DODGE WC - Weapon Carrier

Původní článek Petra Hošťálka pro Truck Magazín (září 2013).

Třičtvrtě-tunový "velký džíp" Dodge WC (Weapon Carrier – přepravník, neboli nosič zbraní) řady G502 byl jedním z nejlepších lehkých užitkových vozů americké armády. Návrh, vývoj i následná produkce byly záležitostí závodů Dodge Division v Mound Park Michigan, spadajících pod společnost Chrysler Corporation.

V časopisu Popular Science byl vůz v článku, uveřejněném v říjnu roku 1942, představen jako „velký bratr“ populárního Jeepu. Větší, silnější, a díky širokým šestnáctipalcovým pneumatikám vyznačující se úžasnou průjezdností.
Při jeho zkouškách v Camp Hollabirdu vznikl tento dost divoce vypadající snímek, ze kterého je zřejmá značná světlost vozu, jeho extrémní šířka, i "nízká silueta" (se sklopeným rámem čelního skla).

Historie:

Přímým předchůdcem byl v období let 1940 – 1941 produkovaný tento vojenský půltunový Dodge.
Byl to v podstatě pikap s úzkou celokovovou korbou posazenou mezi zadní blatníky a s otevřenou dvoumístnou kabinou, krytou jen plátěnou stříškou.

Nový Weapon Carrier se vyráběl ve čtyřech základních variantách.
Univerzální valník s typovým označením Dodge WC-51 měl, stejně jako jeho předchůdce, také dvoumístnou otevřenou kabinu, ale podstatně širší a s nižší siluetou. Na první pohled nápadnými prvky byly obrovské dopředu otevřené přední blatníky a zcela rovně trčící přední sklo v trubkovém sklápěcím rámu. Sedačky řidiče i spolujezdce byly jednotlivé, rozměrné, z místa řidiče se ale prakticky nedalo vystoupit kvůli náhradnímu kolu, umístěnému na prohnuté levé stupačce vozu. Řidič musel buď přelézt rezervu, nebo sedadlo spolujezdce a ani na pravou stranu se nevystupovalo nijak pohodlně. Tady pro změnu překážely na stupačce umístěné 5-galonové kanystry…

Proti předchozí vojenské půltunce Dodge byla u Weapon Carrieru zcela zásadně přepracovaná zadní část karoserie, jejíž boky byly krabicovité, šířkou výrazně přesahující zadní kola. Vrchní část boků karoserie tvořila podélné lavice se sklopnými opěrkami, na nichž mohlo vcelku pohodlně sedět až osm vojáků. V rozích boků karoserie byly schránky, využitelné pro přepravu například munice, nebo pro nejrůznější příslušenství k vozidlu, včetně například řetězů na kola.
Ložná plocha byla uprostřed, mezi boky karoserie, přístup k ní byl po sklopení zadního čela, na kterém byla zvenku upevněna jednotná US. souprava vojenské výbavy – kovový rám, držící zákopnickou lopatu a sekeru.

Všechny americké armádní vozy měly standardizovanou nejen osvětlovací soupravu, ale například i přístrojové vybavení palubní desky, sestávající z tlakoměru oleje, ampérmetru, tachometru, benzinoměru a teploměru vody.
U vozů Dodge se ručně ovládala pouze řadicí páka, páka parkovací brzdy a páka zapínání předního náhonu.

To ze všeho nejdůležitější, aby bylo možné vyhrát válku materiální převahou s co možná malými ztrátami na životech, byla především schopnost vyrábět veškerou výzbroj v ohromném množství. A to Američané dokázali.
Tady tovární snímek dokumentuje řady vozů WC-51, připravených k expedici...

Technické údaje:

Motor: typ Dodge T 214
Počet válců: 6 (v řadě)
Vrtání: Ø 82,6 mm (3,24 inch)
Zdvih: 117,5 mm (4,625 inch)
Obsah: 3.772 ccm (230 cu.in.)
Kompresní poměr: 6,7 : 1
Výkon: 92 hp (69 kW) při 3.200 ot./min.
Max. kroutící moment: 244 Nm
Blok motoru: litinový
Hlava válců: litimová, snímací
Počet hlavních ložisek: 4, kluzná
Ventilový rozvod: SV (spodové ventily)
Chlazení: vodní, s pumpou a větrákem za chladičem
Karburátor: Zenith, model 29
Palivo: benzín, 70 oktanů
Doprava paliva: mechanicky (od vačky) poháněným membránovým čerpadlem
Zapalování: bateriové, 6V s rozdělovačem a cívkou

Spojka: suchá, jednolamelová
Převodovka: 4 rychlostní se zpátečkou, manuálně řazená
Rozdělovací převodovka: bez redukce, se zapínatelným pohonem přední nápravy

Nápravy: pevné, typu Dodge banjo
Uspořádání pohonu: 4x4
Rozvodovky: s hypoidním ozubením hrušky a talíře a kuželovým diferenciálem
Převod rozvodovek náprav: 1 : 5,83

