Pyrenejemi na třech kolech

Cestopis Petra Hošťálka pro časopis sítě Supermarketů Terno v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Olomouci a ve Zlíně (27.7. - 9.8.2000)

Rozhodovat se dnes, kam na dovolenou, je zatraceně složité. Hranice přestaly být překážkou a jet se dá v podstatě kamkoliv, takže je to, jako sedět před mnohastránkovým jídelním lístkem a nevědět co si dát, zatímco ve vesnické hospodě by se rozhodovalo tak nenejvýš mezi gulášem a buřtem…

Víte co? Pojeďte do Španělska!
Jestli si myslíte, že jste celý tenhle úvod museli přelouskat jen proto, abych vám nakonec prozradil, kam na dovolenou, tak jste vedle! Já vás chtěl vlastně navést na to, jak!
Autobusem? Ani za nic! Vlakem je to totéž. A autem? Zejména do teplých krajin je to jak cestovat v rozpálené konzervě. Motorka by byla určitě lepší, ale na tu se zas nevejdou víc než dva a to ještě manželka, milenka, či jen přítelkyně, namítá, že není kam dát zavazadla a že to může upadnout! Což má tedy pravdu…
Co je tedy ideální? Zkuste se vrátit do časů našich dědečků a usedněte na důstojný motocykl se sidecarem! Španělsko, či to málo z něj, co se dá za deset dní stihnout (tedy Katalánie) je pro tenhle způsob cestování úplně ideální. Tolik zatáček, horských silnic a rozmanitých údolí hned tak nenajdete, to svezení opravdu stojí za to. Jen Barcelona, ta mě příliš nenadchla. Ne, že by se tu nebylo na co koukat, ukázky Gaudího architektury jsou určitě úchvatné pro každého, ale na ty se skutečně raději přijeďte podívat klimatizovaným autobusem s průvodcem, protože řídíte-li po Barceloně vlastní vozidlo, nemáte na místní pozoruhodnosti ani pomyšlení. Zdejší dopravní situaci charakterizuje poznámka v autoatlasu jako „chaotickou“ a umocňuje ji záplava malých mopedů a skútrů, které se ve vražedném tempu a bez pudu sebezáchovy vecpou do kterékoliv volné mezery. Jsem rád, když přední kolo mašiny konečně míří ven z města a silnice zvolna začíná mířit do kopce. Stmívá se, první kemp bude přímo vedle silnice, honem rozbalit stan, než bude úplná tma a pak už jen klidná noc, kdy do spaní šumí auťáky projíždějící po nedaleké dálnici.

Takže vlastní dovolená pro mě začíná až za Barcelonou. Obvyklý turistický cíl je horský kláštěr Monserrat a tak hurá! Ne, že bych musel vidět každý klášter nebo kostel, ale těším se na tu cestu. Serpentýny a stoupání po řadu kilometrů, ze skalnatých úbočí prý padají kameny; také mi to tak připadá a za další zatáčkou opravdu! Na silnici balvan takový, že stojí zato se u něj vyfotografovat, i když rozum by velel pryč odsud! Když spadl jeden, může spadnout další dřív, než zmáčkneš spoušť…

Andorra je něco jako cizí svobodný státeček, obklopený okolním Španělskem a rád bych viděl někoho, kdo odolá pověstem, že tam je ráj turistů (a pozor! „bezcelní, obzvláště levné a výhodné nákupy“)! Jediné, co mi připadalo levnější a ještě jen opravdu o trošičku, byl benzín. Jinak je Andorra jen jedno mírně se zvedající údolí s pár městečky mezi dvěma obrovskými hřebeny hor, takže jsem neodolal a asi v polovině z hlavní silnice nazdařbůh odbočil, abychom si udělali vyjížďku stoupající až do výšky asi dvaapůltisíce metrů, do sněhu na vrcholcích, kdy už to dál nedokázaly ani moderní terénní motocykly dvou Holanďanů, se kterými jsme se tam potkali.
Katalánie je rájem nejen pro motorkáře, ale i pro cyklisty. Potkáte je osamělé, i v celých pelotonech. Šlapou, až z nich kape, do kopce na Monserrat, do kopců v Andoře i do všech ostatních kopců, co jich po zdejší části Španělska je. To, co mě hlavně překvapilo, je, že to nejsou žádní mladí kluci. Sem se jezdí dřít a udržovat se ve formě páni středního až seniorského věku a všech možných národností. Jasně. Je tu krásně, příroda okolo pěkná a svět silnic zpoza řidítek má své kouzlo. Taky rád držím řidítka v ruce. Ale že by se mi přitom chtělo šlapat…, to radši cítím pod sebou chvění pořádně silného motoru!
Své kouzlo má i spaní nadivoko, každý večer někde jinde. Třebas vedle potoka, kde se mezi balvany dá najít krásná tůň na koupání ve zběsile rychlé vodě, studené tak, že jednou rukou musíte odhánět kry a druhou lední medvědy. To víte, voda z hor…
Ale místo pro stan ideální a všude kolem oblázků, že propadáte šílenství z jejich krásy a příští den odvážíte s sebou půl sajdkáru kamení.
Když to všechno projedete a užijete si hor, stojí zato aspoň poslední dva dny strávit poblíž moře. Costa Brava je pobřeží vyhlášené a je tu opravdu pěkně. Před začátkem sezóny, z kraje června, tu ještě skoro nikdo není a voda je – no řekněme taková dost osvěžující. Ale i na to se dá zvyknout, když slunce svítí.
Španělé jsou asi dost tolerantní. Nebo vědí, že turisté přinášejí s sebou peníze a ta tolerance pramení z toho. V každém případě – neřeknou vám nic, ani když rozbalíte stan v parku přímo vedle vil na okraji města a když už náhodou kráčejí kolem vyvenčit psího miláčka, nebo zpoceně obíhají své sportovní kolečko v teplákách a s ručníkem okolo krku, nezapomenou i toho podivného turistu s ještě podivnějším archaickým motocyklem s úsměvem pozdravit.
Jeďte do Španělska! Pijte tam španělské červené víno. A hlavně - jeďte tam na motocyklu se sajdkárem, ať je jakékoliv značky! Bude to zážitek, jaký jste dosud nepoznali. Jen počítejte s tím, že pokud to s vámi absolvuje manželka (milenka, či jen přítelkyně), nadchne ji to tak, že tento způsob dovolené se stane vaší každoroční povinností.