ČEZETA - skútr (prototypy a vývoj)

1955
prototyp skútru ČZ 541 (Kochem nazývaného Jet K3).
Na snímcích z testování na jaře 1955 je Jaroslava Brutarová, pracující v pražské konstrukční kanceláři ČZM po boku J.F. Kocha, a její kolega z konstrukce Václav Beránek.

Prototyp ČZ 541 měl motor ČZ 150
Na obou stranách předku byly čtyři krátké ozdobné lišty za reflektorem a pod ním plechový chromovaný "nárazník". Obloukový nosič z ohnuté trubky, kopírující zaoblení předku, byl chromovaný, usazený na nádrž na krátkých nožkách. Čelní stěna měla výrazně vystupující středový prolis pro houkačku ČZ, pod níž byla prohnutá ozdobná lišta. Záď skútru byla šikmo spadající, nad plochou pro číslovou tabulku osazená koncovou lampou z "péráka". Zadní odvětrávací otvory byly kruhové, po dvou na každé straně. Otevírací boční dvířka pro přístup k motoru měla sedm vodorovných prostřihů.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Technický popis z pera J.F. Kocha:
(poskytnuto vnučkou J. Kochovou - Ledkovou)

Skutr ČZ K 3 /541/ konstruován v roce 1953.

Při konstrukci použito zkušenosti všech předcházejících typů.

Karoserie celoplechová, na které téměř všechny části jsou za účelem snížení váhy a úspory materiálu využity též pevnostně. Vyztužení v místech zvýšeného namahání. Dobrá přístupnost ke všem částem pohonného agregátu, zvlášť pak ke svíčce a splynovači pomocí postranních dvířek.
Pod společným sedadlem je uzamykatelný prostor pro zavazadla obsahu 28 dm3. Po velmi snadném a rychlém sejmutí celého zavazadelníku je možno demontovat hlavu i válec motoru.
Pro uložení větších zavazadel slouží nosič nad předním kolem.
Obě kola s pneu 270 x 90 /456 mm/ uložená jsou na kývačkách odpružených gumovými tělesy, která jsou za účelem zvýšené progresivity namahaná smykem i tlakem. Obě kývačky mají omezený pohyb gumovými kuželovými dorazníky.
Zadní kyvné rameno je vytvořeno z uzavřeného krytu řetězu.
Brzdy o průměru 140 mm jsou použity ze stávajícího typu motocyklu „Jawa-ČZ 150“.
Zvětšená nádržka paliva má obsah 13 l.
Motor ČZ 150 v normálním motocyklovém provedení je chlazen usměrněným proudem vzduchu přiváděným tunelem. K odvádění ohřátého vzduchu použito je podtlaku vznikajícího při jízdě za vozidlem.
Splynovač je za účelem lepší přístupnosti uložen na prodlouženém ssacím hrdle.
Řazení třístupňové převodovky pomocí pedálu na levou nohu.
Celý Skutr ČZ 541 /K3/ váží bez paliva, nástrojů a náhrad. kola, ale s nosičem zavazadel 113 kg.
V plné výzbroji připravený k jízdě váží 131 kg.
Na tomto skutru je možno řadu částí provésti z hliníkových slitin, aniž by tím porušena byla jeho pevnost. Úspora na váze by činila více než 10 kg.
K výrobě karoserie i podvozku použito bylo běžných konstrukčních ocelí řady 11 a 12 a pouze hřídel zadního kola je vyrobená z legované oceli 14 220.

Skútr ČZ 541 (Jet K3) měl J.F.Kochem navržené pérování elastickými gumovými bloky.
Byl ale problém najít podnik, který by uměl gumu spolehlivě navulkanizovat na ocelové držáky - pořád se to trhalo. Koch se tak s obstaráváním zkušebních vzorků s různou tvrdostí dost naběhal. A nejen kvůli skútru.
Protože byl v té době u nás jediný, kdo měl s pryžovým pérováním nějaké zkušenosti, vyžádali si ho i k řešení přední vidlice mopedů Stadion S 11. Sháněl tudíž silentbloky různé tvrdosti a dojížděl je ověřovat i do Rakovníka. Odtamtud přivezl tuhle fotografii, na níž je mechanik a tovární zkušební jezdec Miroslav Pancner, který tehdy byl Kochovi k ruce.

