JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


02 Kousek za hranicemi Slovenska

1.808 kilometr

První setkání s kolegou na Ukrajině – motocykl Iž Jupiter 350 se sidecarem. Po bezproblémovém překonání ukrajinských hranic (už žádný socialistický probírání všeho, co člověk veze sebou, i tady čas pokročil) mě doslova šokuje stav silnice! Jen jsem se dostal skrz Užhorod, začíná široká dokonalá asfaltka, kde i se sajdkárem udržovat cestovní tempo sto i víc „no problem“. Všude svodidla a perfektní informační tabule. Navíc každých tři až pět kilometrů parta silničářů s těžkou technikou. Caterpillary, sklápěcí MANy, gradery – i tak dokonalá silnice se ještě rozšiřuje, nebo frézuje a vylepšuje povrch. Kilometry přibývají.
Před sedlem karpatského průsmyku u jednoho motýlku poprvé potkávám konkurenční sajdkár- ruský IŽ 350 Jupiter. Je znát, že už leccos pamatuje.
Za sedlem pak první odstrašující připomínka, že život na silnici nemusí být furt jen procházka růžovou zahrádkou: totálně shořelý vrak tahače, co zbylo, je už vychladlé, ale mezi změtí drátů, které kdysi bývaly kordem zadních pneumatik, čoudí ještě poslední dohořívající drobky gumy. Kousek vedle hromada prázdných hasičáků dokazuje, že se tu o záchranu bojovalo, ale marně. Jediné, čemu nerozumím, je, proč tahač skončil otočený předkem k odpojenému a na zem spadlému návěsu a taky tomu, že ač tu musel vládnout příšerný žár, návěs to nezasáhlo…
První připomínka, že silnice nemusí být vždycky jen bezstarostná jízda… Silnici jsem přechválil. Hned za obřím poutačem, hlásajícím do obou stran, že tady začíná-končí Zakarpatská Ukrajina, se povrch rapidně mění. Než stačím slevit z doteď drženého odsejpajícího tempa, už chytám takovou díru, že prásk! ozve se rána, přední vidlice jdou na doraz a do panensky chromovaného nového předního blatníku se otiskují spodní brejle. Zatínám zuby, s blatníkem jsem se extra dělal aby nejen zvládal ruské bláto, ale i mašině slušel a v duchu si říkám, že to snad nebude moc. Že se to překlepne a ani to nebude vidět. Takže nesoustředěn, chytám další díru, to musí snad bejt vzdálená sestra tý první a punc vyražený do blatníku je tím pádem definitivní. Teď už nestojí za to se nad tím vztekat, ani přemýšlet, jak to vyklepat. Nejvejš to brát jako cennou trofej z náročné cesty…
Když jsem, týden před cestou, poprvé naložil na mašinu všecko, co jsem předpokládal sebou a jel udělat zkušební kolečko okolím Budějovic, bylo okamžitě jasný, že je to na přední teleskopy moc. Takže zoufalý telefonát do Plzně, do pérovny firmy Intel, jestli by dokázali během týdne nahonem zmáknout pružiny ze silnějšího drátu. Předvedli zázrak – za dva dny ráno jsem je měl v poště, o svačině už byly namontované a hned bylo jasné, že to je ono. Teď, na silnici mezi Lvovem a Kyjevem cvičí tak, že raději na kmitající konce teleskopů moc nekoukám. Ale držej a tak díky, Plzeňáci!!!
Motorkáře na pořádnejch mašinách jsem zatím v protisměru potkal jen asi dva, nejspíš Němce, takže když zastavuju ve Lvově před bistrem spojeným s obchůdkem potravinami, překvapuje mě, když vedle zastavuje naleštěný dvouberevný Dragstar s místní espézetkou. Biker v odznakama okované vestě mi nabízí, že pokud bych chtěl poobědvat, tak že tady ne, že mě dovede k lepší hospůdce. S díky odmítám, chválím mu mašinu, jenže ohrnuje nos a vyloženě otráveně odjíždí, takže nevím – byl to motorkář, nebo mafiánskej nadháněč?
