PRAGA - nákladní typ RV-R Radiovůz

Předmnichovský vojenský šestikolový speciál s uspořádáním náprav 6x4 v provedení radiovůz.

Výrobce:
ČESKOMORAVSKÁ-KOLBEN-DANĚK A.S. Praha X - Karlín, Automobilní oddělení

Praga RV – R byly šestikolové vojenské speciály, radiovozy, které si ale naše prvorepubliková armáda příliš neužila. Po mnichovské dohodě a vyhlášení Protektorátu Böhmen und Mähren byly, stejně jako veškerá ostatní naše výzbroj, zabrány a následně využity německým Wehrmachtem.

Technické údaje radiovozu Praga RV-R:

Motor: benzínový, čtyřtaktní, výrobek Praga
Počet válců: 6
Vrtání: Ø 80 mm
Zdvih: 115 mm
Obsah: 3.468 ccm
Kompresní poměr: 1 : 5,8
Normální výkon (při 2.000 ot./min.): 52 ks
Výkon při jmenovitých otáčkách (2.600 ot./min.): 65 ks
Maximální výkon (při 3.000 ot./min.): 68 ks
Max.kroutící moment: 18,6 kgm
Blok motoru: litinový, přišroubovaný na horní plochu klikové skříně
Kliková skříň: hliníková
Počet ložisek klikového hřídele: 4, kluzná
Hlava motoru: snímací, hliníková
Písty: Bohnalite, z lehké slitiny se třemi těsnícími a jedním stíracím kroužkem
Ventilový rozvod: SV
Pohon vačkového hřídele: modulovým řetězem „Morse“
Karburátor: spádový, Solex Ø 40 RIF s akcelerační pumpičkou
Doprava paliva: membránovým čerpadlem, poháněným od vačkového hřídele
Objem benzinové nádrže: 120 litrů
Objem pomocné benzínové nádrže: 15 litrů
Chlazení: vodní, nucené s pumpou a termostatem, podporované větrákem
Chladič: sekční, se šesti výměnnými vložkami
Objem vody v chladicím systému: asi 35 litrů
Mazání: tlakové oběžné se suchým karterem
Objem oleje v nádrži: 10 kg
Elektrická výzbroj: 12 V
Zapalování: magnetové Scintilla „Vertex“ (Swiss made), nezávislé na baterii
Pořadí zapalování: 1-5-3-6-2-4
Svíčky: Brita (stíněné), české výroby
Baterie: alkalická 12V/60 Ah, plněná louhem (!)
Ukostření: záporný (minus) pól

Spojka: jednolamelová, suchá
Převodovka: čtyřstupňová se zpátečkou
Převody: 1.stupeň – 1: 5,95
2.stupeň – 1: 3,07
3.stupeň – 1: 1,785
4.stupeň – 1: 1
Redukční převodovka: dvoustupňová (silnice-terén)
Celkový počet převodových stupňů: 2 x 4
Převody:
Redukční převodovka: silnice 1 : 2,785 - terén 1 : 4,89
Rozvodovky zadních náprav: 1 : 2,66

Rám: žebřinový, z ocelových U profilů
Přední náprava: dělená s nezávisle výkyvnými příčnými rameny
Pérování vpředu: torzními tyčemi, doplněné třecími tlumiči
Zadní nápravy: dvě, dělené, s výkyvnými polonápravami
Pérování vzadu: podélnými listovými péry, společnými pro obě nápravy
Horská vzpěra: ukotvená na poslední hnací nápravě vozu
Řízení: šnekové, volant vpravo (od roku 1939 volant přemístěn vlevo)
Nožní brzda: hydraulická „Ate-Lockheed“, jednookruhová, na všech 6 kol
Ruční brzda: mechanická, účinkující na hřídel mezi oběma diferenciály
Kola: 20“ disková, s plochými dělenými ráfky a závěrnými prstenci
Rozměr ráfků: 5“x 20“
Pneumatiky: 6,00 – 20 Bus S.S. (Straight Side)
Tlak vzduchu v pneumatikách: 3,5 atm.

