ŠKODA nákladní typ 104

Původní článek pro Truck Magazín (dvojčíslo červenec, srpen 2006) od Petra Hošťálka.

Tovární definice byla „rychlý dopravní vůz“ pro náklady 1250 až maximálně 1500 kg. Tedy zhruba jednoačtvrt až jednoapůltunka. Jednalo se o klasický lehký náklaďáček s vodou chlazeným čtyřválcovým motorem vpředu, který navazoval na předchozí úspěšný typ Škoda 154.
Nový typ 104 se vyráběl od roku 1930 a pak s průběžnými modernizacemi až do druhé světové války. S tím souviselo i to, že továrna dodala některé specielně modifikované vozy tohoto typu pro naši předmnichovskou armádu.

Prospektové barevné vyobrazení komerčně úspěšného osobního vozu Škoda 430, od něhož byl lehký nákladní vůz Škoda 104 odvozen nejen konstrukčně, ale i co do použití identického 30-ti koňového motoru.

Standardní valník
byl klasickým příkladem lehkého nákladního vozu, odvozeného od úspěšného vozu osobního (v tomto případě od vozu Škoda 430, se kterým měl shodný motor).
Takto jej továrna představovala potenciálním zákazníkům v dárkovém kapesním kalendáříku (včetně stručných parametrů).

Podrobné technické údaje Škoda 104:

Chassis
bylo oproti osobnímu vozu zesílené a prodloužené, přičemž hnací zadní náprava dostala kola upevněná deseti šrouby, zatímco vpředu zůstala kola pouze na pět šroubů. To si ovšem vyžadovalo dvě různé rezervy, které byly uložené v plochých skříních pod ložnou plochou.

Podvozek
byl tvořen obdélníkovým rámem ze dvou lisovaných ocelových podélníků, spojených pěti příčkami. Obě nápravy pevné, odpérované podélnými listovými péry. Vzadu byl rám vyhnutý přes nápravu a za ní prodloužený, takže, jak továrna uváděla, kromě nákladní karoserie umožňoval i montáž karoserie autobusové.

Pohonnou jednotkou byl osvědčený motor z osobního automobilu Škoda 430, což byl v letech 1930-1933 nejprodávanější z mladoboleslavských vozů střední třídy. Byl to řadový čtyřválec původně s obsahem 1.661 ccm, později zvětšený na 1.802 ccm, což bylo při zdvihu 102 mm dosaženo změnou vrtání z původního Ø 72 mm na Ø 75 mm.
Ventilový rozvod byl SV, tedy s postranními ventily a motor dával trvalý výkon na brzdě 30 koní, krátkodobý maximální 32 koní.

Zapalování
bylo 12-voltové bateriové, obvykle od firmy Scintilla. Dnes neuvěřitelný je výkon dynama, který byl pouhých 80 W. Tehdy to ovšem stačilo, protože vpředu byly dva reflektory se žárovkami po 35 W, vzadu pouze jediná koncová lampa 5 W a na přístrojové desce osvětlovací lampička rovněž 5 W.
Blinkry, ručičkové ukazatele směru, nebo otočná šipka byly montovány pouze na přání, ve standardní výpravě nebyly. Za příplatek bylo možné mít zapalování magnetem Scintilla Vertex, který se v tom případě montoval na místo rozdělovače. V té chvíli byl vůz v jakékoliv situaci nezávislý na stavu baterie. Stačilo jej nastartovat ruční klikou nebo rozstrčením.

Spojka
byla suchá, vícelamelová, lamely obložené osinko-kovovým pleteným obložením.
Na rozdíl od osobního vozu typu 430, který měl převodovku pouze třírychlostní, nákladní provedení typu 104 mělo převodovku čtyřstupňovou.

Kola a pneumatiky:
Zajímavostí nákladního typu 104 bylo, že měl odlišná přední a zadní kola. Vpředu byly disky s děleným okrajem široké 4½" palce, upevněné pěti šrouby a osazené pneumatikami rozměru 6.00-18 SS, zatímco zadní disky, rovněž s děleným okrajem, byly široké 5" palců, měly dvojnásobný počet upevňovacích šroubů a byly osazené širšími pneumatikami 7.50-18 SS. To ovšem znamenalo, že vůz sebou musel vozit dvě různé rezervy, přední a zadní, což bylo součástí standardní výbavy. U valníku byly rezervy v dřevěných ze stran přístupných skříních, zatímco autobusy je měly venku, zavěšené na zadní stěně karoserie.

Karoserie valník:
Kabina měla dřevěnou kostru, zvnějšku pobitou plechováním, střecha se potahovala nepromokavým voskovaným plátnem (Fabrikoid). Přední okno bylo dělené se středovým sloupkem, přičemž sklo před řidičem mělo vyklápěcí horní polovinu.
Řízení vozu bylo v souladu s levostranným provozem na pravé straně, zajímavostí té doby bylo umístění plynového pedálu uprostřed, mezi pedály spojky a brzdy, což bylo u škodovek až do roku 1934 obvyklé. Ložná plocha byla dřevěná s plechovanou podlahou, ve standardním provedení měla rozměr 2500 mm x 1700 mm a všechny tři postranice byly sklápěcí.

