebureků, placek plněných mletým masem, a tak vrtí hlavou, že jíst nebude. To ale náš hostitel netuší a tak si to vykládá úplně jinak. Když vidí Miloňovo váhání, okamžitě říká, že o naše peníze tu nejde. Nic nechce, on nás zve! A poroučí kuchařce, nalít boršč a udělat rybu!

A tak, ať chceme nebo ne, dostáváme pořádné porce báječného donského sumce. Náš hostitel vysvětluje, že je čerstvě ulovený jen kousek od místa, kde jsme stanovali. A když dojídáme, říká, že dneska už je na cestování pozdě. Jen koukáme, jak startuje omšelou Volhu Gaz 24 kladivem, kterým „pohladí“ trucující spouštěč. Komentuje to tím, že pěkných aut má dost, ale lepší auto, toho je na zdejší silnice škoda!
Pak se souká za volant a jede před námi zpět do vsi, budeme spát u něj.

Večer začíná v ruské „bani“, koupelně velikosti rodinného domku, kterou má Lev na dvoře velikosti menšího hřiště. Užíváme si horké i vlažné sprchy, šamponů a Miloň dokonce holí svůj cestou získaný mužný fous. Prostě se dáváme do gala. A pak jsme uvedeni do společenského pokoje v prvním patře, kde se dobrotami doslova prohýbá stůl! Povídáme si o veteránech - jen v podzemní garáži tu má Lev čtyři Volhy jednadvacítky. Další tři čekají na dvoře, vedle domu stojí Poběda a uvnitř vjezdu je pod střechou poměrně vzácná Volha Gaz-22 Kombi, už s vyvařenou karoserií a připravená pod lak. Dozvídáme se, jak moc ji chtěl a kolik let sháněl, a také, že zadní dveře musel vyrábět z osobních, protože původní se nedochovaly. Mnoho dalších veteránů má v depozitu ve Volgogradě, tady, na půdě, nám ukazuje své sklady náhradních dílů. Má tu originální lišty karosérie na všechny typy, nově nachromované masky, kličky, původní volanty a, samozřejmě, především jeleny na kapotu!

Potom jeho žena přináší album po svém otci Syčevovi, který byl celý život šoférem. S úžasem zíráme na unikátní fotky. Jsou tu záběry, jak ve třicátých letech přepravoval parní generátor mongolskou pouští, jak v padesátých jezdil s vládní limuzínou ZIM a v šedesátých dokonce i se sklápěčkou Tatra 111. Za to všechno dostal nevídanou odměnu: poukaz na jeden oblek!

Syčev (vpravo) v padesátých letech, jako šofér vládní limuzíny ZIM.
Jednalo se o automobil typu Gaz – 12, vyráběný v Gorkovském automobilovém závodě imeni Molotova, jehož konstruktérem byl Andrej Alexandrovič Lipgart. Vzhled vozu samozřejmě prozrazuje inspiraci tehdejšími americkými vozy Buick a Cadillac.

…a ještě jedna zajímavá fotka ze Syčevova alba, když jezdil v padesátých letech se sklápěčkou Tatra 111, typ S2.

…a za to všechno byl odměněn poukazem na jeden oblek!

Odjíždíme skoro násilím
Lvova pohostinnost by nám dokázala doslova rozvrátit časový plán. Sotva se probouzíme, už zase nás zve na snídani do Kafé Samarkand a pak si ještě chvíli popovídat.
Ne! Byl by z toho další oběd a další společný večer a …
„Už musíme, ahoj, díky za vše,“ utínám to, a rychle bereme za řidítka a neohlížíme se…

A zase jsou před námi ty nekonečné roviny ruské země. Ne, nuda to není. Jak jsme si umínili ještě než jsme vyjeli, zpestřujeme si program tím, že zahýbáme ke každé řece a říčce. Vedle městečka Morozovsk je to Bystrá. Měli jsme v úmyslu dát si tu oběd, jenže tady mají pouze magazín s potravinami. Kiosek, nebo restorán, kde by se vařilo, veškerý žádný. Tak jedeme k řece, kde obědváme z vlastních zásob a v mezičase si užíváme koupání. Don nás svým pomalým tokem a příjemně teplou vodou zhýčkal. Bystrá je nejen rychlejší, ale i podstatně osvěživější! Mají tu v rozšířené zátočině uměle navezenou pláž ze žluťoučkého písku, pevně zabetonované slunečníky se stříškami z vlnitého plechu a z plechu je tu dokonce i převlékárna. Jen odpadkový koš žádný…
Idylku narušuje pouze okamžik, kdy nečekaně zakopávám o velkou betonovou kostku, schovanou zákeřně pod hladinou a do vody padám po tlamě! V té chvíli se studená voda jeví jako výhoda - nakopnutý palec u nohy ani necítím…

Moře!
Rostov na Donu objíždíme, další zastávkou by měl být Taganrog. V muzeu mám ruský motocykl TIZ 600, kopii anglické B.S.A., stavěné pro Rudou armádu. TIZ znamenalo Taganrogskij Instrumentalnyj Závod, jednu z mimořádně kvalitních sovětských továren, kterou bychom docela rádi spatřili. Jenže hned na kraji města nám na policejním postu vysvětlují, že fabrika už neexistuje. Po válce se prý v ní nějaký čas dělaly kombajny a opravovala auta, dnes už nefunguje.
Taganrog je na břehu Azovského moře a tak nás hned napadá náhradní program. Ale když se ptáme, kde se v moři vykoupat, policajti se smějí: „Tady to, molodci, ke koupání není. Jen samé bláto, musíte o pár set kilometrů dál!“

No, nedá nám to a tak to u Novoazovsku zkoušíme. Jenže už první kroky do vody potvrzují, že chlapi v uniformách měli pravdu. Do půl lýtek se těsně pod hladinou boříme do hnusného černého bláta a takhle by se dalo jít sto metrů a pořád by nebylo vody ani po prsa, moře je tu bahnité a mělké.
Já to zkusil bos, tak pracně zkouším smýt bláto jenom z nohou. Miloň je na tom hůř, ten tam vlezl v sandálech…

Svatá Bohorodičko!
Kus za Taganrogem přejíždíme hranice a už jsme zase na Ukrajině. Před sebou máme Mariupol, značně velké a důležité město s obrovským průmyslovým komplexem. Objíždíme ho po obchvatu, táhnoucím se podél zdejších železáren. Za zděným plotem je vidět dlouhatánské vlečky plné uhlí a rudy, a nad vším se táhne čoud a smrad z koksovny. V místě, kde oblaka kouře vozovku doslova zahalují, nás rozesměje napříč natažený transparent, na kterém je velmi přiléhavý nápis „Svatá Bohorodičko, spas nás!“
Nedá nám to. Když jsme za městem, zastavujeme a přes střechy dvou místních cikánských dvorků fotíme teleobjektivem to smogem potemnělé nebe, visící nad železárenskými věžemi…

Jalta
Mariupol zůstal za námi a pomalu se blíží večer. Začínáme uvažovat, kde rozbalit stan, když na křižovatce nedaleko města Manguš zahlédneme směrovku Jalta 18 km.
„Jalta? To přece bývalo za socialismu známé a toužené přímořské město!“ – honí se mi hlavou a tak odbočujeme. Po osmnácti kilometrech dojíždíme k ceduli, na které opravdu stojí „Jalta“, ale městečko se mi nějak nezdá! Za prvé je na světoznámé letovisko malé. A za druhé je takové skoro vybydlené. Jsou tu rekreační objekty, ale ne právě udržované, mnohé zcela prázdné a když dojíždíme na pláž, taky nic moc. Moře ano, ale žádné kiosky, žádné zářící hotely a penziony a hlavně: žádní rekreanti! V té chvíli mi dochází, že ta pravá Jalta je přece na Krymu, což znamená moře Černé, a ne tohle, Azovské!

Od moře fouká a v písku pláže kolíky nedrží, to by nám v noci stan odneslo. Pár metrů vedle se tedy ptám dvou babek za plotem, kde by se dal sehnat levný nocleh?
„No tady, u nás přece, jen to musíte objet! Vchod je z ulice!“
Když vjíždíme do dvorka, už nám ukazují, kam zaparkovat motocykly a že jsme zváni k prostřenému stolu pod osvětleným zahradním altánem.
„Dneska tu slavíme den nezávislosti Ukrajiny, tak jste hosté! Jezte a pijte, nedejte se pobízet!“
Ráno platíme za nocleh každý padesát hřiven, což je našich asi sto dvacet korun. Jenže to, co do nás nacpali a nalili naši hostitelé v průběhu večera, je muselo stát nejmíň třikrát tolik…

Když lezeme z chlívku, kde ze stropu trčí kropáč místo sprchy, oslovuje nás kluk s děvčetem, motorkáři, kteří tu prý spali taky: „Dneska je tady, v Jaltě, motorkářský sraz. Jste zváni!“
Ona sedá za mne, on za Miloně a už nás vedou k nedaleké bráně, střežené dvojicí urputně se tvářících bikerů v nezbytných vestičkách s klubovými barvami.

Vzápětí jsme doslova serváni z motorek a vlečeni ke stolu, kde krásný holky podávají slepičí polívku-spravovačku. Hosté prostě musí být uhoštěni i kdyby z toho měli mít smrt – sotva před chvílí jsme přece důkladně snídali tam, co jsme spali...