Rozvor: 2.900 + 920 mm
Rozchod vpředu: 1.350 mm
Rozchod vzadu: 1.350 mm

Délka vozu: 5.560 mm
Šířka: 1.820 mm
Výška: 2.515 mm
Výška s vysunutou anténou: 3.215 mm
Světlost: 250 mm
Nejmenší průměr otáčení: Ø 13,8 m
Váha podvozku bez náplní: 2.295 kg
Váha vozu: cca 3.120 kg
Nosnost: 1.200 kg

Maximální rychlost (při plném zatížení): 85 km/hod.
Největší síla na háku: 2.300 kg
Výška háku nad zemí při nezatíženém vozidle: 540 mm
Výška háku nad zemí při zatíženém vozidle: 465 mm
Spotřeba na silnici: 30 litrů /100 km
Spotřeba s přívěsem: 33,5 litru/100 km
Akční radius: cca 400 km (na silnici)

Radiovůz
vycházel z vojenského valníku Praga RV (Rychlý Vojenský), což byl šestikolový vůz 6x4 s nezávislým pérováním všech kol, poháněnými dvěma zadními nápravami a navijákem. Jeho vznik spadal do roku 1935, kdy první prototyp vyhrál konkurs vypsaný Vojenským výzkumným ústavem a následně obstál i ve zkouškách, uspořádaných pod dohledem zástupců z technického oddělení Ministerstva národní obrany.
Radiovůz se od nákladního valníku lišil pouze nepatrně zkráceným rámem, jednoduchou montáží kol zadních náprav a skříňovou karoserií, provedenou vcelku s kabinou řidiče.

Motor
byl benzínový šestiválec, odvozený z motoru pro velký osobní vůz Praga Golden a civilní dvoutunový náklaďák Praga RN. Měl objem téměř třiapůl litru, spodové ventily (SV) a maximální výkon 68 koní při 3.000 otáčkách za minutu, hlídaných omezovacím regulátorem. Protože se ale jednalo o použití ve vojenském vozu s předpokládaným nasazením i v podstatně těžším terénu než jen v silničním provozu, dostal řadu úprav.

Tou nejdůležitější byl systém mazání „se suchou skříní“. Spočíval v tom, že provozní náplň oleje nebyla ve vaně motoru jako u většiny pragováckých automobilů, ale v oddělené nádrži nad motorem, na příčné stěně motorového prostoru.
Z olejové nádrže stékal olej samospádem k tlakové sekci zubového čerpadla v klikové skříni, které ho přes síto plnoprůtokového čističe oleje tlačilo do hlavního olejového kanálu, odkud odbočovaly vývrty k hlavním ložiskům klikového hřídele a ke kluzným pouzdrům vačky. K pánvím ojničních ložisek se tlakový olej dostával od hlavních ložisek skrz vrtaný klikový hřídel. Po namazání všech míst pak skapával na dno karteru, kde ho, horký a zpěněný, odsávaly dvě zpětné sekce zubového čerpadla a vracely zpět do nádrže
Smysl tohoto systému spočíval v tom, že se nemohlo stát, aby se v extrémním stoupání nebo extrémním bočním náklonu olej v karteru přelil ke straně, čerpadlo šlo na sucho a motor přestal být mazán..

A- olejová nádrž na příčné stěně za motorem
B- tlaková sekce olejové pumpy, zásobující motor
C- pojistný přetlakový ventil (např. v zimě)
D- odsávací dvojitá sekce olejové pumpy, vracející olej zpět do nádrže
E- plnoprůtokový olejový filtr s kovovým sítem
F- hlavní olejový kanál v karteru
G- odbočky z olejového kanálu k hlavním ložiskům
H- odbočky k pouzdům uložení vačky
I- kanálek k hřídeli náhonu zapalovacího magneta
K- kanálek k čidlu kontrolky mazání
L- vrtání v klikovém hřídeli
M- kluzná ložiska ojnic
N- kanálek mazání rozvodového řetězu
O- pojistný ventilek olejového filtru
P- ukazatel hladiny oleje
R- přepážky olejové nádrže
S- zpětný ventilek výtlačného potrubí
T- zelená kontrolka mazání na palubní desce
U- plnicí hrdlo olejové nádrže
V- vypouštěcí šroub olejové nádrže

Další vojáky vyžadovanou úpravou bylo použití sekčního chladiče. Ten byl složen ze šesti samostatných chladicích článků, připevněných k horní a spodní komoře chladiče dutými průtokovými šrouby, které se daly pomocí čtyřhranného klíče (byl součástí výbavy vozu) uzavřít. V případě poškození nárazem, průstřelem apod. se tak kterýkoliv tekoucí článek dal jednoduše a především rychle vyřadit a s vozem pokračovat v jízdě.
Chladič byl usazen v masivním rámu, ke kterému byly ze stran přišroubované vodorovné trubkové držáky reflektorů. Vůz měl vpředu masivní trubkový nárazník v normalizované výši, který měl umožňovat roztlačení vozidla před sebou.

