Petr Hošťálek - Mé věrné motocyklové přítelkyně - 2016

Článek Jana Jiřičky pro VITAL-Plus

Kdyby byl Petr Hošťálek šlechtic, není pochyb, jak by vypadal jeho erb. Staré motocykly hledá, opravuje a vystavuje pro veřejnost. Dokáže o nich poutavě psát i vyprávět a s vtipem je kreslit. Motorka je pro něj dennodenní dopravní prostředek a také důležitý pomocník na dalekých výpravách.

Tahle vášeň propukla už o pár let dřív, ale v sedmnácti měla významný předěl. V tomto věku si Petr Hošťálek koupil svůj první motocykl. Původně plánoval Pionýra, ale nakonec se vracel domů do Liberce s Harleyem. Po roce jej sice prodal, ale hned následující stroj, Indián 750, mu zůstal dodnes. Stál tři sta korun a v ceně byl ještě úplně stejný kus na náhradní díly. Že se to zdá z dnešního pohledu neuvěřitelně laciné? V tu dobu motorky neměly ani tuhle cenu, vysvětluje Petr Hošťálek. To jsem byl blázen, že jsem to za tu cenu koupil. Indián z roku 1930 se považoval za věc, která měla být dávno ve šrotu. Některé motocykly sehnal přes inzeráty nebo doporučení přátel. Často si přivážel domů bednu harampádí, která připomínala motocykl jen velmi vzdáleně. To ale panu Hošťálkovi nevadilo. Má šikovné ruce, kterými během let prošly desítky strojů.
Mít je zavřené někde ve stodole, to by byla škoda. Proto si Petr Hošťálek v nevyužitém sálu kamarádova hostince v Jílovicích u Borovan zařídil motocyklové muzeum. Po třech letech přesunul expozici do Českých Budějovic, kam se v roce 1976 přestěhoval. Celou výstavu si instaloval sám. Dnes se ve dvou podlažích gotické Solnice ve staré části města tísní téměř stovka motorek. Kromě pár výjimek jsou všechny jeho vlastní a navíc stále pojízdné. Nejstarší kus, první motocykl Laurin & Klement z roku 1899, čeká na smontování. Jsou tu vzácné motorky značek Hurikán, Stadion, Indian, závodní stoje i třeba Harley, na kterém v televizním seriálu Bylo nás pět jezdil pan Bajza.
Do Jihočeského motocyklového muzea, které dnes provozuje českobudějovický magistrát, pochopitelně přichází spíše muži než ženy. Ty ale často zaujmou historky, jež se váží k jednotlivým motocyklům. Zhruba dvě třetiny návštěvníků jsou cizinci. Běžný člověk, pokud není specializovaný fanda, jde do takového muzea jednou, možná dvakrát v životě, říká Petr Hošťálek. Motorky, co už se sem nevměstnaly, odvezl na druhý konec města, kde s kamarádem připravují další expozici.

Vycvičené mechanikovo ucho

Jednou za čas pan Hošťálek neodolá volání dálek a dobrodružství. Sedne na motorku a vyrazí na cestu. Většinou dosti neobyčejnou, spojenou s nějakým příběhem či nápadem. Před pěti lety se například vydal na motocyklu se sajdkárem z domovských Českých Budějovic do Pekingu a odtud zpátky do Evropy. Snažil se kopírovat trasu a podmínky závodu Peking-Paříž z roku 1907. Proto si sebou nevzal mobil ani navigaci, ale nejobyčejnější automapu.
Neuvěřitelných třicet tisíc kilometrů zdolal za čtvrt roku sám, ale smutno mu nebylo. Nemáš čas si osamělost uvědomovat. Přes den jedeš, jedním uchem pořád posloucháš motor. Jsem naštěstí automechanik, který opravdu všechno slyší a umím si s tím poradit, tvrdí dobrodruh, kterému cestu zpříjemňovalo setkávání s místními lidmi. Nepříjemný incident zažil jen jeden, když se s ním chtěl poprat opilý Mongol. Každý den musel průměrně urazit přes tři sta kilometrů. V některých těžkých úsecích však zvládl sotva polovinu, takže jindy zase nezbývalo ujet až devět set kilometrů. I tady toho budeš mít plný kecky. Tam jedeš často po špatných silnicích. Musíš být hodně soustředěný a jet opatrně.
To pouští Gobi žádná silnice nevedla. Nanejvýš vyjetá stopa v písku, která se místy ztrácela. Právě tady panu Hošťálkovi prasknul sajdkár. Provizorně jej připevnil k motorce, přendal z něj věci a v nepříjemném vedru jel dva dny sto čtyřicet kilometrů krokem do nejbližší osady. Navzdory extrémnímu prostředí, na něj ale poušť Gobi silně zapůsobila. Tam jde opravdu o život. Uvědomuješ si, že voda je to nejcennější, co sebou máš. Motorka musí jet, jsi na ní závislý. I to tě tam táhne zpátky, líčí Petr Hošťálek.

