Sůva ze Smrčí - nová knížka z historie sidecarových závodů od Petra Hošťálka

V sobotu 22. srpna, den před devadesátými narozeninami našeho někdejšího sajdkárového závodníka Rudolfa Sůvy, vyšla v pražském nakladatelství Grada knížka "Sůva ze Smrčí"
Autorem je motoristický publicista a historik Petr Hošťálek, majitel exposice motocyklů Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích a pikantností je, že je současně i majitelem onoho slavného závodního motocyklu BMW, se kterým Rudolf Sůva sbíral své vavříny.

Představení knížky, spojené s autogramiádou, bude od 15.00 hodin odpoledne 5. září v hale Letňanského výstaviště na veletrhu "Sběratel".

Co o Rudolfu Sůvovi Petr Hošťálek napsal?

"Sajdkárové závody byly odjakživa nejatraktivnější motocyklovou disciplínou.
V době, kdy neexistovaly televizní přenosy, chodilo na motocyklové závody neuvěřitelné množství diváků. A v sajdkárech bylo na co koukat! Lidé obdivovali jejich jezdce, kteří zejména v zatáčkách předváděli nejen výkony svých strojů, ale i doslova akrobatickou obratnost.
Padesátá léta po válce byla dobou jejich největšího rozvoje. Závodilo se na tom, co bylo. Na amatérsky upravovaných strojích z předválečných let i na zbytcích z výzbroje poraženého Wehrmachtu. Byla to doba nadšení, kdy se jezdilo ne pro peníze, ale pro radost ze sportovního zápolení.
Jednou z výrazných osobností té doby byl Rudolf Sůva. Kluk ze Smrčí nad Železným Brodem, který o sobě tvrdil, že je „nejrychlejším pekařem“, když přes týden rozvážel housky v sajdě motorky, se kterou v neděli závodil. Velmi brzy se vypracoval mezi nejlepší. Jezdil nejen rukama, ale hlavně „srdcem“ a dobře věděl, že sajdkáry vyžadují nejen dokonalou souhru, ale především naprostou vzájemnou důvěru jezdce i jeho spolujezdce.
Ale to nakonec poznáte z jeho vyprávění sami…"

Ukázka z textu:

Mou první mašinou byl bavorák – a s touhle značkou jsem taky začal závodit. Jezdit jsem se učil chybami, nikdo mi neradil. Někdy jsem s mou závodní mašinou dokonce rozvážel housky až do Semil, bednu s nima jsem měl přivázanou na závodním sidecaru. Jako se říkalo o Rakušáku Geroldu Klingerovi, který také jezdil bavoráka, že je nejrychlejší mlynář - já byl nejrychlejší pekař! A byl to dobrý trénink…

V Táboře se jely sidecary poprvé v roce 1958.
Byl to poslední závod sezóny a hned od startu vedli Miroslav Špak v sajdě s Jirkou Podskalským. Měli startovní číslo 1, jeli na ex-tovární jednovačkové půllitrové Jawě a měli docela dobře našlápnuto, protože v sobotním tréninku zajeli nejlepší čas! Páté a šesté kolo je ale vystřídali ve vedení bratři Josef a Stanislav Novotní se startovním číslem 4, taky na Jawě 500 OHC, to, když se Špakovi přidřel motor. Závod to ale byl pro diváky opravdu napínavý, protože Špakovi s Podskalským motor znovu chytil a sedmé a osmé kolo už zase vedli - bylo opravdu na co koukat!
V devátém kole se znova propracovali do vedení Novotní a drželi se na první pozici až na dohled cíle, kdy je, už s vidinou vítězství, doslova před čárou těsně vzal Špak! Na třetím místě dojeli Rutte s Haselbergerem juniorem, startující jako my na sedmpade BMW se saharským motorem a my tehdy dojeli až čtvrtí...

Ze sezóny 1959 si především pamatuji Votice. Byly vypsané sice jen jako oblastní podnik, ale ve startovní listině bylo dost známých jmen. Mě uvedli chybně, jako „Antonína“ Sůvu, a ještě jsme hned při přejímce měli další nedorozumění: Na Autoklubu v Praze se usnesli, že každý závodní stroj musí absolvovat přezkoušení, jakou je schopen dosáhnout rychlost a podle toho dostane osvědčení, že je ve své kubatuře veden buď jako motocykl závodní, nebo jen sportovní. Vtip byl v tom, že za „závodní“ se vyplácelo vyšší startovné.
No a u přejímky na mě vybafli, kde to osvědčení mám? Já na to, že o žádném nevím, protože nám o tom z autoklubu nedali vědět. Začali se se mnou dohadovat, že bez toho osvědčení nemůžou bavoráka jako závodní stroj uznat, až nakonec prohlásili: „Víte co? Necháme to, až jak se umístíte. A podle toho vám to dáme!“
Tak jsem řekl, to že beru!