Před tak deseti lety, když jsem si jel do Kijeva koupit po revoluci svého prvního Dněpra s poháněným sajdkárem, byla u silnice jen taková primitivní rukou malovaná cedule, že jsem neuvěřil tomu, že je to oficiální značení okruhu objíždějícího Lvov a pokračujícího na Kijev. Jel jsem tehdy dál rovně a pak z centra města hledal tři hodiny cestu ven. Dneska? Nepřehlédnutelně označená moderní křižovatka, takže zahýbám včas a odměnou je mi setkání s prvním veteránem na Ukrajině! Na okruhu najednou proti mně bílá kára na drátěných kolech, siluetou připomínající Mercedes SSK, jen trochu menší. Profrčelo to okolo, mladý chlapík a buchta v bílé kombinéze vedle mi pokynuli a když jsem se za nimi ohlédl, byl už k vidění jen nízký zadek s naplocho položenou rezervou a sympaticky se vrtící křídlové matice kol. Rok výroby tak kolem 1926…
Kromě toho, že se tedy i v těchto zeměpisnejch šířkách dá potkat zajímavé vozidlo, jsem udělal ještě jedno, neméně zajímavé, zjištění: Kawa žere i nízkooktanový benzín!
Když jsem tenhle výlet přes Rusko a Mongolsko do Číny plánoval, měl jsem obavy, jak to bude na východ od Bajkalu, protože mám dodnes v paměti, jak jsme před třemi lety v zemi velkého Čingischána potkávali většinou jen benzinové pumpy s jediným stojanem, ze kterého, když si ovšem zákazník sám točil klikou ručně poháněného čerpadla, tekl výhradně benzín oktanového čísla 76. A na to, jak dobře vím, nejezdí ani Žigul, natož moderní japončík s vysokou kompresí a čtyřventilovou technikou! Ukecal jsem tudíž pány z Motorexu, kteří mě sponzorsky (a musím říci velkoryse) zásobili na celou cestu kvalitním motorovým olejem, aby přihodili i pár flaštiček s oktanovým dopingem na zvyšování odolnosti paliva proti klepání.
Takže jakmile jsem, ještě před stoupáním do karpatských hor, narazil na benzínku, kde inzerovali mimo 92 a 95 i jen 80 oktanový benzín pro náklaďáky, okamžitě jsem ho natankoval plnou. Radši to vyzkoušet hned, dokud jsem ještě skoro na dohled ( co to je 1.800 km?) od domovský garáže! A světe div se, ono to tomu chutná, prostě retro Kawa je retro natolik, že žere i tak historickej benzín, jakej používal v dobách nouze Wehrmacht za druhé světové války. Jen doufám, že to Ukrajinou a Ruskem dotáhnu s tímhle benzínem dál, než oni tenkrát.
Krmím tedy mašinu 80-kou dál, těším se, až narazím ještě na 76-ku a na místní se usmívám, což mi oplácej. Včetně policajtů, který mě přistihli v tempu 110 tam, kde jsem měl jet 60 a mávli nad tím rukou. Lidi jsou tu fajn…
Obouvám skvělé nepromokavé boty od Paličky z Hosína, které jsem sponzorsky dostal na cestu s tím, že není nad to, mít nohy v suchu a teple! Na další cestě jsem to mockrát ocenil… Tady se s požárem bojovalo marně… Tady ještě jezdí koňské povozy – ale s espézetkami!
Ještě v Bratislavě dostávám plaketu Slovenského autoklubu. Pružina sajdkárového pérování potřebuje pořádně přitvrdit.
Fotím si UAZ, který jsem ještě nikdy neviděl. Je to prodloužené provedení, natažené o nějakých čtyřicet až padesát centimetrů…

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text