Po cestě hedvábí - 9.(poslední) díl

Původní cestopis pro Truck Magazín (červenec-srpen 2007) od Petra Hošťálka.

Jen jsem přejel ruskou závoru, sebrali mi motorku a vrátili ji zpět, do země nikoho. Moje Yuki musela zpátky, na špinavý plácek v prostoru mezi závorou ruskou a kazachstánskou. Na plácku stálo v nejrůznějším stádiu rozkladu jen pár rezavých vraků a jedna nahnutá, z prken stlučená dřevěná bouda, kolem které pobíhal pes na řetězu. Slušné vozidlo se tam nevyskytovalo ani jedno. Ale řekli mi, že za každý den parkování se na tomhle „neutrálním“ parkovišti platí 500 rublů! Minimální záloha, kterou jsem musel zaplatit v hotovosti, byla 1.000 rublů…
V té chvíli to nevypadalo na to, že problém s přechodem hranic půjde vyřídit rychle. A tak to první, co mě napadlo, bylo, že jestli se mi tahanice s ruskými celníky nepodaří vyřídit dřív než do deseti dní, přijde nejspíš levněji na Yuki zapomenout, nechat ji stát tam kde je, a na dojezd domů si koupit motorku jinou…

Já problémy nemám. Pas mám v pořádku, ruské vízum, které jsem si vyřídil v Astaně, je také platné, takže já do Ruska vstoupit můžu. Horší je to s mojí Yuki. Rusové prohlašují, že originál technický průkaz od motocyklu jim nestačí, že ho chtějí v ruštině. Jestli chci, aby se mnou jednali, musím prý nechat udělat oficiální překlad, potvrzený kulatým razítkem. A to nejdůležitější je, že v něm musím být já uveden jako majitel motocyklu. Jenže přesně to nejsem! V Číně naopak nebylo možné, aby motocykl byl napsán na mne. A tak je v technickém průkazu uvedena v rubrice majitel Lianyungangská sportovní organizace…
Objet svět na motocyklu není v dnešních časech nijak jednoduché. O co se proti době před sto lety zlepšily motorky, o to jsou problematičtější formality. Zvlášť Rusko v tomhle ohledu vyniká. Velká země – velké problémy…

Ve chvíli, kdy je zřejmé, že dnes se mi hranice překonat nepodaří, vnucuji se do odbavovaného projíždějícího autobusu a z hraničního přechodu se nechávám dovézt do nejbližšího městečka. Jmenuje se Troick. V Troicku se ubytovávám v jediném zdejším hotýlku, který ještě pamatuje zlaté carské časy. Následující dny pak trávím telefonováním s továrnou v Jinanu a českým zastoupením firmy Yuki. Snažím se najít na dálku způsob, jak problém s nevyhovujícími doklady k motocyklu vyřešit. Připadá mi, že teď, když už mám Evropu na dosah, bylo by škoda zatím úspěšně probíhající expedici muset ukončit. Ale Rusové se tváří neoblomně.

V Troicku mne po několika dnech dojíždí parta Poláků na motorkách Iž, se kterými jsem se potkal v blátě před kazachstánským Kustanajem. Protože v celém Troicku jiné ubytování není, je logické, že se objevují v tomtéž hotelu. Večer si jdeme sednout na společné pivo a vypravujeme si vzájemně své příběhy. Já ten můj doplňuji fotkami, promítanými na notebooku.
Ten večer dostávám nápad. Kašlu na další čekání a telefonáty. Hned po ránu vyrábím vlastnoruční falešný překlad technického průkazu a uvádím se do něj jako majitel motorky. Pak za pomoci místní reklamní firmičky na tenhle papír kopíruji nějaké čínské kulaté razítko z účtenek, které tahám s sebou a přikládám k tomu pro věrohodnost vizitku, kterou jsem dostal hned první večer v Lianyungangu od rusko-čínského překladatele. Ten překladatel mě v té chvíli upozorňoval, že telefonní číslo na ní nesouhlasí, že mu ho vytiskli chybně. V téhle chvíli je to výhoda. Nikdo na něj nebude moci zavolat a mnou vyrobený dokument ověřit nebo popřít…

