![]() |
JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUMČeské Budějovice |
|
exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk | ||
Abecedně řazené materiály k vozidlům z celého světa.
|
||
![]() ![]() Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích.
Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde
(hostalek@tiscali.cz). |
Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek !
Často navštěvované: ČZ 150 c - 1951 PETRÁK Speciál 2 x 125 ccm - 1949 JAWA 350 ccm typ 361 PRAGA - nákladní typ RN 1938-1953 TAP - sidecary Tlustoš Kbely
Poslední aktualizace:
3.2.2025 Motocykly civilní - JAWA-ČZ 175 - 1959 31.1.2025 Š - ŠKODA autobusy 706 RO Č - ČZ 125 c - 150 c (odpérovaná) |
|
BRUTAROVÁ JaroslavaKromě toho - hodně mých přátel už mezi námi není, já zapomínám, tak proč nevyužít dlouhé zimní večery k popovídání… Jarko, my dva se známe už opravdu hodně dlouho, a nejen přes aerovky. Ale kam až pamatuji, pokaždé, když jsem se zvědavě ptal na něco ze tvých úctyhodných motoristických zážitků, vždycky jsi říkala „Měla jsem být kluk…“
Narodila jsem se 28. 6. 1933, jméno dostala po otci a svátek slavím celý život 27. dubna.
Rodiče chtěli kluka, můj příchod byl asi trochu zklamáním. Otec Jaroslav Brutar byl strojní sazeč, od mládí jezdil na kole, ale hned, jak to výdělek dovolil, koupil si motocykl B.S.A. Jak bylo tehdy zvykem, samozřejmě půllitr. Táta byl motorista, ale rozhodně ne závodník. Motorka musela především sloužit, rodině i práci. Tak to byl jednoválec SV, spodový tahoun s postranním vozíkem, sajdkárou. Ale ač byla první, na moc fotkách se kupodivu nedochovala. Tahle je někdy až z roku 1946 po válce a v sajdě je Eva, moje nejmladší sestra. Tahle fotka je ze společné vyjížďky se známým na Harleyi. Maminka je na ní zcela vlevo, naše Pragovka BD vykukuje vpravo... Byla jsem první dítě, za 4 roky přišel František, který po několika dnech života zemřel, v roce 1941 se narodila Hana, jméno dostala po paní Haně Benešové. V roce 1944 se ještě narodila Eva, jméno dostala proto, že je krátké. Rodiče si přáli kluka, ale ztrátu Františka nikdy nepřipomínali.
Petr Hošťálek:
Vzpomínám, jak občas přišla řeč na Tvého tátu, hlavně na jeho šikovnost. Ty jsi jednou prohlásila, že on uměl udělat všechno a dobře, čehož dokladem jsi byla nejen Ty, ale i jeho slavná koupelnová kamna… Je to z roku 1942, kdy mně už bylo skoro devět a v kočárku byla má mladší, tehdy roční, sestra Hana... V domku byl nevyužitý konec chodby, otec tam chtěl koupelnu, matka prádelnu. Umím si představit, že o tom debatovali dost vzrušeně, až nakonec matka navrhla „tak tam, Jaroušku, uděláme koupelno-prádelnu“! Otec vymyslel koupelno-prádelnová kamna v nichž se topilo pevným palivem a založil na jejich výrobu malou firmičku. Nazval je Brutar. Vypadalo to, že se podnik začal docela slibně rozbíhat. Její větší část táta prožil jako totálně nasazený v továrně, ale začal si přitom přivydělávat výrobou bižuterie z broskvových pecek. Dokázal okupanty přesvědčit, že i za války si žena zaslouží ozdoby - a broskvové pecky, to byl i pro Němce jen odpad z odpadu. Někdy v roce 1944 na to dostal živnostenský list…
Petr Hošťálek:
Jak to bylo s tátou a jeho, už známou, firmou „Brutar Radotín“ po válce? Je to neuvěřitelné, ale hotová kamna rozvážel zákazníkům osobně! Na menší vzdálenost na káře, občas jsem mu pomáhala tlačit, jindy ve vleku za kolem. Jednou dokonce šlapal z Radotína až do Liberce! Obzvlášť obtížné to je, když se začíná od nuly, od úplného začátku a sám. Jenže táta na to měl. A taky věděl, jak je zapotřebí reklama a věnoval se jí. Jednou z takových bylo vybavení celodřevěných tzv. "finských domků" určených pro horníky ve Slezsku. V době největšího rozvoje firmy měl pronajatý bývalý taneční sál v Radotíně, zaměstnával sekretářku, účetního, skladníka a ještě jednoho až dva dělniky. Prý vykořisťoval dělníky národních podniků tím, že v nich nechával vyrábět díly svých kamen. Dostal za to povolávací rozkaz k PTP. Nedlouho nato se, jak lze vidět z tohohle reklamního letáku, objevila "Koupelno-prádelnová kamna" z posvěcení Hlavní správy 6, Ministerstva strojírenství (MSt - HS 6) v nabídce národního podniku Sfinx Boletice n/L. - o nějakém patentu se nikdo ani nezmínil. Ale ani to tátu nezlomilo. Někdy v té době mi dal mou první šupléru, na kterou nechal vygravírovat moje jméno. Mám ji dodnes...
Ale raději zpátky k mému dětství.
Kolem táty, který pořád něco vyráběl, jsem se motala odmalička. Tu jsem mu něco podržela, tu podala, a on mě učil držet kladivo a pilník v ruce od nejútlejšího věku. Co si pamatuji na celý život, jak dával pozor a zdůrazňoval, abych si zvykla pracovat tak, abych se nikdy nezranila. Nedloubla se šroubovákem do dlaně nebo do prstů. A abych při práci na cirkulárce či brusce vždycky stála mimo rovinu kotouče… V září 1939 jsem začala chodit do obecné školy v Radotíně. Měla jsem vždy volný přístup do otcovy knihovny, kromě jiného tam byly v krásných plátěných deskách Dumasovi Tři mušketýři i jeho následující romány, celkem osm svazků A4! A také Palackého Dějiny národa českého, romány Julia Vernea, trochu skromnější byli Neruda, Šmilovský, Arbes, nebo Karolina Světlá. To všechno vycházelo na pokračování, desky se kupovaly nakonec. Měla jsem období, kdy jsem milovala Jiřího Trosku, jindy Jacka Londona. Jsem od mládí ateista, rodiče mě naučili, že se nelže a dodržuje dané slovo. Všechna ostatní pravidla jsem našla v četbě, brzo jsem začala věřit, že to, jak se chovám k ostatním, se mi vrátí. Dnes mohu říci, že se mi slušnost a vstřícnost opravdu většinou vrátila…
Petr Hošťálek:
Tohle povídání je, Jarko, myšleno především pro čtenáře, kteří jsou infikovaní motorismem a Aerovkami. Takže je nasnadě otázka jednoduchá, ale ze všech nejdůležitější: Kdy Ti, poprvé, zavoněl benzín? Bydleli jsme na konci Radotína, ve slepé ulici, byla nás parta dětí ve věku tak kolem sedmi let, mě asi devět a něco. A protože, jak už jsem říkala, táta měl místo kluka mě, tak nám půjčoval na hraní "beďara". Společně jsme ho vytlačili na konec ulice, všichni nalezli, já samozřejmě za řidítka, a s kopce jsme jeli dolů. A zase znova tlačili nahoru, dolů… Pak následoval Indian se sidecarem, ve smetanovém laku, se dvěma reflektory a krásnými obtisky indiánů na nádrži a sidecaru. Na té druhé, to jsem ještě neměla řidičák, ale už jsem ho zkoušela sama. Nejdřív na louce, pak kratší cesty okolo Radotína, to už mi bylo sedmnáct. Táta nebyl proti, naopak. Fandil mi a držel palce...
