Jihočeské motocyklove museum


	JIHOČESKÉ MOTOCYKLOVÉ MUSEUM České Budějovice
	exponáty archiv kresby cestopisy publikace dílna tisk
	Knihy cestopisné i technické.
vyhledávání: Cestopisy Technická lit. Beletrie Petr Hošťálek Motoristický publicista, historik a grafik. Ale také stále aktivní motocyklový jezdec, který má za sebou několik dálkových expedic. Restaurátor historických motocyklů, soustředěných do exposice Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích. Dotazy a připomínky ke stránkám prosím zde (hostalek@tiscali.cz).		Veškeré texty, fotografie a kresby uvedené na těchto stránkách je zakázáno dále publikovat bez souhlasu autorů stránek ! Často navštěvované: ARIEL 500 ccm "De Luxe" OHV model F - 1929 JAWA 250 soutěžní ÚDA Praha - 1951 STADION S 11 - 1961 STADION S 22 - 1962 (exportní) JIKOV - karburátory motocyklové Poslední aktualizace: 10.7.2025 R - RENAULT 4CV P - PRAGA - nákladní typ RND (poválečný) Š - ŠKODA nákladní typ 254 D přehled všech článků
	2011 - Ostré Thajsko Na podzim 2009 jsem absolvoval motorkářský zájezd po Nepálu, organizovaný moravskou cestovkou Rajbas. Upsal jsem se k tomu kvůli zjištění, jestli stojí za ty peníze a abych pak o tom napsal pár řádků do ČMN, tedy Českých motocyklových novin. Nebyl jsem sám, jelo nás to pět, a když jsme se po návratu na ruzyňském letišti loučili, byli jsme zajedno, že opravdu stálo. Nadchlo nás to tak, že došlo k rozhodnutí zopáknout si zážitek s Rajbasem ještě jednou. Pro změnu na ostrých terénních motorkách místo na Enfieldech a v Thajsku, místo v Nepálu… Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku… Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Expedice Peking 40 000 km - 1.díl Poutavý cestopis dobrodruha Petra Hošťálka, který se vydal na motocyklu z Českých Budějovic do Peginku a dále po stopách legendárního automobilového závodu Peking - Paříž. Tento první díl pojednává o první části cesty do Pekingu a popisuje - kromě samotné Číny - zážitky z některých států bývalého Sovětského svazu a z Mongolska. Cestovatel řeší zapeklité administrativní překážky, rve se s technickými závadami způsobenými kvalitou cest, ale vesměs s potkává cestou lidi ochotné pomoci. Tato kniha by rozhodně neměla chybět v knihovně žádného motorkáře. Knihu si můžete objednat na adrese obchod.nakladatelstviruze.cz Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku… Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Expedice Peking 40 000 km - 2.díl Navazuje úspěšný první díl této knihy. Tentokrát autor Petr Hošťálek popisuje cestu zpět z Pekingu, po stopách Historického automobilového závodu Peking-Paříž. Knihu si můžete objednat na adrese obchod.nakladatelstviruze.cz Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku… Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Hedvábnou stezkou na motorce Yuki Po svojí cestě po stopách závodu Peking-Paříž absolvoval Petr Hošťálek řadu přednášek a výstav, na kterých ukazoval i expediční motocykl z této cesty. A na jedné z nich, na výstavě "Motocykl 2006" v Holešovicích, ho kontaktovali zástupci čínské továrny Qinqui, jejíž motocykly se u nás prodávají pod názvem YUKI, jestli by se nevydal na cestu, která by propagovala jejich výrobky, po severní větvi Hedvábné stezky. Výsledkem byla cesta od jednoho oceánu ke druhému. O zážitcích z této cesty si můžete přečíst v této knize. Knihu si můžete objednat například na adrese "knihy abz.cz", nebo si o ni zavolat či napsat do Pyramidy Průhonice na adresu "prodej Yuki.cz" Ještě pět dní před odletem mi Pinďa s Karlem posílají váhavé e-maily, jestli to radši neodložit? Ne, že by se jim nechtělo. Jenže už dva týdny zprávy straší, referují o tragických a šílených záplavách v Bangkoku… Bangkok má totiž být naše cílové letiště. Ale od Honzy Odehnala, šéfa cestovky, žádné storno nepřichází, tak jsem osobně v klidu. Znám ho, je profík a nenahnal by své klienty do průšvihu. Jen abych kluky uklidnil, posílám pro jistotu dotaz – a odpověď zní, že vše je o.k. Klapky naplno, sedáme!!! Když jdeme po mnoha hodinách konečně na přistání, svítí slunce a já bedlivě pozoruji z okénka ubíhající záplavové vodní plochy, viditelné na půdorysu thajského hlavního města. Míříme do tepla... Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Nepálem na Enfieldech „Hodně jsem toho slyšel o moravské cestovní kanceláři Rajbas, která připravuje motocyklové výlety do zajímavých a pro Evropana málo známých oblastí, jako je třebas Indie, Thajsko, Afrika nebo Nepál. A tak mě napadlo vyzkoušet, co takový zájezd, když si účast zaplatíte, člověku dá. Jestli jsou zážitky úměrné ceně, jak je z pohledu zákazníka zorganizovaný, prostě zda to celé stojí za to. No a když o tohle dobrodružství projevil zájem i Miloň Dvořák, kamarád s duší stejně infikovanou náklonností k motocyklům a vůni benzínu, bylo rozhodnuto. Upsali jsme se ďáblovi v podobě sympatického majitele oné cestovky a nastoupili do letadla směr Delhi, Indie… S Miloněm jsme oba milovníci starého železa. Máme rádi motocykly z minulého století, stroje, které neměly žádné dnešní elektronické (a záhadné) vymoženosti. A tak fakt, že se cesta pojede na anglické klasice padesátých let, strojích Royal Enfield, naše očekávání změnil v doslova natěšení, ale o tom víc až v knížce. Jen v krátkosti: projeli jsme na těchhle veteránech asi dva a půl tisíce kilometrů. Vyjeli jsme skoro do čtyř tisíc metrů, ke klášteru nad horským městečkem Muktinath, navštívili někdejší královské město Gorkha i historickou část Káthmandu, čtvrť Patan…“ říká Petr Hošťálek. Knížku vydalo Nakladatelství Růže. V současné době je bohužel zcela vyprodaná. Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Československé mopedy 1 - Stadion S 11 - II. doplněné vydání Tato kniha je unikátním dílem z pera motocyklisty, veteránisty a motoristického publicisty Petra Hošťálka. V knize formátu A4 nalezne laik i odborník na 150 stranách unikátní historické údaje, fotografie, technické výkresy a vše ostatní o mopedu Stadion S 11. Někteří fandové motorismu uvedli, že na podobnou publikaci čekají padesát let. Petr Hošťálek hodlá doplnit sérii ještě o dva díly: Stadion S22 a Jawetty. Kniha "Československé mopedy - Stadion S11 - II. doplněné vydání" je přímým nástupcem zcela vyprodaných Československých mopedů - Stadion S11- 1.díl, po jejichž vydání dostal autor spoustu nových, doposud nikde nepublikovaných informací a fotografií. A právě i tyto novinky nalezne čtenář v rozšířeném vydání. Knihu si můžete objednat na adrese obchod.nakladatelstviruze.cz Knížku vydalo Nakladatelství Růže. V současné době je bohužel zcela vyprodaná. Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... Československé mopedy 2 – Stadion S22 a S23 Druhý díl knihy Československé mopedy z pera cestovatele a veteránisty Petra Hošťálka. Knihu si můžete objednat na adrese obchod.nakladatelstviruze.cz Knížku vydalo Nakladatelství Růže. V současné době je bohužel zcela vyprodaná. Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme... BENZÍN UŽ NEVONÍ, ale já to ještě stihnul Autobiografická knížka úsměvných povídek převážně z motoristického prostředí padesátých let, doplněná autorovými ilustračními kresbami. Vydalo nakladatelství Grada Publishing, a.s., U průhonu 22, 170 00 Praha 7. www.grada.cz Knížku vydalo Nakladatelství Růže. V současné době je bohužel zcela vyprodaná. Po loňských zkušenostech drasticky redukuji zavazadla. Do Nepálu jsem měl dva malé baťůžky, pověsit po stranách zadního kola. Tentokrát mám jen jeden. A k němu sice mrňavý, ale zato pořádně těžký futrál, napěchovaný motocyklovým nářadím pro celou skupinu. Protikladem je Miro, jediný cizinec mezi námi (sympatický Slovák), který kromě příruční tašky vláčí za sebou ve frontě na odbavení obří šedomodrý nemotorkářský kufr na kolečkách… Na letišti nás čeká skoro třicet nad nulou, horké vlhko, a průvodce Láďa Lazar, navlečený v důkladné motocyklové bundě. „Lepší horké vlhko venku, než v trenclích!“ komentuje situaci Karel, jehož vtípky pravidelně kořenily i náš minulý zájezd. Vyrážíme najatým mikrobusem a ze záplav toho kupodivu moc nevidíme. Hlavní tahy jsou čtyř až šestiproudové a jen v některých níže položených vedlejších ulicích občas zahlédneme auta, brodící místy dvaceti- až třiceticentimetrovou kalnou vodu. Za městem už po záplavách ani stopy. Prvním nevynechatelnou atrakcí je legendární most přes řeku Kwai. Most přes řeku Kwai Prvním cílem je město Kanchanaburi s legendárním mostem, který není možné nenavštívit. Pak se ubytováváme ve dvou, asi sto metrů od sebe vzdálených, bungalovech a jdeme si pronajmout skútry. Jsou to stodesetikubíkové Hondy Wawe, které máme na první tři dny - ideální jezdítka ke zvyknutí si na zdejší poměry a levostranný provoz. Stodesetikubíkové Hondy Wawe jsou kupodivu nečekaně svižně jezdící… Neuvěřitelné: sto deset kubíků uveze i sajdkáru s několika statnými Evropany! Začínáme na skútrech Kupodivu jsou docela svižně jezdící a jak vidíme kolem sebe, fungují i se sajdkárami(!), přestože váha většiny z nás se pohybuje kolem metráčku. Jen Jarda z Liberce (ještě o rok starší než já), Pavel, prodejce auťáků z Brna a mlaďoch Víťa ze Zdíkova jsou šťíhlouši… Museum na kolejích Večer se jdeme projít ke zdejšímu památníku se dvěma historickými lokomotivami a podivným kolejovým tahačem, upraveným z někdejšího, snad japonského, šestikolového válečného náklaďáku. Ulička je lemovaná stánky pro turisty, z nichž ten pro nás nejbizarnější nabízí smažené brouky, kobylky a larvy všech možných druhů. Pouze jediný z nás, Karel, se odhodlává ochutnat – a pak konstatuje, že nic moc. Jen ještě dlouho potom plné zuby zbylých rozlámaných nožiček… Poprvé rozbalujeme nářadí... Následný den, na cestě k sedmipatrovému vodopádu Eravan, poprvé rozbalujeme nářadí a kvůli prázdné pneumatice lepíme duši... Koupačka v tůňce pod vodopádem stojí za to... … jen tahle místní kráska je snad ještě nebezpečnější, než kousavé rybičky! Ale koupačka v tůňce pod druhým vodopádem je úžasná a dokonce se nám dostává zdarma zdejší pedikérské speciality: oždibování zpocených nohou místními rybičkami. Ze začátku fajn, jenže bacha! Ty větší z nich jsou mrchy! Jak zjistěj, že žádnej z nás není profík rybář, ztrácej respekt a začínají kousat podstatně víc a do krve, piraně jedny! Neméně silný zážitek o pár desítek kilometrů dál je šílených 600 schodů do kopce, do krasové jeskyně, kterou z první třetiny absolvujeme potmě, protože obslužný perzonál špatně odhadl dobu, kdy k díře do země na samém vršku hory dorazíme a rozsvítil s notným zpožděním… Večeře v hospůdce nedaleko národního parku je tak trochu zklamáním. Ne, že by nám nechutnalo, ale kromě limonád a coly nemají nic k pití. Nemají žádné pivo, nemají ani alkohol a to Karla nutí k úvaze, jaký je vlastně rozdíl mezi alkoholem, vínem a burčákem: „No - alkohol přece roztahuje cévy, víno nohy a burčák prdel!“ Spíme ve stanech v areálu rezervace, ale málo. Já s Mirem proto, že se nám nechce a až do ranních hodin kecáme, ostatní proto, že je tím kecáním rušíme...