14 Ulaan Baatar

10.830 kilometr

To, co se zdálo skoro jako sen, když mi to krásná paní Myanga dva nebo tři dny před startem expedice na budějovickém náměstí slíbila, se stává skutečností!
V poslední vesničce před Ulaan Baatarem stojí u kraje silnice napříč obří terénní Land-cruiser a skupinka lidí u něj na mne mává. Paní Myanga uprostřed. Takže se to podařilo, skutečně se setkáváme v její vlasti a od této chvíle mě pokládá za svého hosta.
Ještě týž večer spolu s ní, jejím synem, dcerou a dalšími dvěma přáteli absolvujeme slavnostní večeři.
Abych měl rezervu pro případný defekt, měli jsme sraz před Ulaan Baatarem domluven na nejpozději devátou večer. Cesta ubíhala líp, než jsem čekal a tak jsem přijel o hodinu dřív. Paní Myanga s dokonalým vytušením situace o pět minut přede mnou, takže nikdo na nikoho nemusel čekat. Než se pak ale zaparkoval motocykl v hlídaných garážích, než se našel hotel a než jsem absolvoval pořádnou sprchu, bylo už tolik, že jediná hospoda, kam nás byli ochotni na večeři ještě vpustit, byla čínská. Paní Myangu to trošku mrzelo, chtěla mi předvést tradiční večeři po mongolsku, ale výsledek je stejně báječný. Sedíme po čínsku, u kulaté skleněné desky a otáčením každý k sobě „přiváží“ misku či talířek s tím, na co má chuť. Jsou tu asi čtyři druhy bozy, taštiček plněných různým masem, tofu a petrželí. A pak přílohy ze zeleniny, nějaké pálivé kostky a velmi ostré zelné závitky. Pijeme jasmínový čaj, jako se pije v Číně, já ho můžu, mám ho k jídlu rád. Ale pak se projeví absťák a já říkám, že bych si dal jedno pivo. A v té chvíli z mladých vypadne, že to je fajn, že mi stejně chtěli ukázat zdejší „Harley-pub“, kde se točí pivo harleyářské.
I tady je to s chlupem! Už měli na kovaných vratech předzahrádky zámek, ale když slyší, že přijel motorkář host až z Čech, jsme vpuštěni a vzápětí už je přede mnou půllitr. Mě ovšem daleko víc fascinuje obrovská zarámovaná fotografie na zdi, na které je vidět kousek Harleye z roku tak 1921 a za ním hrdě se tvářící Rus v papaše a vedle Mongol s neméně hrdým výrazem v obličeji. Prý je to fotografie prvního motocyklu v Mongolsku.
Když v roce 1922 i v Mongolsku zvítězila (se sovětskou pomocí) revoluce a byli vyhnáni do té doby zde vládnoucí Číňané, navštívil Mongolsko první sovětský předseda rady ministrů a jako dar sebou přivezl tento motocykl Harley-Davidson. Dar za mongolskou stranu tehdy převzal jeden ze sedmi nejrevolučnějších revolucionářů. A tyto dvě osobnosti, to jsou ti dva muži, pózující spolu se slavným motocyklem na zarámované fotografii...
Je to zajímavá historka, která bude kluky z našeho Harley-Davidson Clubu Praha určitě zajímat. Tak vzácný historický snímek fotím, aspoň přes sklo a pak nabízím výroční tričko k sedmdesátinám HDCP, které mám na sobě, výměnou za jídelní lístek, který je vázaný v kůži a má na sobě vyražené logo téhle restaurace. Dávají mi ho na památku a triko nechtěj. Mezi náma, tričko je to pěkné, ale už jsem v něm nejmíň tři dny – a tak se jim ani moc nedivím...
Druhý den, protože ve zdejším národopisném muzeu už jsem byl a i všechny zdejší dinosaury už viděl, jdeme do muzea hlavolamů. A to je panečku zážitek!
Jaktěživo by mě nenapadlo, že něco takového může být v napohled docela obyčejném paneláku. Je soukromé, má dvě patra a dvě dámy u pokladny. Ty, když nás všechny obuly do chlupatých plyšových papučí, řekly, že nás přijde provést sám majitel. Jediné štěstí je, že paní Myanga dokonale překládá. Je tu neuvěřitelné množství dokonale vypracovaných hlavolamů, všechno ze dřeva a podle slov majitele je to všechno jeho vlastní práce! Skládačky, skříňky, rozebírací želvy, šachy a šachovnice a spousty mezinárodních ocenění, protože i výrobci hlavolamů mají své soutěže, přehlídky a mistrovství. Je znát, že mu nechybí ani invence, ani zdravé sebevědomí, když nám o tom všem vypráví. Normálně se zde fotografovat nesmí, ale jeden společný snímek s ním, na závěr, je nám povolen. Prozrazuju mu za to trik s hrstí hřebíků, jediný hlavolam, který si momentálně pamatuju – a těší mě, že ho nezná.
Odpoledne mě paní Myanga s přáteli ještě vyprovází na výpadovou silnici a pak se loučíme s tím, že ten nejkrásnější ze slíbených zážitků mě čeká zítra v Erdenetu, asi čtyřista kilometrů vzdáleném městě, kde bydlí její maminka. Mají tam, jen a specielně pro mě, postavenou jurtu!
Loučíme se, paní Myanga s dětmi pojede celou noc do Erdenetu vlakem, já musím ještě poslat odněkud e-mailem report domů a pak vyrazím na tutéž cestu motocyklem. Setkání před Erdenetem je domluveno na zítra, ve dvanáct v poledne.
Noc trávím někde asi tak na půl cesty, ráno zjišťuju, že je to dál, než jsem si myslel a tak beru za plyn, abych neměl přílišné zpoždění. Pár kilometrů před cílem se rozpoutává liják. Převlékám se do bundy a kalhot od Padany a ono leje, že chvílema nevidím na cestu přes záplavu vody na plexiskle i na brýlích. Když proti mě blikají automobilové reflektory, vím, že jsem u cíle. Usušení, sprcha a perfektní oběd mě čekají v erdenetském kombinátě na těžbu a zpracování mědi. Paní Myanga zde třináct let pracovala jako ekonom v oddělení automatizace a řízení a tak ji tu dodnes všichni rádi vidí. Není proto problém absolvovat prohlídku závodu a dovědět se něco o tom, jak se těží a zpracovává měděná ruda a molybden. Mimochodem, na geologické přípravě zde pracovali Češi, což už se dnes skoro neví. Jen pár starších zaměstnanců si pamatuje, jak v srpnu osmašedesátého roku, ve chvíli, kdy se dověděli, co se děje doma, zakopali všechno své nářadí, vybavení i pracovní oblečení někam, aby to nikdo nenašel, odjeli a už nikdy se nikdo z nich nevrátil...
Pak znova nasedám na motocykl, který mi hlídali před hlavní budovou a jedu za paní Myanga do jurtové čtvrti města, jak ona říká „jurtiště“. Mezitím přestalo pršet, mongolské slunce už zase září, jako by mě vítalo. A tady, v zahrádce vedle domku maminky paní Myangy na mě opravdu čeká „moje JURTA“!!!