Petr Hošťálek:
Ale neříkala jsi, že máš v genech Aerovky? Musel to být litr jeden z prvních, protože se dá rozeznat, že má ještě úzkou zadní nápravu. Ty fotky z rodinného alba jsou, podle vzadu tužkou napsaného data, z roku 1946...
Ale první auto, které jsem řídila doopravdy sama, byla naše dodávka DKW. Byla to oježděná předválečná sedmistovka Meisterklasse s předním náhonem, pamatuji, že měla sedmnáctipalcové pneumatiky, strašně špatně se sháněly. Bylo po válce, rok 1947, táta ji koupil, aby měl čím rozvážet svá koupelno-prádelnová kamna Brutar. Jezdili jsme s ním za vzdálenými zákazníky sebou, býval to vždy výlet pro celou rodinu.
Někdy jsme jeli jen pro potěšení z krásné krajiny nebo jsme navštívili historický objekt v okolí. Dodnes si pamatuji zážitek z návštěvy brusírny skla! Majitel za domkem nahodil nohou v bačkoře řemen, který přenášel pohyb vodního kola na transmisi v dílně, velké brusné kotouče se roztočily, začala na ně kapat chladicí voda vedená přímo z potoka, a pak nám ukázal, a dokonce dovolil i vyzkoušet, jak se brousí ověsky lustrů. Na půdě měl sklad hotových výrobků, nemohli jsme se vynadívat na tu krásu Na těchhle fotografiích je naše dékávka s maminkou, se mnou a sestrou...
Po tom, co se táta jakž takž vzpamatoval ze znárodnění, koupil starou Tatru dvanáctku.
Dvouválcovou babičku, s někým stvořenou nebo z čehosi neuměle přizpůsobenou kombi karoserií. Na archaický předek s kapotou tvaru žehličky navazovala kabina, které co do stylu chyběly stupačky, a která se - i tvarem zadních blatníků, dost podobala oné kdysi naší dékávce. Hlavně ale byla tak ošklivá, že komunisty nezajímala ani neprovokovala. A protože jsme byly tři holky, zažila i svatby. Neumím si představit, která nevěsta by dnes do něčeho takového sedla... Zrovna jako tohohle Minora. To byl taky dodávka-kombík, který měl z poválečných úsporných důvodů neoplechovanou karoserii, zvnějšku s přiznanou kostrou dřevěných žeber. Na fotce je táta s maminkou a moje sestra Eva s malou Evičkou.
Petr Hošťálek:
Jarko, a co škola?
V září 1939 jsem začala chodit do obecné školy v Radotíně. Měla jsem vždy volný přístup do otcovy knihovny, kromě jiného tam byly v krásných plátěných deskách Dumasovi Tři mušketýři i jeho následující romány, celkem osm svazků A4! A také Palackého Dějiny národa českého, romány Julia Vernea, trochu skromnější byli Neruda, Šmilovský, Arbes, nebo Karolina Světlá. To všechno vycházelo na pokračování, desky se kupovaly nakonec.
Měla jsem období, kdy jsem milovala Jiřího Trosku, jindy Jacka Londona. Měšťanku jsem dokončila v roce 1948. Jako dcera živnostníka jsem ale neměla šanci na další vzdělání. Nevím, kdo přišel na myšlenku, abych se šla učit strojním zámečníkem. To bylo tehdy v modě, vylepšila jsem si tak kádrový posudek a v roce 1949 jsem složila zkoušku na Průmyslovou školu strojnickou v Praze na Smíchově. Maturovala jsem v roce 1953, už potom, co tátu znárodnili. Jsem od mládí ateista, rodiče mě naučili, že se nelže a dodržuje dané slovo. Všechna ostatní pravidla jsem našla v četbě, brzo jsem začala věřit, že to, jak se chovám k ostatním se mi vrátí. Dnes mohu říci, že se mi slušnost a vstřícnost opravdu většinou vrátila… Až po hodně letech jsem si uvědomila, že v době, kdy nastoupila k moci KSČ, tam byl prostě uklizený z Prahy.