Podvozek k dostavbě:
Kromě standardního valníku bylo možno si pořídit i jen samostatný podvozek k individuální dostavbě, nebo například "řeznický valník" typu Normand s vnitřním plechováním a vnějšími přiznanými dřevěnými žebry. Tato tovární fotografie provedení "Normand" je pořízena na náplavce v Praze-Holešovicích, což bylo oblíbené místo pro reklamní fotografie škodovek karosovaných firmou KAROSA.

Kromě uvedených dvou standardních karoserií továrna nabízela zhotovení karoserií speciálních, nebo byla ochotna dodat samotný podvozek a zákazník si mohl nechat provést individuální dostavbu podle svých představ u jiné firmy.

Prospekt nákladního vozu Škoda 104 v německém jazyce.
Ve třicátých letech bylo u nás, zejména v okrajových částech republiky (Sudetech), hodně občanů německé národnosti, takže německojazyčné mutace propagačních materiálů byly u většiny velkých výrobců běžné.

Prospekt z Příručky pro zájemce o automobily, motocykly, motorovou výzbroj a výstroj 1930, vydané Svazem řidičů automobilů, Praha I. Bartolomějská ul. 14, u příležitosti XXII. Mezinárodní automobilové výstavy v Praze.

Tehdy byl vůz Škoda 104 nabízen v těchto cenových relacích:
Chassis normální: Kč 45.000,-
Valník: Kč 49.000,-
Autobus pro 10 osob: Kč 75.000,-

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na podvozek lehkého nákladního vozu Škoda 104 se montovaly rovněž karoserie autobusové, určené pro dopravu až 12 sedících osob (kromě řidiče). Také jejich základem byla dřevěná kostra, potažená plechem.

Autobusové karoserie byly opatřené větráním a topením ohřevem výfukovými plyny. Sedadla tvořily podélné lavice a u jediných vstupních dveří (na levé straně) bylo navíc nouzové sklápěcí sedátko. Celý vnitřek byl v barvě přírodního dřeva s výjimkou stropu, který se lakoval bíle.

Autobus pro dvanáct osob a řidiče se zvýšenou střechou, popisovaný ve firemním prospektu, fotografovaný na továrním dvoře. Ze snímku je patrné, že součástí výbavy na přání bylo tmavomodré skleněné stínidlo nad sklem řidiče a uvnitř na skle spolujezdce otočná šipka ručního ukazatele směru.

Tovární propagační fotografie autobusu s podélnými lavicemi, rovněž pro dvanáct osob a řidiče. Ačkoliv se v prospektu uvádělo, že autobus má ve střední části zvýšenou střechu (kvůli procházení cestujících), vyobrazené provedení bylo vyšší a tudíž mohlo mít střechu plochou, doplněnou o zahrádku pro zavazadla.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tady stojí zato uvést příběh jednoho z těchto autobusů:

V osmdesátých letech, kdy jsem se živil půjčováním historických vozidel pro film a televizi, stával v depozitu Filmového studia Barrandov mimo jiné i autobus Škoda 104. Byl už na první pohled nápadný nepůvodní zadní nápravou, asi z nějakého nákladního Fordu nebo ruského GAZu, kterou kvůli poškozené nápravě originální dostal jako náhradu. Autobus tehdy nebyl pojízdný a od posledního natáčení ani udržovaný. Mně se ale líbil, už proto, že jsem v té době měl tři příbuzné škodovky 430, se kterými měl shodný motor. Byl bych ho rád koupil, zpojízdnil, a zařadil mezi svá filmová vozidla. Dokonce už jsem měl od přítele harleyáře z Bohušovic nad Ohří slíbenou tu původní zadní nápravu, válela se mu na zahrádce.
Jenže tehdejší vedení barrandovského depozitu že prý ne. Nebyli o odprodeji ochotni jednat, ani když jsem se zaručoval, že se postarám nejen o jeho pojízdnost, ale na požádání jej i kdykoliv přistavím pro účely natáčení. Tak pro mě celá záležitost skončila.

