JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM

České Budějovice

Malá Solnice
Piaristické náměstí
České Budějovice

Otevírací doba:
od 1.dubna do 31.října
denně 10:00-18:00

tel. 723 247 104
exponáty     archiv     kresby     cestopisy     publikace     dílna     tisk
Vyprávění a obrázky z dobrodružných cest.

 vyhledávání:


Petr Hošťálek

Motoristický publicista,
historik a grafik.
Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea
v Českých Budějovicích.


Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz)
.
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu
autorů stránek !


03 V Kijevě

1.977 kilometr

Hlavní třída v Kijevě – samozřejmě jako v každém městě někdejšího Sovětského svazu, i tady najdete nezbytného a všudypřítomného Lenina. Jsem v Kijevě. Mám v úmyslu najít ústřední Autoklub Ukrajiny, abych vyřídil pozdrav z AČR a eventuelně získal další autoklubovou plaketu do sbírky, která mi pomalu vzniká na boku sajdkáru. Už tam je plaketa česká, rakouská i slovenská.
Jenže o autoklubu Ukrajiny v Kijevě nikdo nic neví. Dokonce ani policajti v parádních černých uniformách, kteří mají na dvířkách auťáků po americku velké barevné znaky a v nich stylizovanou hadí hlavu s nápisem „KOBRA“ v azbuce! Až ochotný mladý taxikář mobilem zjišťuje dvě adresy a ukazuje mi na plánu města, kde je najdu. Na první adrese cedule s nápisem Autoklub visí. Ale přivolaný šéf v obleku a kravatě mi vysvětluje, že to je jen název. Oni žádný autoklub vlastně nejsou, jsou docela normální prodejna ojetých vozů, která si dala jméno Autoklub – Autosalon.
Takže na druhou adresu. Ta je v napohled úplně obyčejném paneláku, na kterém žádná reklama na Autoklub nevisí. Ale dole, ve vestibulu, je vrátná, která chce vědět kdo jsem, odkud jsem a co tady chci. A ke které firmě že jdu? Protože firem je v tomhle kdysi panelovém činžáku celá řada. Autoklub je prý ve třetím patře a má kancelář 309...
Před nepravým autoklubem. V kanceláři sedí dvě kočky, fakt pěkné, reprezentativní. Ta první mi nabízí presso a ta druhá mě vzápětí uvádí vedle, kde další místnost má pro sebe mladík v obleku a s kravatou. A tady se dovídám, že ano, jsem v sídle Autoklubu Ukrajiny. A pak je mi vysvětleno, že oni jsou vlastně silniční služba s asistencí, právní pomocí a pojišťováním řidičů. On sám, že je právník. S motoristickým sportem nemají nic společného. Plaketu nemají, ale dostávám aspoň samolepku, a to i přesto, že jsem se za dvě stě dolarů ročně nejlevnějšího tarifu nestal jejich členem. A ani za čtyři sta šedesát, ani žádného dražšího dalšího. Děkuju, rozloučím se, pak lepím Autoklub Ukrajiny vedle rakouské plakety a spěchám najít KMZ Kijevskij Motocykletnyj Závod. Trochu si ještě pamatuju, kde by to mělo být, byl jsem tu před dvanácti lety, hned po revoluci, koupit si svého prvního Dněpra s poháněným sajdkárem přímo ve fabrice. Jenže se to tu dost změnilo a tak nezbývá, než se, těsně u cíle, dvakrát zeptat. No ovšem! Je tu nová správní budova, hlavní vchod z docela jiné ulice a všechno je jinak, tak není divu, že jsem to nepoznal.
Jsou skoro čtyři odpoledne, evidentně se tu končí. Ale najde se ochotný pán z managementu, kterému když říkám, že bych rád viděl tovární museum a exponáty v něm, o čemž jsem slyšel tenkrát před dvanácti lety, bere klíče a jde mne provést tím, co mají jako „Show-room“. Mezitím se ptá, když jsem z Čech, jestli znám Pavla Kučeru z Brna, který od nich brával motocykly i díly a je zjevně potěšen, když se dovídá, že ano, že se známe léta.
Takhle vypadá dnešní plátěný „show room“ Kijevského motocyklového závodu zevnitř. Na prostranství před správní budovou má KMZ průhlednou fólií prosklený stan, zamčený na tři obrovské rezavé zámky. A uvnitř tyto poklady:
Policejní verze kijevského motocyklu v sólo provedení. Je to klasická šestsetpadesátka, vylepšená proti modelům před deseti lety jen vpředu přidanou kotoučovou brzdou. Převodovka už má nálitek pro elektrostartér automobilového typu, zabírající do věnce na setrvačníku. Skoro stejně, jako to mají konkurenční Uraly. I tady, v Kijevě to řeší tak, že když chcete startér, tak vyřežou pilkou kus skříně setrvačníku pak to zakryjí víčkem z kousku plechu. Celá policejní motorka je zabalená do bílé laminátové kapotáže, mimochodem zblízka neobyčejně šeredné, ze které vzadu trčí do výšky hůl s modrým majákem na konci. Udělali jich šedesát kusů, které policie převzala a které je prý možno v ulicích Kijeva potkat. Jestli vystavený stroj je jeden z těch šedesáti nebo jeden navíc, to jsem se nedozvěděl.
Novinkou je hasičský speciál, něco, jako jezdívalo v Americe u Harleyů i Indianů už kolem roku 1928. Na sidecarovém podvozku je namontovaná jednoválcová dvoutaktní stříkačka, provedením odpovídající na první pohled skutečně těm hodně a hodně předválečným létům. Kromě stříkačky je na sajdě naložen i obrovský hasicí přístroj na dvou kolečkách. A hlavně je celá souprava vyvedena v efektní ohnivé hasičské červeni.
Také v červené barvě, jen trochu jiného odstínu, jsou i dvě tříkolky. Osobní „trike“ má za řidičem dvě sedadla vedle sebe, jako mívala v padesátých letech jawácká rikša pro export do Indonésie a Číny. Nákladní má vzadu plechovou korbu, malá disková kola (nejspíš z Moskviče) a hydraulické brzdy. Náhon kardanem, rozvodovka zadní nápravy je upravená ze skříně diferenciálu sériové MT 16.
Exposice je doplněna o dvě klasická provedení Dněprů se sidecary MT 11 a MT 16 s pohonem sidecarového kola. Obě v černém, s bílými linkami. Na těch se za posledních deset let, kromě ošklivě zvenku montovaného filtru oleje, nezměnilo vůbec nic. Jen je k nim možno dostat za příplatek ten elektrický startér.
Kijevský motocyklový závod tedy stále ještě vyrábí, i když jen na zcela konkrétní, jednotlivé objednávky. Na sklad se nedělá nic a vývoj nepokračuje. Jak mi bylo řečeno, současná produkce nedělá víc, než asi 1.500 strojů ročně, což je na gigantickou továrnu, která v dobách své největší slávy vyráběla 110.000 motocyklů ročně, hodně málo. Dnešní produkci doplňuje montáž asi sedmi druhů jízdních kol, která ovšem nejsou z vlastních dílen.
Poslední exponát, který je tu k vidění, je přívěsná dvoukolová kára z komponentů sidecarového podvozku. Má stejná kola jako motocykly Dněpr, stejné blatníky, i stejné uchycení teleskopů. Vystavený kus je v bronzově hnědozlaté metalíze.
A to je vše, co je možno v plátěném stanu vidět. Zaklapnou tři obrovské zámky a já se loučím. Ještě fotku smutně šedivého Dněpru se sajdou, který před hlavní budovou trčí k nebi na vysokém sloupu, coby svědek někdejší velikosti ukrajinského motocyklového výrobce.
Cvrnknutím o knoflík startéru navrčím svou i když retro, tak o tolik modernější Kawu a než opustím Kijev, odjíždím se ještě vykoupat v Dněpru, té obrovské řece, po které ukrajinské motocykly dostaly své jméno.
Dněpr jako hasičský speciál. Tato policejní verze byla postavena v pouhých šedesáti kusech, o větší množství nebyl zájem.
Motorka jako poutač – symbol někdejší slávy KMZ. Dněpr je pokořen!

Přidat kometář k článku:
jméno, přezdívka ...

text