Když je falzifikát hotov, kluci Poláci mě nakládají do jednoho ze svých sajdkárů a vezou zpátky na přechod. To snad největší štěstí tkví v tom, že tentokrát má službu jiná, značně vstřícnější parta celníků. Po asi hodině a půl, kdy mě dokonce zvou i na jejich oběd, mi dokonce sami motorku ze země nikoho přivážejí a mně už zbývá jen to poslední: nechat si ji celou, včetně obsahu mých kufrů, očuchat psem, hledajícím drogy. Vyčuchává jen asi týden starého buřta, kterého mu za tu snahu ochotně dávám. A to i přes to, že oba chlapíci z protidrogového rozhořčeně protestují, že jsem jim tím buřtem právě zkazil jeho výcvik…

S Poláky se loučím s tím, že mě příležitostně přijedou navštívit do mého motocyklového musea v Českých Budějovicích a hned na to z Troicku odstartovávám tempem přímo bleskovým! Moje ruské vízum je jen tranzitní. Ve chvíli, kdy mi ho v Astaně vydali, platilo na deset dní. Jenže z těch je teď už pět dní za mnou, já teprve za hraniční závorou v Rusku a k hranici ukrajinské je zatraceně daleko! Zatím ještě nemám za sebou ani Ural a tak nevím, jestli se to vůbec dá stihnout.

Na Urale už mrzne. Na rukou mám dvoje rukavice, prsty necítím a silnice se po ránu místy leskne a klouže. Musím jet hodně opatrně. Ale jakmile mám za sebou Ufu, hlavní město Baškortostanu, jako mávnutím proutku se otepluje, slunce začíná svítit a jak se blížím Ukrajině, provází mě to nejkrásnější období zdejšího babího léta. Zase už jedu jen nalehko, v tričku.

Nejkrásnější holky po cestě potkávám v Bělgorodu, posledním městě před ukrajinskou hranicí. Z obchvatu zajíždím do něj, protože nutně potřebuji odeslat z internetu na místní poště ještě poslední reportáž pro noviny.
Trochu jsem se v jednosměrkách v centru zamotal a jak jezdím dokolečka a hledám, kterou uličkou k poště projet, v prosluněném sobotním odpoledni defilují kolem mě samá hezká a opravdu „vydejchaná“ ruská děvčata. Největší překvapení mě ale čeká na poště uvnitř: v kanceláři internetu úřaduje pravý a nefalšovaný americký černoch! Lámanou ruštinou zkouší, jestli by se se mnou, jakožto cizincem, nedalo pokecat v angličtině a je viditelně rozčarován, když říkám že to těžko, že já mluvím jen rusky nebo německy…

Ďábelské tempo, které jsem od Troicku nasadil, se vyplatilo. Na ukrajinskou hranici dorážím včas, dokonce s rezervou celého jednoho dnu před koncem platnosti víza. Ukrajinci berou hraniční formality jako jednu velikou legraci, můj čínský techničák jde z ruky do ruky a všichni se smějí: „Páni kolegové, pojďte se podívat, něco takového jste ještě v životě neviděli!!!“
Odbavení netrvá snad ani celou hodinu, přesto že jsem stál ve frontě auťáků.
Pak už následuje pohodová cesta trasou, kterou si pamatuji od loňska, kdy jsem ji obráceným směrem projížděl s mou expediční Kawasaki se sajdkárem.

V Kijevě byl (smůla!) den před tím, než jsem sem dojel, motorkářský sraz.
Odjíždějící motorkáře vyprovází z města sám šéf zdejšího motocyklového klubu „Noční vlci“. I mě nabídl své služby. Poděkoval jsem, protože průjezd Kijevem už znám. Ale využil jsem příležitosti vyzkoušet si jeho „načopřeného“ Dněpra.
No, klobouk dolů! Jak na té hrůze dokáže, zejména s takhle dlouhou přední vidlicí, jezdit, to mi není jasné. Šavle se víc ohýbají, než pérují a geometrii to má samozřejmě naprosto nesmyslnou. A tak se vzápětí rád vracím do sedla mé Yuki... Ve Lvově fotografuji museum někdejší sovětské automobilové techniky v přírodě a pak už stoupám do hřebenů Karpat. Odsud už je domů jenom kousek.