Petr Hošťálek:
Když už zmiňuješ ty komunisty a René Elstnera - kdysi jsi poznamenala, že padesátá léta byla pro vás a hlavně tátu fatální... Ale Tatra se žádné pořádné fotografie nedočkala a ani maminka moc nepojezdila. V padesátých letech přišlo nečekané brutální přepadení komunistickou mocí. Jedna parta v civilu zadržela tátu a prohrabala naruby náš rodinný domek, druhá vyhnala z podniku zaměstnance, sebrala účetní knihy a zabrala sklad. Počkali si také na matku a na cestě z nákupu jí Tatru zabavili. O znárodnění tátovi ani nám nikdo nevydal žádné dokumenty, prostě ukradli všechno zboží, i to, které už měl někdo ze zákazníků zaplacené. Také sebrali vybavení kanceláří, psací stroje, nářadí, i všechny výrobní podklady a oba automobily, přesto, že Tatra byla matky, soukromá. A sebrali i všechny peníze na účtu. Nejvíc měli tátovi za zlé, že některé části svých kamen Brutar nechával vyrábět na zakázky (oficielní, smlouvami podložené) v národních podnicích, čímž prý dělníky těch podniků vykořisťoval! Dostal nějaké předvolání, nevěděli jsme kam ani na jak dlouho, přišla měnová reforma, já jsem maturovala na průmyslovce, Hance bylo třináct a Evě devět roků. Tak muselo být matce jistě hodně těžko, nikdy si ale nestěžovala. Až po dlouhé době přišel dopis. Táta byl u PTP někde na Slovensku, od roku 1951 do roku 1953, strávily jsme bez něj i vánoce 1953...
Petr Hošťálek:
Zakázané ovoce v podobě oťukávání řidítek a prvního volantu už jsme v předchozí otázce ochutnali. Kdy jsi ale směla poprvé vyrazit na silnici legálně? Řidičský průkaz jsem získala ještě dřív, než mi bylo osmnáct. Otec se za mě zaručil, tehdy to bylo možné. Po maturitě jsem nastoupila na umístěnku do konstrukce přípravků národního podniku PAL v Radotíně, kde bylo jádro Automotoklubu Svazarmu Praha - jih, nebo jak se to tehdy jmenovalo. Okamžitě jsem se stala členkou. Další cestovní soutěž v Turnově už jsem jela sama. Bylo to na céčku ČZ 150, půjčil mi ji jiný klubový kolega. Nebyla jsem pohybově nijak zvlášť šikovná, možná že jízdou na motocyklu jsem si to vědomí tehdy trochu kompenzovala. O dobré dvě třídy lepší než my ale byla Lída Rutková. Ta pracovala v Jawě, jela i Šestidenní a vdala se za motokrosaře Ivo Abrháma.
Petr Hošťálek:
Na předchozích fotkách ze soutěží jsi, Jarko, v kožené kukle. Tady, ve fofru, jedeš na čtyřkvaltovém fabrickém soutěžáku dokonce jen v šátku! Kdy sis pořídila první pořádnou přilbu? Pod ušanku jsem sáhla teprve v cíli – a vyndala ruku plnou krve! Ušanku jsem zase rychle přitiskla a sundala až v ošetřovně. Tam zděšení, sanitka, nemocnice. Okolí rány zbavili vlasů, snad se konal i rentgen, a pak mi ránu sevřeli kovovými svorkami. Místo obvazu nějaký modrofialový sprej. Svazarmovský doprovod se postaral o motocykl a mě odvezli autem domů. Večer jsem přečkala v šátku, ten jsem sundala, až když jsem šla do koupelny. Matce jsem stejně neunikla: „Dítě, vždyť jsi se mohla zabít!“ Dodnes na matku vzpomínám s velikou úctou. Podívala se na mě a řekla: "Jezdí se v nějakých přilbách, tak si to koukej taky opatřit!" Když jsem jí to po několika letech připomněla, vysvětlila mi: "Kdybych ti to tenkrát zakázala, tak jsi stejně neposlechla."