Až po sametu, v době kdy už řadu let fungovalo Jihočeské motocyklové museum a půjčování vozidel pro film jsem se dávno nevěnoval, dostal jsem tenhle e-mail:

Vážený pane Hošťálku,
i když se osobně neznáme, obracím se na Vás s prosbou o pomoc při pátrání po osudu jednoho historického vozidla.
Již delší dobu (asi 20-25 let) mapuji historii naší příhraniční obce Staňkov. Zajímavou epizodou je příběh autobusu (viz příloha) který se oklikou přes nákup a provozování soukromníkem, snad i krátkou službou u ČSAD, dostal k našemu hasičskému sboru. Později jej odkoupilo studio Barrandov. A právě zde stopa mizí.
Vím, že jste velkým znalcem historických vozidel a též je mi známo, že jste v kontaktu s filmaři. Chtěl bych Vás poprosit, zda byste za pomocí Vašich kontaktů nemohl zjistit jestli autobuis stále existuje.
Za jakoukoliv zprávu budu vděčný.
S pozdravem Jaroslav Papáček

P.S. Pravděpodobně se jedná o Škoda 154.

Součástí e-mailu byla následující příloha s fotografiemi:

Příběh ,,staňkovského“ autobusu
Počátkem minulého století nastal v tehdy mladé Československé republice prudký rozmach osobní dopravy. S postupující motorizací bylo jen otázkou času, kdo si na Chlumecku jako první zřídí v tomto oboru živnost.V roce 1925 zakládá firmu Josef Skalický. Předmětem jeho podnikání byla koncesovaná doprava osob z Chlumu u Třeboně na vlakové nádraží. V prvním roce činnosti firmy byla doprava prováděna nákladním automobilem krytým plachtou. Spoj jezdil dvakrát denně.
Roku 1926 zakupuje obec Chlum pro podnikatele Skalického za 100 000 Kč nový autobus. Chasis do-dala firma Škoda a karosérii dělala na zakázku firma Chromý z Českých Budějovic. Tato firma (Chromý Jan, České Budějovice, 1936 – 1938) byla známa hlavně díky výrobě kočárů. Autobus měl pravostranné řízení, z dnešního pohledu měl i netradiční uspořádání sedadel (jednalo se spíše o lavice). Ta byla uspořádána podél vozidla, tedy cestující seděli zády k oknům. Podle vzpomínek p. Františka Žemličky byl autobus osazen spodovým benzínovým čtyřválcem (rozvod SV) o objemu přibližně 2 litry. Pan Skalický autobus splácel v měsíčních splátkách. O koupi se zmiňuje i obecní kronika: "Pěkné červenobílé, pohodlné a ze všech stran zasklené auto bylo opět známkou pokroku obce".
Pro zajímavost uvádím, že tehdejší roční havarijní pojištění a povinné ručení v tomto případě činilo 8.000,- Kč. V třicátých letech kupuje Josef Skalický další dva autobusy. Menší pro 20 osob a větší, určený pro zájezdy a pro linku do Jindřichova Hradce. O tom, že byla v té době autodoprava na vzestupu, svědčí i to, že v tomto oboru podnikal i jeho příbuzný Václav Skalický. Ten vlastnil nákladní automobil Chevrolet.
Josef Skalický svou živnost ruší v roce 1951 a autobusy prodává nově vzniklému ČSAD. Kdy se první autobus Škoda 104 dostal ke staňkovským hasičům, není známo. Podle jednoho zdroje jej místní sbor zakoupil po zrušení autodopravy přímo od p. Skalického. Prokazatelně jej měli v užívání v roce 1958. Pro potřeby hasičského sboru byl autobus upraven. Dostal nový lak (snad šedozelený), ale hlavně byl opatřen závěsným zařízením, aby mohl táhnout stříkačku Stratílek. Přiložený snímek pochází právě z roku 1958 – z hasičské soutěže v Majdaleně. Jak je na fotografii patrné, někteří mladí hasiči jsou v tričkách (družstvo mladších žáků) a někteří v uniformách (starší žáci). Právě starší staňkovští žáci se na této soutěži poprvé objevili v uniformách.
Autobus plnohodnotně sloužil až do roku 1965. V tomto roce byl tehdejším Dopravním inspektorátem vyřazen (kvůli mechanickým brzdám), ale nadále byl sboru ponechán pro místní použití. Později došlo k poškození chladiče. Vozidlo bylo nabídnuto Filmovému studiu Barrandov, které jej za 4000,- Kčs odkoupilo.
Jaký byl jeho další osud zůstává nezodpovězenou otázkou. Setkal jsem se s informací, že byl rozstřílen v legendárním seriálu Třicet případů majora Zemana. Konkrétně se mělo jednat o díl Vyznavači ohně. Tato legenda ale (ač velice líbivá) je bohužel nepravdivá. Je ale možné, že se ,"staňkovský" autobus nachází v depozitu filmařů dodnes.
Jaroslav Papáček

Až když jsem 29. dubna 2024 navštívil Výstavu historických vozidel v Rokycanech, mimochodem nádhernou a velmi obsažnou, potkal jsem se s mně z Barrandova dávno známým autobusem Škoda 104 znovu. Byl hned na začátku, ještě před vstupem do vlastní exposice - a ještě stále s onou neoriginální zadní nápravou, konci nábojů kol nápadně vyčuhujícími z karoserie...