K tomu vyprávěl Míla Marčík z vinohradského vývoje Motor-Jikov:
To pérování přední vidlice mopedu S 11 gumovými silentbloky pomáhal řešit i pan inženýr Koch z ČZM. Tradovalo se, že při tom málem přišel o život. Byl v Rakovníku kvůli té vidlici několikrát, protože s pérováním gumou měl řadu předchozích zkušeností ze skútru Čezeta. Do Rakovníku jezdil ze své konstrukční kanceláře z Prahy a vždycky, když se objevil, měl k ruce Míru Pancnera s Čeňkem Malým. Koch vymýšlel a oni dělali. Raznice na to nebyla, tak pro něj pilovali zkušební plechové díly silentbloků ručně. Vypilované plechy vozil do Prahy, tam na ně nechával vulkanizovat různě tvrdou gumu, a když je přivezl hotové, namontovalo se to, pak se na mopedy sedlo a jelo zkoušet ven.
Přímo před fabrikou byla trať. Ale Koch, jak koukal dolů jestli to péruje, si kolejí v tom zaujetí nevšiml a málem ho srazil vlak! Sice jenom motorák, ale bylo to s chlupem. Koleje přejel na poslední chvíli, těsně před ním!
Když byl motorák pryč a Pancner s Malým ho dojeli, tak tam stál, klepala se mu kolena a nedokázal ze sebe vypravit víc, než „tak jsem tam mohl být, už jsem to mohl mít za sebou!“
Ten den už se nezkoušelo. Jeli odtamtud do hospody, a co se snědlo a vypilo, všechno pan Koch tehdy platil…
Udělal s tou problémovou mopedovou vidlicí řadu pokusů a pak navrhnul řešení. To se ale nikdy nezavedlo...

Původní řešení výfuku navržené J.F. Kochem:

Výfukový tlumič válcového tvaru napříč před motorem měl vyústění přírubami do obou stran, které bylo svedeno do rour, tvořících okrajové vyztužení stupaček.
Toto řešení ale jednak ohřívalo kraje stupaček až tak, že se o ně bylo možné spálit, jednak se roury ucpávaly zplodinami z výfuku a motor následně ztrácel výkon.

Kompletní hnací agregát
s válcovým tlumičem výfuku před motorem, speciálně tvarovaným gumovým blokem odpružení, a kyvnou vidlicí zadního kola tvořenou odlitkem krytu řetězu, fotografovaný na továrním dvoře ve Strakonicích.

1956
bylo vyrobeno pět prototypů v už téměř definitivní podobě, určených pro jízdní zkoušky. U tohohle osobně zapózoval J.F. Koch. Zvláštností, která se v sérii nikdy nerealizovala, bylo hliníkové ucho na středovém tunelu, které mělo sloužit ke snadnějšímu vyhoupnutí stroje na centrální stojan. Tento prototyp neměl ani nosič, ani boční lištu nádrže.

Dalším zkoušeným detailem byl boční stojan (pohotovostní opěrka), montovaný na levé noze stojanu centrálního.

1956 - 1.máj
Prototyp z předchozí fotografie s J.F. Kochem, tady při řazení do prvomájového průvodu 1956.
Na prvním záběru je patrný experimentální Kochův stojánek se zdvojenou levou nohou, použitelnou ve sklopeném stavu jako boční opěrka.
Na snímku se synkem je zajížděcí jezdec Václav Jára.

Prototyp s dvěma lištami za reflektorem, dalšími dvěma na bocích předku. Čelní stěna už nesla kromě dvojice "fousů" i chromovaný nápis Čezeta, houkačka stále ještě ČZ.
Záběry jsou z propagačního fotografování možnosti přepravy zavazadel.
První s kufrem na nosiči, druhý s taškou na háčku palubní desky, kde nechtě předvádí, jak zde pověšené zavazadlo nesmyslně koliduje s klíčkem "kývačkové" spínací skříňky a současně brání pohledu na ampérmetr. Patrné jsou zezadu čelní stěny vyčnívající matičky upevnění ozdobných fousů. Atypická jednostranná řadicí páka byla vylisovaná z plechu a pochromovaná. Hodiny byly zatím ještě ve výrobě, tak byl pro fotografování otvor nouzově zaslepen druhým tachometrem.

1956 - léto před celozávodní dovolenou.
Trojice prototypů, vystavených v areálu za bránou strakonické továrny před informační tabulí.
Prototypy měly dole mezi ozdobnými fousy chromovaný znak ČZ. Lisovaná řadicí páka byla již dvouramenná, pochromovaná. Boční dvířka měla devět vodorovných prostřihů.
Šlo o prototypy, připravené pro Motokov (což byl podnik zahraničního obchodu), pro Mototechnu (celostátní prodejní síť motorových vozidel) a pro Výzkumný ústav motorových vozidel (ÚVMV Praha).

Prototyp s chromovaným znakem ČZ mezi fousy pod houkačkou. Autorem této fotografie s modelkou (do propagačních materiálů) byl náš tehdejší vynikající profesionální fotograf Vilém Heckel.

Stále ještě výfuky okrajem stupaček a boční dvířka s devíti prostřihy.

Alpská soutěž 1956
Zajížděč a soutěžní jezdec Zdeněk Kohlíček s prototypovým skútrem ČZ 501, který se s tímto strojem účastnil Alpské jízdy.
Znak ČZ dole mezi fousy.

Alpská soutěž 1956
Další prototyp ČZ 501, který jel v Alpské soutěži jako doprovodné vozidlo.

1957 - do výroby naběhla nultá série typu 501
pro jejíž propagaci byla použita retušovaná fotografie prototypu s ozdobnými fousy a už plechovým chromovaným nápisem Čezeta. Otevírací boční dvířka měla devět vodorovných prostřihů a byla také chromovaná.
Stejný snímek byl jako podklad pro tisk použit víckrát - na těchto dvou verzích je vidět, jak měl každý grafik, který fotografii retušoval, jiný pohled na věc.