Petr Hošťálek:
Zatím to všechno byly půjčované svazarmovské stroje - a co nějaký vlastní motocykl?
Chtěla jsem, ale koupě nebyla v mých možnostech.
Cesta k získání, aspoň jsem si to myslela, mi připadala nejsnazší přes podnik, který je vyráběl. Nějak jsem se seznámila s J.F. Kochem, následně se mi podařilo ukončit pracovní poměr v PALu a hned první pracovní den roku 1955 jsem nastoupila do pražské konstrukce ČZM Strakonice. Rýsovací prkno jsem vyfasovala přímo v Kochově kanceláři.
Petr Hošťálek:
Strakonice měly taky konstrukční kancelář v Praze? Po pravdě řečeno, zásluhu na konstrukci Čezety nám úplně zanedbatelnou, ale dvorný pan Koch mě vždy představoval jako svoji spolupracovnici. Pamatuji ho vždycky klidného, slušného a vstřícného, působil hodně svou osobností. Narodil v roce 1893 ve Mcelích u Nymburka, byl vyšší štíhlé postavy, v roce 1955 už s výrazně bílými vlasy a kondici si udržoval denním cvičením. Když jsem k němu nastoupila, tak mi říkal, že každé ráno půl hodiny. Za zmínku stojí, jak se mi jednou zmínil, že mu jeho devadesátišestiletá matka říká, aby přestal konečně dělat klukoviny a už neskákal po hlavě do vody. Kdysi při motocyklové soutěži „hrábnul“ nohou do písku a stupačkou si způsobil tržnou ránu nad vnitřním kotníkem, ta se mu po letech otevřela, takže téměř denně chodil na převazy do nemocnice na Karlově náměstí. Dnes si troufám tvrdit, že on, i jeho žena Isolda se stali mými staršími přáteli. Občas mě zvali na kávu a také nenápadně vychovávali a poučovali - Isinka mě dokonce učila němčinu. Tady jsem s nimi někdy jezdila na pozvání na dovolenou do kempu Živohošť na Slapské přehradě, tady to bylo Kochovo šestistovkou fiátkem.
Petr Hošťálek:
Takže Ty jsi byla přímo u vzniku legendární Čezety, toho "zázraku elegance" v pastelových barvách? Já to plechové prase neměl rád. Jezdil jsem v té době dvanáctistovku Harleye a sedmpade Indiana, ale jak se někde objevil skútr, bylo to málo platný, všecky holky se lepily akorát na něj!!!
Koch svůj skútr nazval JET (čti "džet" – tryskáč), ale zlé jazyky to četly foneticky, tvrdili, že to prý má jet! Navíc doba nepřála cizím slovům, proto z toho byla nakonec ČEZETA.
Kdo ten tehdy přijatelný název vymyslel, už nevím. Protože byl v té době u nás jediný, kdo měl s pryžovým pérováním nějaké zkušenosti, vyžádali si ho i k řešení přední vidlice mopedů Stadion S 11. Sháněl tudíž silentbloky různé tvrdosti a dojížděl je ověřovat i do Rakovníka. Odtamtud přivezl tuhle fotografii, na níž je mechanik a tovární zkušební jezdec Miroslav Pancner, který tehdy byl Kochovi k ruce.
Petr Hošťálek:
Zmínila jsi zlé jazyky u názvu "Jet". Co já ale vím, tak zlé jazyky také tvrdily, že se Ti prý u Kocha v kanceláři "zapalovaly lejtka!" Tak ven s tím, pochlub se, jak to tehdy bylo?!! Nejen v tom, že svého skútra navrhnul a nakonec i dokázal prosadit jako samonosného, bezrámového. Svérázný byl i co do vyjadřování. Jeho oblíbeným začátkem každé věty bylo „U toho, Jaroslavo…“, takže mi vysvětlil, že: „U toho, Jaroslavo, když chceš šetřit váhou, tak každá součástka, každý detail, musí mít více funkcí...“ Například jedním z jeho nápadů byl stojánek, který dík zdvojené levé noze měl současně fungovat i jako boční opěrka, jak si můžeš všimnout na téhle fotce... Tlumič byl válcového tvaru, napříč před motorem a výfukové plyny z něj se ve smyslu té jeho filozofie více funkcí odváděly trubkami, které současně tvořily okraje stupaček – a byla jsem to já, na kom se rychle ověřilo, že tudy cesta nevede! Jsem dost malá a tak jsem si na jednom ze zkušebních prototypů o rozpálený kraj stupačky několikrát spálila při zastavení nohu, tak se to nakonec zavrhlo. Bylo jich, tuším koncem roku 1955 nebo v roce 1956 bylo uděláno pět. Na téhle fotce z archivu Jarky Kochové-Ledkové sedí na tom tmavém prototypu vlevo její táta, tehdy "mladý" Jarka Koch. Kdo sedí na tom druhém nevím... Já jsem zásluhou starého pana Kocha občas také mohla jezdit na jednom - no a při té příležitosti, jak jsi nadhodil, se mi zapalovaly lejtka. Doslovně, o ty stupačky! Paštika před válkou prodával a opravoval motocykly ČZ, jezdil na nich soutěže, a jak jistě víš, po válce byl úspěšný i v Šestidenní. Já pamatuji, že Kochův prototyp skútru JET nebyl jediný, v pražské konstrukci se připravoval ještě jeden skútr ČZ, byl to společný projekt J.F.Kocha a K.Kejvala označený K2, na kterém pracoval kolega Bohumír Petrášek a tenhle prototyp, který měl dole obrubu jak autíčka na autodromu a byl na bantamových kolečkách, se dělal právě v bývalé Paštikově dílně. A zas to byl dost bizarní nápad, ke skútru 175 ccm o jen osmi koních ještě přidat sidecar, zvlášť když u nás směl být nejmíň u dvěstěpadesátek, ale on to váhou své osobnosti nakonec prosadil! Já tím ovšem ztratila nejen šéfa, ale i místo - a musela jsem přejít do konstrukce jednoúčelových strojů.
Petr Hošťálek:
Odkud jsou Jarko, prosím Tě, tyhle dvě velezajímavé fotografie?
To jsou snímky, které vznikly na jaře roku 1955 při předvádění prvních prototypů Kochova skútru pracovníkům ministerstva průmyslu, zaměstnancům Motokovu a novinářům. Dělo se to jižně od Prahy, na silnici k obci Třebotov, stranou veřejnosti. Kromě tohohle prototypu K 3 (ještě s motorem ČZ 150 ccm), na kterém sedí můj tehdejší kolega Vašek Beránek, tam bylo zastoupeno několik skútrů zahraničních a pro srovnání i skútr vyrobený ing. Hausmanem.
