ŠKODA 215 - prototyp

Prototyp malého lidového vozu s dvouválcovým motorem.

Výrobce:
ASAP, Akciová společnost automobilového průmyslu, Mladá Boleslav

Škoda 215 byla navržena v roce 1933
a realizována jen ve dvou pokusných exemplářích. Byla reakcí mladoboleslavské automobilky na rychle stoupající prodeje malých aerovek 500, 662 a 1000, které se zvlášť mezi mladou generací stávaly populárními nejen pro svoji hbitost, ale i sportovní charakter a relativně nízkou cenu.
Na tomto výkresu kresliče Umlaufa z 9.9.1933 je provedení kabriolet se snímací plátěnou střechou, ale pevnými rámy kolem oken.

Na rozdíl od aerovek
které měly jednoduché motory dvoutaktní, měl prototyp Škoda 215 klasický motor čtyřtaktní, s tehdy běžným ventilovým rozvodem SV. Šlo o vodou chlazený řadový dvouválec obsahu jen 803 ccm a protože od roku 1934 už se v Boleslavi vyráběl čtyřválcový Popular 420, téhle pokusné škodovce se mezi tehdejšími zaměstnanci poněkud posměšně přezdívalo "Polopopular", což si ti staří pamatovali ještě i v letech 1968-72, kdy autor tohoto článku Petr Hošťálek v AZNP působil.

Podvozek
jak vyplývá z půdorysu schematického výkresu AT 4016P, byl v zásadě stejné konstrukce jako podvozek Popularu. To znamená páteřová roura vpředu s rozvidlením pro motor a vzadu na přírubu uchycený celek převodovky s rozvodovkou bez diferenciálu. K jejímu odlitku pak ze stran kyvně připojené polonápravy, nesoucí zadní kola. Rozchod zadních kol 1050 mm dokládá, že celek převodovky s rozvodovkou i polonápravami byl použit z Popularu 418, který měl vzadu rozchod stejný.

První prototyp Škoda 215
realizovaný jako zakázka 91-90772 dostal podle zakázkové knihy motor s výrobním číslem 18896 a po ukončení jízdních zkoušek byl převeden do ojetých vozů dne 20.12.1935, a to pod zakázkovým číslem 92-4330/100. Vyexpedován, tedy prodán, byl o cca měsíc později 24.1.1936 panu V. Benešovi z Mladé Boleslavi. Jak a kde skončil se dnes neví.

Druhý prototyp Škoda 215
realizovaný jako zakázka 91-502 dostal motor s výrobním číslem 18897, byl osazen karoserií tudor (tedy zavřenou dvoudvéřovou) č. 28175 a po ukončení jízdních zkoušek šel 31.12.1934 pod číslem zakázky 91-502 do firemní opravny. Následně pak byl dne 20.11.1935 odprodán zaměstnanci továrny, technikovi Jaromíru Krešlovi, vedoucímu zajížděcí oddělení - viz tento záznam v expediční knize.

Ze vzpomínek autora článku:
Když jsem zjara 1968 nastoupil do AZNP Mladá Boleslav s úmyslem připravit vznik továrního muzea, téměř okamžitě jsem se seznámil s trojicí nadšených škodováků, což postupně přerostlo v přátelství na celý život. Jedním z nich byl Olda Frkal, o něco málo starší než já. Dobrodruh, podivuhodně střídající vyšší i nejnižší funkce ve fabrice, ale motorista tělem i duší, jehož garáží prošla spousta mimořádně zajímavých vozidel. Jezdil v té době sporťáčkem Jawa Minor, v garáži mu stál legendární poválečný závoďák Hakar z padesátých let po Aloisu Riegerovi, a vyprávěl a ukazoval fotky, že měl i unikátní poválečný prototyp Aero Ponny. A když jsem potkal na starém městě mně zcela neznámou malou dvouválcovou škodovku z předválečných třicátých let, jen se poťouchle uchechtl:

"... no, to je taky jeden z mejch bejvalejch auťáků. Měl jsem ho napsanej na manželku Evu, protože esenbáky zajímá každej, kdo má na sebe napsáno víc aut, jestli s nima nekšeftuje."

Tak jsem se dozvěděl o existenci prototypu Škoda 215, který měl být jedním z pokusů o malý lidový vozík, od toho nejpovolanějšího - mého kamaráda a zároveň jejího někdejšího majitele...

Já ale o škodovce 215 věděl už dřív:

Jaromír Krešl, který se v archivované expediční knize dá najít dodnes, byl totiž kamarád mého táty.
Za války, kdy dělal vedoucího (přednostu) zajížděcího oddělení, tátu zaměstnali v oddělení tovární propagace, aby učil tehdejší technické kádry za Protektorátu nařízené němčině. Tudíž se dobře znali. A zatímco táta učil Krešla německy, Krešl na oplátku učil tátu jezdit autem, což prý byla fuška! A já se, někdy v té době (1943), v Mladé Boleslavi narodil - stejně jako se v té době Krešlům narodil Míreček.

Když dva roky potom válka skončila, oba chlapi se domluvili, že poslechnou volání republiky a aby pomohli, půjdou osidlovat pohraničí. Rodiny přestěhovali na sever, do 56 kilometrů vzdáleného Liberce, kde jsem, když nastal čas, začal chodit od první třídy do stejné školy se stejně starým Mírečkem a už někdy v deseti chodil zvědavě okukovat do Krešlovy dílny, kterou si zřídil v suterénu jejich patrové vilky nad libereckou přehradou. Měl jsem to k nim jen kousek.

Tam mi Mírečkův táta jednou mezi prací na soustruhu vyprávěl, jak před válkou koupil od fabriky auto, které nikdo nikdy neviděl a neznal. Pokusnou mrňavou dvouválcovou(!) škodovku.
Protože jsem byl zvědavý, tak když doškrábnul závit a vyjel s nožem mimo, vypnul soustruh, utřel ruce do hadru, a vlastnoručně postaveným výtahem vyjel ze suterénní dílny dírou skrz strop (jak Faust) do jejich bytu, aby mi vzápětí přivezl dolů ukázat album, kde to auto - spíš autíčko - měl na fotkách.

"Takhle mrňavé to bylo!" řekl.
Prý jen tři a čtvrt metru dlouhé a jako s vykulenýma očima, protože si na to schválně namontoval o hodně větší chromované reflektory o průměru skel Ø 200 mm, které na tom prckovi vypadaly děsně obrovské!


A pak mezi další řečí s úsměvem poznamenal, že tomu ve fabrice ze srandy říkávali "Polopopular"...

Se manželkou s tím podnikali i velké výlety, a do pořádných hor, o čemž svědčila další fotografie.
Že by se na tom někdy něco sypalo si nestěžoval. Až na drobnosti, které si vždycky uměl opravit, jezdil dvouválec spolehlivě.

"Jenže to víš, když máš mladou a náročnou ženu, tý něco takovýho nestačí !" - vypadlo z něj ponaučení...

V té době už jej vlastnil boleslavský fotograf p. Černík, který měl fotoateliér a byt v úzké Železné ulici na starém městě, kde jsem dvěstěpatnáctku občas vídal.