Pérování přední nápravy: podélnými listovými péry, doplněnými kapalinovými tlumiči
Pérování zadní nápravy: podélnými listovými péry

Brzda provozní: jednookruhová hydraulická, působící na všechna kola
Brzda ruční: mechanická, působící na zadní kola

Kola: 16“ palců, upevněná pěti šrouby
Ráfky: ocelové, dělené, s demontovatelným okrajem
Pneumatiky: 9,00 – 16, 8-ply (osm vrstev kordu) s terénním vzorem

Rozvor: 2.489 mm

Délka: 4.240 mm (s navijákem 4.480 mm)
Šířka: 2.108 mm
Výška se sklopeným sklem: 1.570 mm
Výška přes nataženou střechu: 2.159 mm
Světlost: 267 mm

Váha otevřeného vozu: 2.517 kg (s navijákem 2.560 kg)
Nosnost: 750 - 800 kg (1.750 lbs)

Maximální rychlost: 87 km/hod. (54 mph)
Spotřeba na 100 km: cca 28 litrů
Palivová nádrž: cca 120 litrů (30 gallonů)
Akční radius: 385 km (240 mil)

Druhou základní variantou byl otevřený čtyřmístný velitelský Dodge WC-56 Command, kterému se říkalo „velký džíp“, u nějž šířka přečnívajících předních i zadních baltníků a rozměry pneumatik náklaďáku ostře kontrastovaly se spartánsky úzkou krabičkou otevřené karoserie s výřezy místo dvířek. Ani z tohohle vozu se nevystupovalo nijak pohodlně, také tady překážela na levém boku rezerva a na pravé stupačce rozměrná skříň a za předním blatníkem postavený kanystr. Vzadu měl velitelský vůz zvenku přístupný rozměrný kufr a unifikovaný závěs pro vlek.

Třetí variantou byl zavřený Station-wagon Dodge WC-53 „Carryall“, což byla v podstatě jen mírně upravená karoserie civilní dodávky, posazená na unifikovaný třičtvrtětunový podvozek. Jako celek působil tudíž tento vůz podobně nesourodě, jako předchozí velitelský WC-56.
Starší provedení mělo úzké nalévací hrdlo nádrže (v zadní části vozu).
To bylo u pozdějších sérií nahraženo jednotným širokým hrdlem, usnadňujícím nalévání z pětigallonových (cca dvacetilitrových) zásobních US kanystrů.

Poslední, čtvrtou základní variantou, byl zavřený sanitní vůz Dodge WC-54 Ambulance, určený pro dopravu až čtyř raněných.

Základem všech variant byl klasický rámový podvozek s pevnými nápravami, zavěšenými na podélných listových pérech. Konstrukčně se podobal předchozímu půltunovému typu, ale byl zesílený nejen co do profilů rámu, ale i pérování.

Motor typu T 214 byl řadový, vodou chlazený, benzínový šestiválec se spodovými ventily. Měl blok i hlavu válců odlité ze šedé litiny, čtyřikrát uložený klikový hřídel a karburátor umožňující bezproblémový chod i v extrémních náklonech. Při vrtání téměř čtyřlitrovému obsahu disponoval s dvaadevadesáti koňmi a velmi slušným kroutícím momentem. Díky tomu si vůz vystačil s pouze čtyřrychlostní „normální“ převodovkou a přesto vykazoval i v nejtěžším terénu vynikající jízdní i trakční vlastnosti.

Samozřejmostí byly obě poháněné nápravy (4x4), přičemž pohon přední nápravy byl vypínatelný. Vůz sice neměl diferenciály s uzávěrkami, ale praxe ukázala, že to nebylo potřeba, dokázal se díky extrémně širokým pneumatikám vyhrabat z jakéhokoliv terénu.

Od prvotního základního provedení WC-51 byla odvozena verze WC-52, což byl prakticky stejný vůz, ale vybavený motoricky poháněným navijákem Braden o tažné síle asi dvě a čtvrt tuny. Lišil se v podstatě pouze děleným předním nárazníkem a o deset palců větší celkovou délkou.

Vozy vybavené navijákem měly do podélníků rámu vpředu vsazené a přišroubované prodlužovací konzoly. Ty nesly kromě šnekové převodovky a navíjecího bubnu navijáku také obě poloviny děleného nárazníku.

Na strojovém spodku WC-52 s navijákem vznikl tenhle prototyp s krytou nástavbou.

Od otevřeného velitelského vozu Dodge WC-56 byla odvozena navijáková verze WC-57.
Na tomto snímku už v restaurovaném stavu, jako sběratelský exponát.

Velitelský navijákový Dodge WC-57 – exponát libereckého sběratele na návštěvě na Kloubu (foto Hošťálek 2010).
V pozadí třítunový vojenský nákladní vůz Ford Canada F 60.