Hraniční přechod na Slovensko je bezproblémový a příjemné ubytování v penzionu za Vrútkami je jak pohlazení na duši. Skvělá večeře, dlouhé a srdečné povídání s majitelem a jeho paní a pak už jen neuvěřitelně dokonalá koupelna a obrovské apartmá, které mám jen sám pro sebe.

Cíl mojí expedice má být v Holandsku. Tak jako jsem se v Lianyungangu dotknul vody Pacifiku, musím smočit kola motorky v příboji Atlantiku. Jenže než tam vyrážím, nechávám motorce vystavit naše doklady a přehlašuji ji na českou espézetku. Mám takové tušení, že kdyby mě s čínským číslem a čínským techničákem zastavili v Německu, zcela určitě by byli ještě nekompromisnější (a hlavně neúplatnější) než v Rusku. Jenže je pátek a přihlášení půjde vyřídit nejdřív v pondělí. Volný víkend, který mám tím pádem před sebou, je přesně ten víkend, který každoročně jezdím s nějakým z mých historických motocyklů do Brna, na závod do vrchu v Soběšicích. Tak beru z musea šestistovku předválečného bavoráka, oblékám se do staré bundy a kožených kalhot a jedu překvapit kamarády Brňáky, kteří si z reportáží myslí, že nejspíš ještě trčím v Troicku.

Na poslední etapu do Rotterdamu se mnou vyráží kamarád z Budějovic na osmistovce BMW. Má čas, tak si chce udělat výlet. A říká, že aspoň budu mít s sebou někoho, kdo bude moci nafotografovat poslední kilometry cesty.

Definitivní konečná je v Průhonicích, před prodejnou a zastoupením motocyklů Yuki. Všechno klaplo, dojíždím přesně na čas a poslední kilometry do Průhonic mě doprovází reportážní auťák televize a průvod motorkářů na motorkách a skútrech Yuki. Když vytahuji klíček ze spínací skříňky a definitivně z motorky sesedám, má na tachometru cifru 16.548 kilometrů. Ujela je bez závady, jen s jednou výměnou zadní pneumatiky, řetězu a zpětného zrcátka, které jsem urazil při pádu v Kazachstánu, když mi praskla přední duše. Motor ani teď nekouří a jde stejně tiše, jako když byl nový. Přitom průměrná spotřeba byla pouhých 3,2 litru na sto kilometrů - a to jsem jel celý Kazachstán, Rusko i Ukrajinu na levný, pouze 80-ti oktanový benzín!

Mám-li se přiznat, mám celý život rád těžké a silné motocykly. Ale pokud mám být objektivní, tak s touhle lehkou čínskou dvoustovkou Yuki se jelo skvěle. Dokázala to, co v podstatě téměř nikdo nečekal: že její nenáročný a spolehlivý malý jednoválec bohatě stačí na bezproblémové objetí dobré půlky světa…

Stojím v písku pláže u Rotterdamu, je mírně zamračeno a moře vůbec neláká ke koupeli. Není divu, léto už je definitivně pryč. Je osmého září, čínské pneumatiky mého motocyklu smáčí slaná voda atlantického oceánu a já úspěšně končím expedici od Pacifiku k Atlantiku.
Wu, Čene, naše lejdy, i všichni ostatní čínští kluci! Dojel jsem!!!

Do devíti novinových článků na pokračování se samozřejmě nevejde všechno a tak se dá jen doporučit:
pokud vás tohle dobrodružství zaujalo, přečtěte si celou knížku!
Bohatě ilustrovanou více než dvěma sty barevnými fotografiemi je možné ji koupit v prodejně motocyklů Yuki v Pyramidě Průhonice, nebo si ji objednat na prodej@yuki.cz či v e-shopu jihočeského nakladatelství Růže.