S Harleyem, celtou a vařičem

Po návratu si motorky a jejího majitele všimli na jedné výstavě Číňané zastupující stroje firmy Yuki. Prohlásili, že jsem magor a blázen, když se ve svých letech vydám s motocyklem do Číny. Hned ale dodali, že by právě někoho takového potřebovali na reklamní cestu s jejich novým strojem. A tak se pan Hošťálek necelý rok po předchozí expedici vydal znovu na východ. Tentokrát projel Hedvábnou stezku od Pacifiku až k Atlantiku. Přes Čínu cestoval se skupinou místních jezdců, zbytek trasy do holandského přístavu Rotterdamu pokračoval sám.
Jako obvykle spal většinou ve stanu nebo levných ubytovnách. Dobré je vyhýbat se velkým městům, které jsou recept na průšvih. V malé vesnici se nemusíš ničeho bát. Nejlepší je zabočit ze silnice padesát metrů do ďolíku, kde nejsi vidět, a rozbalit stan, vypráví Petr Hošťálek.
Na autenticitu si motorkář z jihu Čech docela potrpí. Když se dvakrát vydal do Normandie při výročí vylodění Spojenců, chtěl si to prožít stejně jako před lety americký voják. Z domova vyrazil na Harleyi, který tu Američané po válce nechali. Na nohou měl boty, jež v roce 1944 šlapaly po francouzské pláži, s sebou původní uniformu. Spal pod americkou celtou a vařil si v dobovém polním vařiči. Z plánované cesty do Indie sešlo kvůli penězům, letos se však rýsuje výprava ke Stalingradu. S kamarádem totiž zrenovovali dva bavoráky z druhé světové války a rádi by je provětrali. Nesnáším nacisty, válku, ale miluju bavorácké motorky. To byly dokonalé stroje. Chceme si ověřit, že jsme jim dali natolik omlazovací kůru, že tam dojedou jako tenkrát, podotýká cestovatel.

Pořád v jednom kole

I když výsledek své celoživotní práce vidí srovnaný na několika stovkách metrů čtverečních, pan Hošťálek ještě zdaleka nemá hotovo. Na renovaci přichystal dalších třicet strojů. S každým je zhruba rok a půl práce. Mně je šedesát sedm let, a když se na to reálně podívám, vím, že to nemůžu stihnout, říká Petr Hošťálek, který se ale těší dobrému zdraví a dostatku sil. Navíc mu to stejně nedá a každý rok ještě něco přikoupí. Loni například policejní Jawu. Byla prý v excelentním stavu. Je relativně nová, ale za pár let na takovou nenarazíš, vysvětluje koupi. Kromě cestopisů napsal dva díly o mopedech Stadion, má rozdělanou knížku o Hurikánech a ještě pravidelně přispívá do tří specializovaných časopisů.
Petr Hošťálek je motorkář spíše starého ražení. Motorky nemá na vychloubání a zvyšování svého ega. Netrumfuje se s ostatními, kdo zaplatil víc. Spíše se zajímá, kdo motocykl vyrobil nebo kolik má válců. Dává přednost menším komorním srazům o pár desítkách lidí. Večer si popovídáme, kde jsme byli, jaké udělali úpravy. Považuje se také za čím dál víc opatrnějšího jezdce. Je to údajně přibývajícími lety i stále hustším provozem. Zamlada jsem byl ostrý jezdec. Denně jsem spadl, ale neměl jsem vážnější zranění. Jenomže jsi jel z Liberce do Ústí a za tu dobu potkal osm vozidel. Dneska kdybys spadl, tak tě vzápětí přejedou tři lidé, kteří to neubrzdí, uzavírá své vyprávění pan Hošťálek, rozloučí se a jde se věnovat jedné ze svých motorek.