V průběhu výroby vznikly kromě základních provedení ještě tyto odvozené typy:

Dodge WC-55 vůz vybavený 37 mm kanonem
Dodge WC-58 velitelský s radiovým vybavením,
Dodge WC-59 spojařský, určený k údržbě telefonních vedení
Dodge WC-60 pohotovostní opravářský
Dodge WC-61 pohotovostní opravářský s navijákem

Dodge WC-55
byl vůz provedený jako nosič 37mm kanonu.
Na snímku je vůz s navijákem z roku 1943, doplněný navíc protiletadlovým kulometem na předním nárazníku.

Všechny vyráběné verze vozů Dodge WC byly "americky jednoduché", při srovnání například s vozy Horch obdobné kategorie z německé výzbroje až primitivní. Díky tomu ale byly v provozu mnohem praktičtější. Málo zranitelné, nenáročné na obsluhu a v případě potřeby velmi snadno opravitelné.

Pro armádní použití to byly vozy doslova ideální a nelze se divit, že jejich výroba s drobnými vylepšeními pokračovala ještě řadu let po válce, kdy byly nasazeny zejména v korejské válce.
V následujících letech pak byly poměrně dlouho ve výzbroji i některých evropských armád, například holandské nebo francouzské a v řadě afrických států jezdí dodnes.

Poválečné provedení z padesátých let se lišilo kabinou s dveřmi a montáží užší korby karoserie, z níž vystupovaly okraje blatníků. Snímek restaurovaného vozu na veteránských značkách je z Trhových Svinů (2011).

Detail zadní partie poválečného provedení vozu Dodge.

Subjektivní pocity a zkušenosti autora článku:

S „navijákovou dodžkou“ jsem ujel řadu kilometrů a vždycky jsem byl překvapen nejen tím, co byla schopná projet, ale i jak snadno se ovládala. Patřila mému dobrému kamarádovi, který ji, ač válečného veterána, měl na normálních espézetkách. Já s ní vozil ssutiny a vykopanou zeminu při odvodňování jednoho z jihočeských statků, také se účastnil natáčení nejednoho válečného filmu a asistoval při vlečení mnoha právě získaných (ale momentálně trošíčku nepojízdných) automobilových „sběratelských pokladů“.

Za komunistů pro nás byly válečné americké vozy i motocykly symbolem svobody. Já v té době (psal se rok 1980) dělal grafika v provozovně sítotiskové tiskárny a tak jsem namaloval tuhle kresbu na trička pro sebe i kamarády...

Než jsem poprvé držel v ruce její volant, myslel jsem si vždycky, že pořádný terénní vůz musí mít nejen redukci, ale i uzávěrky diferenciálů. Jenže „dodžka“ dokázala s jen obyčejnou čtyřkvaltovou rychlostkou projet větším bahnem než jakýkoliv jiný vůz. Žádné technické finesy nepotřebovala, díky své šířce byla prakticky nepřevratitelná a mně úžasně imponoval brutální vzhled jejího předku s dopředu vytrčeným navijákem a masivní mříží před chladičem a reflektory.
Samozřejmě jí chutnalo. Nikdy jsme spotřebu neměřili, ale bylo zřejmé, že do třiceti na sto moc nechybí. To všechno vynahrazovala svou spolehlivostí a kromě jednou seškvařených kabelů věkem prošoupané elektriky nepamatuji, že by se dožadovala nějaké opravy. Být naděje, že ještě někdy bude benzín levnější, určitě bych neodolal. Kam se na její jednoduchost hrabou současné piksly, plné záhadné elektroniky, oken na tlačítka, centrálních zamykání a katalyzátorů, plnících euro trojku.., euro čtyřku.., euro pětku, euro šestku… a ó hrůzo, co nás asi ještě potká?!!
Ale vlastně, když uvážíte, co dnes stojí jedna garanční prohlídka s výměnou náplně jedině přípustného značkového oleje, nebo případná výměna něčeho záhadně porouchaného z elektroniky těsně po uplynutí záruky, začíná mi připadat, že spotřeba dvacet osm na sto není zas až tak moc…

Patřím ke generaci, léta krmené tím, že vše vynalezli Rusové - dokonce mám dodnes v knihovně tlustou knihu "Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích". Jenže ve skutečnosti bylo všechno obráceně - co neokopírovali, to neměli. Tak mě ani moc nepřekvapila tahle fotka prototypu jednotunového vozu GAZ 62, který jakoby dodžce z oka vypadl...

Na svatbu Petra Hošťálka v roce 1981 přijel Emil Nachlinger nejen se svou Dodge WC-52, ale i s nově restaurovaným US-vlekem. Jindy naprosto spolehlivá Dodge měla tentokrát poruchu - vzňala se prodřená kabeláž a Emil se při hašení nejen "uprasil", ale i si popálil ruce a přijel s mírným zpožděním.
Na prvním snímku při urychleném převlékání do svátečního, na druhém s komentářem k onomu "odvážnému" převlékání na veřejnosti...

... a o mnoho let později:
Dodge WC 51 a Emil Nachlinger, ten šedivý v maskáčových kalhotách, na parkovišti Veteran Rallye Křivonoska 2014.

(foto Jana Heřmanová)

Dodge WC ve fotografiích zde: