FORD nákladní německý typ V 3000 S / V 3000 A

Nákladní třítunové vozy FORD v provedení 4x2 / 4x4, zařazené do standardní výzbroje Wehrmachtu.

Od roku 1941 se v Kolíně začal vyrábět Ford V 3000 S (Standard s uspořádáním náprav 4x2) a v roce 1943 k němu přibyl Ford V 3000 A (Allrad, tedy pohon všech kol, tedy 4x4). Na první pohled tyto vozy charakterizoval nový předek, jehož tuponosá mírně šípovitá kapota vycházela z designu amerických nákladních Fordů. Německé vozy se ale od amerických lišily neděleným předním oknem.

Americký originál se od Fordu německého lišil už na první pohled děleným čelním oknem. Na snímku z roku 1938 je v provedení se speciální karoserií pro rozvážku Coca-Coly.

Podstatnou změnou podvozků těchto vozů bylo uchycení přední nápravy prostřednictvím dvojice podélných poloeliptických per. Všechny předchozí modely měly totiž příčné listové pero a stabilizaci přední nápravy trojúhelníkovou vzpěrou, což vylučovalo možnost použití poháněné přední nápravy.

Německý nákladní Ford typu S 3000 se ještě dlouho po válce u nás vyráběl jako plechová dětská hračka na klíček.
Dokonce ve dvou provedeních, jako sklápěcí valník a jako sedlový tahač jednoosého návěsu. Model měl pneumatiky a plechová dvířka kabiny se dala dětskými prsty otevřít a volantem natáčet přední kola.

Tyto poslední válečné třítuny už nesly pečeť blížícího se konce prohrané války. Sice dostaly vylepšenou pětirychlostní převodovku (v historii firmy poprvé), ale jak se německé hospodářství postupně dostávalo do materiálové i časové krize a nestačilo poptávce fronty, některé série už měly pouze zjednodušené přední blatníky, na některé se montovaly nouzové „Einheits-“ dřevěné kabiny pobité lisovaným papírem, vozy postupně dostávaly miniaturní (a prakticky téměř nesvítící) jednotné reflektory s průměrem pozinkovaných parabol jen 150 mm a poslední verze už neměly ani koncová, ani brzdová světla.
Nedostatek benzínu se projevoval v tom, že vozy, které byly v provozu na území Třetí říše, musely být dle nařízení vybaveny generátory na dřevoplyn, místo pohonu na benzín.
Takovým "hodně nápadným" úsporným opatřením bylo použití pouze jedné tyčky na konci nárazníku, ohraničující šířku vozu na pravé straně. Poslední vozy už měly i nárazník na obou stranách podstatně zkrácený.

V roce 1943, se na základě zkušeností s nedostatečným chlazením motorů na frontě začal montovat vyšší chladič se zvětšeným obsahem vody. Kvůli tomu se na čele kapoty objevilo nové žebrování a o něco později ještě dvě vyklápěcí větrací klapky na horní ploše kapoty.

Co však bylo nejmarkantnější, počet koní pod kapotou náhle nebyl to nejdůležitější. Ted´už ustupujícímu Wehrmachtu stačilo, když to aspoň jelo! A tak v zájmu co největšího množství vozů pro frontu se pod kapotami znovu a znovu objevovaly ony dávno překonané čtyřválceo obsahu 3,2 litru (model G 388), které továrna do stejných vozů montovala souběžně s vidlicovými osmiválci 3,9 litru (model G 398).

Od roku 1942 se německý nákladní Ford V8 vyráběl také v kolopásovým provedení. Měl označení V 3000 S / SSM a říkalo se mu „Maultier“ ( v překladu mula, nebo také mezek). V podstatě se jednalo o nezměněný náklaďák, který měl zadní část rámu posazenou místo na obvyklou zadní nápravu na pásový podvozek, obdobně používaný také firmami Opel, Magirus a Mercedes. Díky této úpravě průchodnost vozidla značně vzrostla, samozřejmě za cenu abnormální spotřeby, která byla na silnici 60 litrů a v terénu až 120 litrů na 100 km.

Ani po válce se situace nezměnila a kolínská firma Ford nadále používala oba tak rozdílné motory současně. Navzdory všem pokusům a konstrukčním úpravám se osmiválec nedařilo udělat spolehlivější a čtyřválec tvrdošíjně vzdoroval snaze dostat z něj víc koní. Není divu. Vzhledem k tomu, že jeho konstrukce pocházela z roku 1928, byl se svými spodovými ventily už beznadějně zastaralý a tudíž na samém konci svých možností.

K tomu všemu začala přistupovat skutečnost, že v Evropě se i do třítunové třídy začaly prosazovat dieselové motory a na to nebyli v Kolíně nad Rýnem připraveni. V roce 1951 se pokoušeli o záchranu tím, že začali své nákladní vozy vybavovat z Ameriky dováženými dieselovými motory značky Hercules, ale to už je jiná kapitola.

Posledním německým třítunovým vozem, který měl čtyřválcový motor byl typ Ford „Ruhr“ (G 28 T) a posledním vozem s V8 motorem byl typ Ford „Rhein“ (G 39 T). Oba byly do posledního šroubku stejné, vyráběly se současně a lišily se pouze pohonnými jednotkami. Dělaly se v provedení valník, skříň a sklápěč až do roku 1953.

****************************************************************************

Galerie dochovaných fotografií:

Zpracováno s použitím archivních materiálů Jihočeského motocyklového musea a materiálů zapůjčených ze soukromé sbírky Emila Nachlingera.

Kořistný Ford V 3000 S ve službách českobudějovickéhopivovaru "Samson".