Zvýšení provozní spolehlivosti radiovozů bylo zaručeno také magnetoelektrickým zapalováním, spočívajícím v montáži švýcarské zapalovací magnetky Scintilla „Vertex“ na místo běžného rozdělovače bateriového zapalování. Magnetka umožňovala kdykoliv nastartovat motor natáčecí klikou nebo roztlačením, bez ohledu na stav nabití baterie. Vůz byl tudíž provozuschopný i bez baterie.

Pořadí zapalování bylo 1-5-3-6-2-4 a řidič měl možnost ruční regulace předstihu táhlem na palubní desce.

Magnetku „Vertex“
mohly mít na objednávku i některé valníky Praga RV, radiovozy ji ale měly standardně. Kvůli rušení vysílačky byla v tomto případě specielně odrušena montáží hliníkového krytu, spojeného s kovovými stínícími punčoškami zapalovacích kabelů převlečnými maticemi.
Odrušené svíčky Brita s kovovým opláštěním dodávala firma J. Bruck v Táboře, která se po poválečném znárodnění stala socialistickým výrobcem svíček PAL.

Palivový systém:
A- palivová nádrž s plnicím hrdlem (napříč pod sedadlem řidiče)
B- kohoutem palivové nádrže
C- pomocná palivová nádržka s plnicím hrdlem (na příčné stěně za motorem)
D- dvoucestný kohout pomocné nádržky
E- čistič paliva
F- membránová pumpa s odkalovacím filtrem paliva (na boku motoru)
G- karburátor

Podvozek
byl ve srovnání s ostatními pragováckými náklaďáky značně výjimečný. Měl všechna kola nezávisle zavěšená – vpředu dvojicemi paralelogramových ramen nad sebou, přičemž pérování zastávaly podélně uložené dlouhé torzní tyče. Vzadu byly nápravy konstrukcí připomínající spíš vozy Tatra než pragovku. Šlo totiž o kyvadlové nápravy, jejichž skříně rozvodovek byly napevno uložené mezi rámovými příčkami a výkyvné polonápravy byly uspořádané tak, že se talířová kola odvalovala okolo hnacích pastorků (hrušek). Navíc, stejně jako u Tatry, byl pro levou i pravou polonápravu samostatný pár soukolí, jedno menší a jedno větší. Pérování zadních kol zajišťovalo na každé straně podélné listové pero, vprostřed otočně uložené na mazaném čepu a konci opřené o nohavice náprav.
Před nápravami byla předsazená dvoustupňová mechanicky řazená redukční skříň, zatímco mezi nimi, na krátkém propojovacím hřídeli, měl své místo buben ruční brzdy. Jeho vnější čelisti byly ovládané táhlem od ruční páky v kabině.
Obě zadní nápravy byly vybavené uzávěrkami diferenciálů, které se zapínaly společnou pákou z místa řidiče.
Nožní brzda byla hydraulická, jednookruhová, systému Ate Lockheed a působila na brzdové bubny všech šesti kol, tehdy ovšem bez jakéhokoliv posilovače.

Kola
radiovozů Praga RV - R byla dvacetipalcová, upevněná šesti maticemi s unifikovanou roztečí, vyžadovanou vojenskými předpisy. Ráfky měly dělené snímací okraje a montovaly se na ně poměrně úzké pneumatiky 6,00 – 20“ Bus s hrubým terénním vzorem, vzadu pouze v jednoduché montáži. Protože méně zkušený řidič nemusel u šestikolového vozu za jízdy vycítit podhuštěnou nebo zcela prázdnou některou ze zadních gum, byla součástí výbavy vozu čtyři tyčová čidla, avizující případný defekt zadních kol modrou kontrolkou na palubní desce (kontrolku dálkových světel vozy neměly, podle předpisu stačilo, že dálková světla byla avizována poloha přepínací páčky, která byla uprostřed volantu).