Přední kolo bylo vysazené hodně dopředu, před osu otáčení přední vidlice, a schované pod opticky příliš mohutným krytem předku, po jehož stranách byly na vyčnívajících trubkových držákách dva světlomety. Zcela určitě to mělo něco do sebe – design byl zajímavý a mohutný předek s hodně rozměrným plexisklem byl předpokladem dobré ochrany jezdce za špatného počasí. Opticky ta obří bublina ale k miniaturním kolečkům moc neladila. Kdo měl zájem, mohl se svézt na tom, co bylo zrovna volné. Vyzkoušela jsem tedy skútr pana Kocha, a když se za chvíli se uvolnil Hausmanův, tak jsem nasedla a odjela. Náš "Jet" i jeho jízdní vlastnosti jsem znala, a tak mě napadlo vyzkoušet si a porovnat stabilitu skútru Hausmanova. Stejně, jak jsme to dělali s kamarády, když se upravovaly a přestavovaly seriové motocykly na soutěže a motokrosy. Tedy škubnout řidítky takhle zprava do leva! Když se stroj sám a přirozeně vrátil do přímého směru, měl správnou geometrii... Jenže Hausmanův skútr se do přímého směru nevrátil! Naopak, rozkýval se do stran, až jsem ho neudržela a upadla s ním. Ale pořád jsem se držela! Když rachot ztichnul a konečně se to zastavilo, opatrně jsem vstala a skútr zvedla. Nastartovat se dal, tak jsem dojela zpátky a vrátila ho se slovy „Nemá to geometrii.“ Jela jsem tehdy v sukni a můžu říct, že tak mě v noci odřená kolena, lýtka i ruce, nebolely ani před tím, ani pak nikdy později…
Petr Hošťálek:
Vraťme se teď od role zkušebního jezdce prototypových skútrů zpátky k motocyklovým soutěžím. Jak to dopadlo, splnil se Ti v konstrukci ČZM předpoklad, že by ses tu mohla dostat k pořádnému továrnímu motocyklu?
V ČZM jsem našla kolegy, kteří také chtěli jezdit soutěže. Tak jsme založili základní organizaci Svazarmu, v níž funkcionářem a prvním naším předsedou se stal Čenda Machač, který u nás také pracoval. Ze Strakonic nám v roce 1956 díky tomu půjčili čtyři čtyřrychlostní soutěžní motocykly, na kterých se předtím jela šestidenní, a trénovat nás začal Standa Šťástka.
Když jsme se jako družstvo přihlásili na Příbramskou soutěž (27. května 1955), už jsem jela na tovární čtyřrychlostní stopadesátce. V té době se sportovní stroje prakticky nedaly koupit. Měli je jen tovární jezdci JAWA a ČZM, kromě nich je dostával pouze Svazarm, ÚDA (Ústřední Dům Armády), Dukla (to byli vojáci) a Rudá hvězda (to byli policajti). Soukromníci jezdili na motocyklech sériových nebo amatérsky různě upravovaných. Takže když my přijeli s továrníma čtyřkvaltama (na dochované momentce ze startu jsem s číslem 31), všichni nám vykali… Od roku 1956 už se zaváděla do výroby t. zv. "jednotná řada", což byly kývačky Jawa-ČZ v jawských rámech a na malých šestnáctipalcových kolech s centrálními brzdovými bubny a novými čtyřrychlostními motory 125 nebo 175 ccm konstrukce JAWA. Nám propůjčené soutěžáky ale byly odvozené ještě z mezitypu, takže v nich byl motor ČZ 150, ovšem už se čtyřstupňovou převodovkou, navrženou ing. Janem Walterem. Levá polovina karteru byla asi o 10 - 15 mm širší než u původního tříkvaltu, a přesuvníky nebyly lisované z plechu, ale masivní, bronzové. Z levého víka, tam kde u seriového provedení byla šipka označující zařazený převod, vyčnívala krátká páčka s kuličkou, pravá strana se nelišila od seriového provedení. Válec byl upraven pro vyšší výkon, širší hlava měla bohatší žebrování a navíc bowdenem ovládaný dekompresor. Abychom si na soutěže a na benzín dokázali vydělat, pořádali jsme pro kolegy výcvik v řízení motocyklu. Získala jsem tak učitelský průkaz, vyučovala je zejména jízdu, a učitelský průkaz mi později pomohl k mimořádnému výdělku v autoškole Svazarmu. Začínali jsme s průkazy pro nováčky, zúčastňovali se místních soutěží. Ty bývaly kolem 100 km dlouhé, většinou po polních a lesních cestách, k tomu občas úseky přes vodu, bláto, písek, v zimě po zasněžených silnicích.