Po přecpání je na programu společná koupel ve zdejším moři a ejhle! Ono strašlivé černé bláto tu nikomu nevadí! Všichni tvrdí, že je léčivé a děvčata ho s gustem ze dna nabírají a mrskají nejen po sobě, ale i po nás.

Jen jsem se u polívky zmínil, že bych si dal jedno pivko - a teď koukám jak blázen, protože sto metrů do moře se za mnou brodí šéf klubu, přinášející jednaapůllitrovou láhev s omluvou, že v táboře pivo neměli. Tak ho pro mě čerstvě dovezli!
Večer bylo u našich hostitelů fajn, ale mezi ruskými a ukrajinskými motorkáři je ještě líp!
A zas je před námi problém, jak se rozloučit…

Potěmkinovy vesnice
Do Oděsy přijíždíme v dešti. Po ránu leje tak, že Miloň přede mnou rozstřikuje hluboké kaluže až na chodníky. Zajíždíme k přístavu, chtěli bychom si jej vyfotit s pohledem na moře, ale to ani náhodou! Za závoru nás nepouští a jak vidí objektiv, už mávají rukama: „Zapreščeno! Tady se fotit nesmí!“
Město je na vršku nad mořem a když se ptáme, odkud je nejlepší výhled, tak prý z Potěmkinovy ulice.

„Potěmkin? To byl přece ten oblíbenec carevny Kateřiny, který nechával stavět falešné kulisy oku lahodících vesnic podle cest, kudy měla carevna namířeno!“ vybavuje se mi v hlavě. Lezeme po schodech do města a hele! Tady opravují divadlo a celá budova je zatažená poloprůhledným suknem, na kterém je v barvách vymalováno, jak bude (až bude) vypadat – no fakt, je to Potěmkinova ulice!
Oděsu odbýváme návštěvou muzea, krátkou procházkou terasy nad přístavem a obědem v útulném baru v historické části města. Bar má prosklenou verandu, odkud je ideální výhled. Sice ne na přístav, jek jsme původně chtěli, ale taky to není špatné! Máme výhled do ulice, kde se hrdě nosí velepěkné místní krasavice…
Tak to by stačilo. Platit a jede se dál!

Dvě noci v Moldávii
Už na bajkerském srazu v Jaltě nás varovali, že z Oděsy na Tiraspol rozhodně nemáme jezdit hlavní trasou. Vede prý přes území, kde si hrají na autonomní republiku, dělají problémy a vyžadují neexistující vízum. Tak to bereme doporučenou vedlejší trasou přes Majaky a do Moldávie vjíždíme, když už se stmívá.
Chtěli jsme se utábořit vedle Dněstru, ale když v první vesnici za hranicí kupujeme v ještě otevřeném magazínu chleba, obklopují nás místní a zvou na pivo. A vzápětí přichází chlápek, který rezolutně prohlašuje, že spát musíme u něj a hned volá domů, ať dcera okamžitě vaří kotel boršče! Předtím ale přímo v magazínu kupuje kilo uzených ryb a několik lahví piva, aby nás pohostil ještě než bude boršč hotov. Když pak sedíme v jeho domě, vypravuje, že pár let u nás dělal. Pak se ale vrátil a pustil do nejistého hospodaření na vlastní půdě.
Až ráno, v denním světle, vidíme, jak je celá zdejší vesnice chudičká a jak se topí v blátě. Máme problém už jen z jeho dvora vyjet a probojovat se marastem místní cesty, abychom se dostali na hlavní silnici.
Následující noc rozděláváme stan u jezera mezi kopci, tak tři až čtyři kilometry od nejbližší vesnice. Je půl desáté v noci, sedíme potmě u notebooku a dopisujeme reportáž, když se vedle nás zjevuje ramenatý stín:
„Musíte se mnou!“ říká moldavský bača. „Čtyři sta metrů odtud mám salaš, povedu vás.“
Dřevěná, z boku otevřená kůlna, dva malí a jeden větší kluk a vedle v ohradě pár psů, kteří obíhají neurčité množství ovcí a koz. Bača rozsvěcuje petrolejku, vytahuje dvě čerstvé housky a hostí nás smetanou, bryndzou a nakonec i pohárkem vodky. Je jedenáct, když se omlouvá, že nás musí odvést zpátky ke stanu, protože odjíždí nočním autobusem do Mukačeva. Za pár dní začíná škola a on musí koupit klukům sešity a knížky. Na Ukrajině je dostane o půlku levněji než tady, v Moldávii. Říkáme, že není potřeba, ke stanu ten kousek přes louky trefíme, ale on přesto jde s námi…
Tolik pohostinnosti od tak evidentně chudého pastevce by nikdo u nás nečekal. Ony jediné dvě housky nejspíš byly určené na snídani pro kluky. Tak nám to nedá a ačkoliv děkuje, že nechce, nakládáme mu několik zbylých konzerv, pár Tatranek a navrch pěknou zavírací kudlu, než mizí ve tmě a my lezeme do stanu.