Rám
radiovozu RV – R se od rámu valníku Praga RV lišil v podstatě jen mírně zkrácenou vzdáleností od přední k první zadní nápravě (2.900 místo 3.100 mm). Jeho základem byly dva podélné tvarované nosníky, provedené jako skříňové, tedy velmi tuhé. Zvnějšku byly hladké, z vnitřní strany odlehčené kruhovými a oválnými výseky. Rám byl kombinovaného provedení, zčásti svařovaný, zčásti šroubovaný. V přední části byl rovný, za motorem mírně se rozšiřující, ale vzadu dvakrát zvednutý přes každou hnací nápravu. Měl osm příček a v předku vozu ještě trubkovou výztuhu. Svou konstrukcí zaručoval mimořádnou tvarovou stabilitu, takže nástavba nebyla při jízdě namáhána deformacemi.

Radiovůz měl kabinu vcelku s uzavřenou skříňovou karoserií, určenou pro dopravu až osmi mužů posádky včetně radiového zařízení. Kostru tvořila žebra z bukového dřeva, oplechovaná předlisovanými panely. Čelní sklo mělo středový sloupek, přičemž polovina před řidičem se dala vyklápět směrem vzhůru. Oboje boční dveře byly vybavené spouštěcími okny na kličku a byly zavěšené vpředu, takže se neotevíraly proti větru.

Na snímku je radiovůz s čs. vojenskou rozpoznávací značkou, ale doplněnou bílými písmeny WH (Wehrmacht) na předním blatníku – takto byly označovány vozy protektorátního Vládního vojska.

Řízení
Volant byl vpravo a pedál plynul uprostřed, mezi levým pedálem spojky a pravým pedálem nožní brzdy. Uprostřed kabiny měla své místo řadicí páka a vpravo od ní menší páka redukce. Poloha dopředu byla pro jízdu po silnici, dozadu pro terén nebo pro extrémní stoupání s vlekem. Vlevo od páky řazení pak byla ruční brzda a menší páka ovládající současně uzávěrky obou diferenciálů.
Vprostřed palubní desky byl tachometr s celkovým i denním počítadlem, vpravo od něj osmidenní natahovací hodiny a vlevo o něco menší ukazatel stavu paliva v nádrži. Kromě těchto tří přístrojů pak spínací skříňka, táhla předstihu, sytiče a ručního plynu, tlačítko starteru, tlačítko zkratování magneta kterým se vypínal motor a ještě zelená kontrolka tlaku oleje, červená dobíjení a modrá avizující defekt některého ze zadních kol. Dálková světla a směrové ukazatele se přepínaly páčkami uprostřed volantu.

V plachtou zakrytém výklenku za zády řidiče měly své místo:
6- trojúhelníkový kanistr (bidon) na záložní palivo
7- lékárnička, 8 souprava na lepení duší
9- plechovka na olej
10- nálevka se sítem a hadicí
11- roztáčecí klika
12- přenosná svítilna v plátěném obalu
13- svinutá a řemeny upevněná zimní dečka chladiče
16- sklápěcí klika zvedání a spouštění antény

1 – pedál spojky
2 – pedál nožní brzdy
3 – pedál plynu
4 – rychlostní páka
5 – páka redukce (dopředu silnice, dozadu terén)
6 – páka ruční brzdy
7 – tlačítko vypínání magneta (zastavení motoru)
8 – páka uzávěrek diferenciálu
9 – volant
10 – tlačítko houkačky
11 – páčka přepínání dálkových a potkávacích světel
12 – páčka směrovek
13 – táhlo sytiče
14 – signální tlačítko pro brzdaře přívěsného vozu
15 – táhlo ručního předstihu
16 – táhlo ručního plynu
17 – tlačítko starteru
18 – červená kontrolka dobíjení
19 – zelená kontrolka tlaku oleje (za chodu motoru svítící)
20 – modrá kontrolka hlídače zadních pneumatik
21 – spínací skříňka s klíčkem
22 – hodiny (natahovací, osmidenní)
23 – tachometr
24 – benzinoměr
25 – zásuvka přenosné svítilny
26 – pojistková skříňka

Elektrická výzbroj:
zahrnovala dvojici předních reflektorů Bosch o svítícím průměru 200 mm a vzadu jednu sdruženou koncovou/brzdovou svítilnu. To platilo pro vozy vyrobené před okupací. Posledních patnáct vozů z roku 1939 už muselo mít podle Němci nově nařízených říšských dopravních předpisů koncové svítilny dvě.
Nezvyklé bylo použití alkalické baterie se železnými deskami, na rozdíl od běžných olověných baterií plněné ne kyselinou, ale louhem draselným. I to byl jeden z armádních požadavků, protože alkalické baterie byly méně choulostivé jak při nabíjení, tak i při praktickém použití.

