Report - 04

Deset žlutých a jedna zelená

Do oficiálního startu už zbývají jen tři dny a přípravy vrcholí. To nejdůležitější mě ale ještě čeká zítra: podepsat smlouvu s pořádající organizací a zaplatit poplatek, ze kterého budou hrazeny všechny výlohy cesty. Benzín, ubytování, stravování a vše, co dalšího bude v průběhu expedice potřeba. Dneska jsem na to vyměnil v čínské bance peníze, které jsem až doteď nosil všechny v kapse. Proč se to nedalo vyřídit dřív? Musela se přeložit smlouva, která byla původně v originále napsaná rozsypaným čajem. Alespoň do ruštiny, abych si ji mohl přečíst, aby mi byly všechny body jasné a srozumitelné...

Ta smlouva ovšem měla jeden háček. Většinu bodů už jsem znal, ty jsem dostal předem, prostřednictvím e-mailů z Číny. Bylo v nich, že pořádající organizace se zavazuje zajistit pohonné hmoty, ubytování a stravování, bylo v nich, že já jako jezdec se zavazuji expedici dokončit (a tím pádem neudělat čínskému teamu ostudu) a taky že expedici jedu na vlastní nebezpečí. A pokud něco někde během expedice způsobím, že to půjde k mé tíži. Až do svého příjezdu do Lianyungangu jsem ovšem neznal bod poslední.
Hned první večer jsme měli sezení se zástupci pořádající organizace a za přítomnosti překladatele mi poprvé byla smlouva přečtena celá. A to, panečku, bylo pro mě překvapení! Poslední bod té smlouvy totiž praví, že po dojezdu do oficiálního cíle expedice v Rotterdamu budou motocykly všech účastníků vráceny pořádající organizaci. A ta je následně přepraví z Rotterdamu zpátky do Číny. V té chvíli jsem nevěřil vlastním uším. Přečítal mi to čínský překladatel rusky, tak jsem si nebyl jistý, že jsem rozuměl dobře a pro jistotu se tedy zeptal přímo. Ano, platí to i pro ten můj!
To byl pro mě pořádný škrt přes rozpočet, protože pro mě, na rozdíl od čínských spolujezdců, v Rotterdamu expedice končit nemá! Já mám za úkol dojet ještě poslední etapu, kterou mám navíc. Musím dorazit až do Prahy, do průhonického zastoupení značky YUKI, abych se tu setkal s českými motorkáři, kteří na těchhle motocyklech jezdí a kteří mě přijedou uvítat.
Takže jsem samozřejmě řekl, že mám vůči tomuhle bodu námitky a snažil jsem se v přátelském duchu vysvětlit proč. Pokud by to nešlo vyřešit jinak, že jsem ochoten motocykl i odkoupit, ale že prostě do Prahy dojet musím!
Ten večer byl ve znamení přátelského uvítání. Seděli jsme všichni dlouho u bohaté čínské večeře, u tradičního kulatého stolu s otáčecí deskou a z toho, co všechno se podávalo, jsem nejmíň polovinu vůbec neznal. A tak jsem, proti svému přesvědčení, musel ochutnat i proužky žraločí kůže, rozlamovat do tmavočervena uvařené ráčky a přemlouvat žaludek, aby zůstal v klidu, když jsem polykal neznámé živočichy. Pili jsme čínskou vodku i čínské pivo a v tom přátelení mi přislíbeno, že se s tím kluci čínský pokusí něco udělat. Ale že to opravdu bude těžké, protože v duchu toho, že se motocykly vrátí zpět, už byly provedeny všechny celní formality. A tak dále... Prostě jsem tomu moc nevěřil.
Ale dneska večer za mnou na hotel kluci z klubu přišli a přitáhli s sebou obrovský karton piva. Čtyřiadvacet plechovek! Od chvíle, co v Lianyungangu jsem, je sice strašlivé vedro a dusno, ale tolik piva říkám, to přece do našeho startu, který je popozítří, nedokážu vypít ani náhodou! To by mě zabilo. Jenže kluci se smějí a Čeng říká, že to je na oslavu. Zdejší klub rozhodl, že mi motocykl, na kterém expedici pojedu, daruje. A že vyřídí papír, aby nebyly problémy přes hranice. Tím pádem můžu dojet poslední etapu do Prahy a potom že by si pokládali za čest, kdybych jejich motorku zařadil do exposice mého Jihočeského motocyklového musea.
„Tak to je opravdu ta nejlepší zpráva, kluci čínský, kterou jste mi mohli přinést“, říkám a kapesním nožem, který mám vždycky po ruce, pářu izolepu, kterou je karton s pivy přelepený. V té chvíli se ozve zasyčení a pivo je mezi námi! No to snad není možné, vždyť já se toho kartonu sotva dotknul! Přesto to stačilo na to, aby ostří prořízlo natlakovanou plechovku a Čeng jen uznale pokyvuje, že švýcarský Victorinox je opravdu ostrý. On má totiž stejný nůž taky, dostal ho jako dárek od svého syna, který ve Švýcarsku byl. Venku je dneska skoro devětatřicet ve stínu a to pivo je stejně teplé...
Motorka, které se to celé týká, je po dnešku už definitivně připravená. Když se šéfredaktor ČMN dověděl, že expedici pojede se mnou ještě deset čínských jezdců, hloubavě na mě pohlédl a pak se hodně nenápadně zeptal:
„To oni pojedou taky na stejných strojích? A ve stejné barvě?“
V té chvíli mi vůbec nedošlo, proč se na to ptá? Svitlo mi, až když dodal:
„To tedy budeš mít deset náhradních strojů, kdyby něco. Jak se pak dá věřit tomu, že jsi dojel s jedním? Že to vydržel?“
Takže tedy: Ta jediná motorka, se kterou pojedu já, je zelená! Všechny ostatní motorky čínských jezdců budou žluté...