1956
Start a fotka z mokré trati Terénní soutěže v Radotíně, kterou jsme jako družstvo jeli na jaře, 30.dubna. Na motorech jsme měli zvětšené hlavy válců, které měly o jedno vodorovné žebro víc - to byla originál tovární úprava kvůli lepšímu chlazení, všichni soukromníci nám ty hlavy záviděli. Byla to tehdy velká móda, kluci z ÚDA to měli na soutěžních pérákách, jenže se to nedalo udělat bez soustruhu a brusírny válců, tak se tím spousta jezdců ani nezabývala. Když to ale bylo udělané dobře, motor se zas o něco líp chladil... Jarka Brutarová s číslem 91 vyráží po právě absolvované časové kontrole na trať další etapy...
Petr Hošťálek:>
Holky v těch letech obdivovaly Jeana Maraise, Gérarda Phillipa, nebo ze sportovců třebas Karola Divína či sourozence Romanovi. Kdo byl Tvůj „holčičí“ ideál?
Já místo úspěšných fotbalistů, krasobruslařů a atletů obdivovala Jaromíra Čížka a Františka Šťastného. Dodnes si pamatuji na trať Středočeské oblastní teréní soutěže. Tehdy několik dnů pršelo, všichni byli skrz naskrz mokří. Když do kontroly za obávaným stoupáním, zvaným Kaiserův trůn, dojel Jaromír Čížek, měl najeto k dobru. Beze stopy únavy seskočil z motocyklu a s úsměvem a v dobré náladě nám ukazoval, jak si proti dešti pod límec šestideňácké kombinézy složil ručník...
Petr Hošťálek:
Tady koukám na Tvou sportovní licenci z osmapadesátého roku a připadám si, jak když investigativní novinář právě vyšťourá nějakou pikantnost: je na ní jméno Kubíková! Ty jsi v té době byla vdaná? To jsem doteď netušil - jak k tomu došlo a jak to dopadlo?
A teď k té svatbě:
Kamarádili jsme s jezdci z ÚDA Praha, nejvýraznější postavou a zároveň zajímavým chlapem tam byl ing. Jan Neruda. Byl společenský, ke mně ochotný a velmi přátelský, ale věčně navlečená v neforemných nepromokavých šestideňákách jsem jako ženská u něj neměla šanci. Ale nějak se stalo, že jsem se blíž seznámila s dalším jezdcem, Mílou Kubíkem. Bylo to spíš sportovní přátelství a pro mě současně i přijatelný způsob, jak odejít od rodičů a začít samostatný život. Vdala jsem se dva dny před Štědrým večerem, 22. 12. 1956. Začátkem roku 1957 se nám ozvali z fabriky - dostali jsme na vybranou půjčené soutěžní motocykly buď odkoupit, nebo je vrátit do Strakonic. Cena nebyla vysoká, ale pro mě, tehdy čerstvě po svatbě, prostě nepřijatelná, tak motocykl na kterém jsem jezdila zakoupil kolega. Zimní soutěž, ze které je tahle fotka, už jsem nejela na tovární mašině, ale na půjčené sériové stopadesátce kývačce s jen třemi rychlostmi a cestovními pneumatikami - a nebylo to ono. Tak, protože jsem ještě v roce 1958 dostala sportovní průkaz 3. výkonnostní třídy, loučila jsem se těžko. Jenže ve třetí výkonnostní jsem si zkusila pár hodně těžších oblastních soutěží, které se jezdily terénem až 250 km a v duchu uznala, že tady už končí moje možnosti.
Míla koupil amatérsky upravený motocykl na motokrosy, taky policejní Pragu Alfa, původně otevřenou, ale předělanou na limuzinu a na plyn, a pro mě skútra Čezetu. V létě jsme spolu jezdili na motokrosy, v zimě on na hory, ale to mě nebavilo.
V roce 1960 mi sdělil, že jeho společnice z výletů do hor je těhotná. Rozešli jsme se zcela přátelsky, zůstala mi Čezeta a 20 čtverečních metrů suterénu bez zařízení. Koupila jsem si lehký, světlý nábytek a začala chodit na výstavy a do divadel, než jsem zase zjistila, že už mi opět chybí nějaký soutěžní motocykl... |