Schema zapojení:

A- dynamo
B- baterie
C- spouštěč
D- levý reflektor
E- pravý reflektor
F- Koncová/brzdová lampa
H, H2 - ukazatele směru
G- 6ti pojistková skříňka
I- stropní svítilna vnitřku karoserie
J- osvětlení přístr. desky
K- spínač kontrolky mazání
L- zelená kontrolka mazání
M- tlačítko houkačky
O- magneto "Vertex"
P- spínací skříňka
R- stropní svítilna kabiny řidiče
S- přepínač dálkových světel
T- červená kontrolka dobíjení
U- 8mi pojistková skříňka
V- hlídač poruchy zadních pneu
W- stírač skla
X- modrá kontrolka poruchy pneu
Z- palivoměr
a- tlačítko signalizace přívěsu
b- signalizace u přívěsu
c- zásuvka montážní lampy
d- vypínač stropní svítilny v kabině řidiče
e- vypínač stropního světla vnitřku karoserie
f- vypínací (zkratovací) tlačítko zapalování

Všechny vozy Praga RV i radiovozy RV - R byly osazené blikacími ukazateli směru a to jak vpředu na kabině, ve spodní partii sloupků čelního okna, tak i vzadu. Na rozdíl od dnešních blinkrů byly tmavočervené a továrna je nakupovala buď od švýcarské firmy Scintilla, nebo od domácího výrobce, pražské firmy Avion. Do výbavy patřily i dva elektrické stírače a pohyblivý „hledací“ reflektor na sloupku kabiny, ovládaný pistolovou rukojetí zevnitř od místa řidiče.

Po pravé straně radiovozu byl umístěn kanystr (5) pro zásobní benzín (nestandardního, obdélníkového tvaru).
Uvnitř, pod pravým sedadlem pro posádku, byla vojenská lopata (4).

V plachtou zakrytém výklenku za zády spolujezdce měly své místo:

15- dvě rezerní kola
16- vlečné ocelové lano
17- plátěné vědro na vodu
18- rýžový mycí kartáč
19- hydraulický zvedák s pákou
20- nástrčný klíč na kola

Důkladný sortiment nářadí i přehledný způsob jeho uložení v prostoru po levé straně vozu dokumentuje tento obrázek z návodu k obsluze.

Speciálním zařízením radiovozů byla nástřešní anténa. Byla to dlouhá, vpředu zahnutá trubková tyč, upevněná na zvedacím zařízení trochu připomínajícím tramvajový pantograf. Její vysouvání a spouštění za jízdy obstarával spolujezdec vedle řidiče, který musel sledovat terén a vysunutou anténu ihned spustit, hrozilo-li zachycení za nějakou překážku jako stromy, dráty, mostní konstrukci a podobně. Anténa se vysouvala i spouštěla otáčením klikou, která procházela střechou a měla sklopnou rukojeť s pojistkou, zajišťující rukojeť jak v připraveném stavu, tak i v poloze sklopené. Klika byla spojena s hřídelem šneku, který převáděl pohyb na ozubený segment u předního zvedacího ústrojí a dále dvěma táhly k ústrojí zadnímu. V případě potřeby bylo možno anténu postavit kolmo (po uvolnění předního ústrojí), zajistit ji třemi kotvícími lanky a použít ji tak jako anténní stožár. Na střechu vozu se k tomu dalo vystoupit po žebříku, upevněném na levé straně zadní stěny karoserie.

Radiovozů bylo od roku 1936 do roku 1939 vyrobeno ve čtyřech sériích pouhých 59 exemplářů. Byly to vozy velmi specifické, kterých v té době naše armáda mnoho nepotřebovala a německý Wehrmacht o ně neměl zájem, protože upřednostňoval výrobky německých firem. Z dnešního hlediska ale rozhodně šlo o vozy v historii automobilky Praga přinejmenším za technicky velmi zajímavé…

Zpracováno na základě materiálů z Jihočeského motocyklového musea a originálních dobových podkladů, zapůjčených ze soukromé sbírky Jaromíra Šátavy.