Poslední kilometry domů
Z Moldávie Miloň vybral cestu tou nejkrásnější partií Zakarpatské Ukrajiny. Jedeme kopcovitou krajinou přes Černivci a Kolomyju a nakonec přejíždíme Jaselský průsmyk.

Jestli já si neodpustil posedět na traktoru u vesnice Uglegorskij, Miloň kousek za Edinetem leze několik metrů vysoko nad koruny stromů, aby osedlal historicky první výrobek Vladimirského traktorového závodu, traktor "Universal" U-2.
Přesto, že vypadá hodně rezavě, řízení i pedály se pohybují. A dokonce jde pořád ještě slušně řadit.

Pod pomníkem je loužička oleje, který z něj dodnes kape a pod kapotou toho moc nechybí – tady by renovace určitě nebyla složitá, za týden by jezdil...

Když rozděláváme stan už zas na známé plážičce u Zemplínské Šíravy, přichází se na nás podívat mlaďas se dvěma malými dcerkami. Jsou z posledního stavení, kolem kterého jsme k přehradě projížděli a holky si historických bavoráků všimly: „Bodejť by ne, táta má terénní „ereso“ a to má přece na nádrži znaky stejný!“
Už je tma, když mlaďas přichází znovu. Tentokrát sám, bez dětí, zato ale s hlubokou miskou, stohem krajíců a dvěma plastikovými příbory:
„Dělal jsem zvěřinový guláš, kluci, tak tady si vemte, je čerstvě ohřátý. A kdybyste cokoliv potřebovali, zvoňte u první vilky!“

Sakra, ta u nás už dávno neznámá pohostinnost funguje i na Slovensku! A potvrzuje to i přijetí v Harley Davidson Pubu Vrútky, kde nás šéf zve na kolosální biftek, jaký jsem jedl naposled, když jsem se tudy vracel na Yuki z Hedvábné stezky v roce 2006.
„Mám tu všetky tvoje fotky, ty dobrodruh!“ ukazuje na polepenou zeď a když máme dojedeno, přináší nám kafe a dva extrovní doutníčky, vedle kterých pokládá zápalky…

Ještě jednou musíme čistit karburátory a opět se ukazuje, že Miloň vždycky umí vybrat to pravé místo pro zastavení. Nejen, že tu padají ze stromu ideálně zralé hrušky, ale vedle dokonce voní čerstvé pečivo! Je neděle a my parkujeme na dvorku pekárny, kde chystají zboží na ranní rozvážku. Ve chvíli, kdy ochutnáváme ještě horké křupavé rohlíky, vráží do dvora sám šéf!
„Už vám ženský daly čerstvej chleba?“ strká nos dovnitř a vzápětí se vrací, že máme deset minut počkat, ještě ho nevytáhly z pece…

Na českých hranicích už čekají kluci, se kterými jsme před jedním a půl rokem absolvovali Nepál na Enfieldech. Jedou s námi do Boskovic, kde je domluvená stejková večeře a pak jdem společně návštívit archivní sklípek.
„Jo, i doma je dobře“, musím uznat, když nás v cíli v Boršově u Budějovic vítají rodiny i kamarádi chlebem, solí a následně i pivem.

Ujeli jsme skoro osm tisíc kilometrů Rakouskem, Slovenskem, Ukrajinou, Ruskem i Moldávií bez ztráty květinky. Paradoxem je, když pár dní nato vyrážíme ukázat bavoráky, co pokořily Stalingrad, do Brna-Soběšic, padá rána. Při návratu z tréninku do depa se přede mnou bez varování otočí přes silnici protijedoucí osobák. A když vidí, že je všecko špatně, že to nestihne, přímo přede mnou zastavuje!
Trefuji se do něj skoro v padesátce – naštěstí stíhám prudký smyk vlevo a narážím do něj bokem, sajdou. Jinak bych byl mrtvý...
Výsledkem je praštěná lodička i blatník, hnutý rám sajdy i motorky a protože jsem po odrazu skončil až na levém chodníku, tak ještě nárazem na obrubník poškozená přední vidlice. Ani nemluvě o rozbitém foťáku, který jsem měl v pohotovostní poloze právě v té sajdě. Ale jsem živý, takže léčení bude muset podstoupit jen motorka.
Cestování je zkrátka vždycky dobrodružství. Jedno, jestli člověk jede až na konec světa, nebo jen z Budějovic do Brna…